„Můžeš si nadávat, jak moc to není fér. Ale víc stejně nedostaneš," zasyčela nejstarší žena u stolu, když její sluch pochytil další peprnou poznámku na její osobu.

To, že ji nedokázal vystát, mladík ani neskrýval. Což ji vytáčelo ještě mnohem víc než tiché proklínání.

„Stejně se to jíst nedá," zabrblal David a špárl příborem - alespoň se tedy domníval, že to příbor byl - do podivné kašovité směsi.

Nelíbilo se mu to už jen od pohledu, nos si zakrátko stěžoval taky. Co se chuťových pohárků týkalo, ty měly jasno - kdyby byly květinami a tohle byla jediná voda na planetě, raději by uvadly.

„Tak si z těch sraček zkus něco uvařit sám."

Ukázala na něj vidličkou, na níž bylo stále ještě sousto. Jakmile byla však vzdálena od talíře v polovině stolu, gravitace se rozhodla, že zkazí tuto rodinnou snídani ještě víc.

Sousto spadlo na stůl s mlasknutím, až to přímo navádělo k fantazírování. Ono když si jej s odporem prohlédl, také to jeho domněnku připomínalo. A vonělo to stejně vábně.

„Výborně. Zničila jsi stůl. Co si tím sakra dokazuješ?!" vyjel na ni a prudce se od stolu zvedl.

Stolování pro něj bylo svaté, snažil se alespoň jednou jíst slušně. Ale očividně jako jediný.

Ostatní z jeho výstupu nevypadali zrovna nadšeně. Když opomenul Briketu, byli vlastně překvapení - oba nedokázali ze sebe dostat ani slovo, hlavy natočené k němu. Míša dokonce těkal zornicemi po jeho tváři, Jana zůstávala pohledem v prázdnu.

„Byl to tvůj nápad, Šufane. To tys chtěl jíst u stolu jako spořádaná famílie! To ty si myslíš, že stůl potřebujem," sykla na odpověď. Poté zvedla ruku s vidličkou nad hlavu a prudkou ranou ji zarazila do dřeva, div se slitina nezkroutila. „To si o tvých nápadech myslím. Přesně tohle."

Věděl přesně, na co narážela. Musel by být opravdový hlupák, kdyby mu nedošlo, že si opět vzala do ráže jeho plán na záchranu Android. Ta ženská zkrátka musela mít poslední slovo. Musela mít vždycky pravdu, ač by ji podle pravidel pravděpodobnosti mít neměla.

Rozhodl se, že odpovídat nebude. Bylo to zbytečné. Neměl náladu na další štěkání, už tak si pokazil další den. Bylo vlastně zázrakem, že stále ještě doufal v lepší dny. Pomalu mu však začínalo docházet, že i ty byly nenávratně pryč. Dokud by byl poblíž Brikety, měl by i náladu pod psa a srdce chladné jako psí čumák.

Opřel se lokty o stůl a pohledem si přeměřil všechny přítomné. Kdyby se na ně někdo podíval z pohledu nezaujaté osoby, možná by rodinu spatřil. Babičku, nadějný pár a jejich mládě.

Mládě... jako by děcka už neexistovaly, když nejsou ani lidi.

Ale David v nich neviděl nic jiného než další prázdné rámy bez obrázků. Jistě, mohli by být dost možná posledními lidmi na planetě, ale že by si k nim vytvořil nějak extra pevný vztah, to se říct nedalo. Sotva je znal, strávil s nimi necelý týden. A ani jednomu z nich nevěřil.

„To abych radši byl s dírou v hrudníku, než abych poslouchal tebe," odsekl podrážděně Merkl, naposledy práskl pěstí do stolu a vymotal se z prostoru pro židle.

Pohledů ostatních si nevšímal - Briketu vidět nechtěl, Jana ho nevnímala a Míša byl moc malý na to, aby něco chápal.

Když nikdo nic nenamítal - a on doufal, že se jej alespoň Jana zastane -, s odfrknutím židlí práskl na zem. Periferním viděním zaregistroval, jak blonďáček na židli nadskočil, ale jinak se nedočkal reakce žádné. Nikdo si nedovolil Briketě odporovat. Jestli kvůli respektu, nebo tím, že byla z nich nejstarší, to netušil.

Bylo mu jich líto. Ne proto, že byl Míša dítě a Jana nemohla vyzrát na svět zrakem, ale kvůli Briketě. Litoval je, protože neměli sílu se postavit na vzdor a říct taky svůj vlastní názor. Stala se tímto diktátorem podzemní říše, vládcem slepce, mláděte a blázna, který měl jako jediný odvahu jí oponovat.

Mimoděk si vzpomněl na své první dny jako uprchlíka před rytíři. Na první chvíle ve skupině přeživších, kteří byli více jako rodina, než nějak bojeschopná armáda. Velení skupiny se tehdy chopila podplukovník Dohnalová - služebně vcelku stará důstojnice české armády, přísná a temperamentní žena s hrubým hlasem a holou hlavou.

Tehdy ji sice moc nemusel, chtěla po něm - z jeho pohledu - zázraky. Dávala mu do rukou zbraně, učila to sedmileté dítě střílet z poloautomat s různými průměry. A on ji poslouchal, protože žádnou jinou možnost neměl. Pokud chtěl ochránit Sáru, uposlechl jakékoli nařízení.

Briketa byla něco podobného, až se na chvíli zamyslel, jestli také původně nesloužila u armády. Nebo zdali nebyla alespoň učitelka, i to bylo dost možné, když ji přirovnával k přísným ženám, kterým nevymluvil naprosto nic.

To, že hodnou chvíli jen tupě zíral před sebe, si uvědomil až tehdy, kdy jej zatahal Míša za rukáv. To ho vytrhlo z úvah a vrátilo ranou do nosu zpět do kruté reality. Jestli byla skutečně krutější než minulost, na níž nerad vzpomínal, mohl jen hádat.

„Davide, omluv se," zašeptal chlapec.

Své velké modré oči otevíral co nejvíce, jako by se snažil o výraz ublíženého štěněte. Zlaté kudrlinky mu spadaly z čela až k nosu, až se divil, že mu je Briketa vzteky neodstřihla.

Mladík neodpověděl, jen zavrtěl hlavou. Odmítal. Nemohl se vzdát ženě, k níž neměl ani špetku respektu. Navíc ji nenáviděl každou minutou víc a víc, hnusila se mu jakákoli představa toho, že s ní bude muset trávit v tomhle omezeném prostoru zbytek života.

Rozhoupal se k chůzi a obešel si desku stolu, aniž by z něj spustil prsty. Holými chodidly už ani za tu dobu necítil chlad podlahy pod ním, polštářky na prstech dělaly jeho kroky neslyšnými, jako by byl plížící se kočka.

Jakmile došel až k Briketě, zastavil se a ukázal na ni prstem. To mu ale očividně nestačilo, protože žena se pouze vítězně zašklebila a povýšeně zvedla bradu, aby mu dokázala, kdo je tady pánem. Proto do ní prstem dloubl, jako by poučoval neposlušné dítě.

Přerovnal si v hlavě všechna slova, která následně poslal na jazyk, aby se spojila do věty. Šimrala jej na jazyku už nějakou dobu, ale bál se je vyslovit. Stále k ní nějaký menší respekt měl. Ale teď už ne. Byla pro něj jen nedýchatelný vzduch. Bradavice na noze.

„Kvůli takovým, jako jsi ty, se stydím za to, že se nechávám nazývat člověkem."

Ošklivější slova z úst snad nikdy nevypustil. Dokonce ani u Android se mu nepodařilo najít taková slova, která by ranila i jeho.

Slyšel zalapání po dechu. To musela být jedině Jana, protože když se koutkem oka podíval po Míšovi, nevšiml si žádné změny. Chlapec zůstával zírat v ohromení, možná i ve strachu. V jeho tváři však nalezl i sotva postřehnutelný úšklebek, který značil, že určité části jeho osobnosti se to nakonec i líbilo.

„Skutečně?"

Nějakou dobu mu trvalo, než přišel na to, že byl ten hluboký hlas Briketin. Jako by to ani nebyla ona. Jako by před ním stála podplukovník Dohnalová. Nebo Hubert. Hubert... Úplně na veterána zapomněl. Byl tolik zaměřený na záchranu Android, že dočista opomenul svého dlouholetého přítele.

Odvrátil od ní pohled a stáhl ruku zpátky. Briketa pohotově zareagovala a popadla jej za zápěstí, které následně stiskla takovou silou, že mu div kosti nerozdrtila. Své široké prsty obtočila kolem zápěstí celé, poté švihla a vyklonila svou paži na stranu.

Davidova paže se pod silou tahu zkroutila. Loket, který bránil v tom, aby rozhýbala ruku celou, dostával zabrat, jak se snažil držet kost v kloubu. Když ovšem bylo zápěstí s loktem v zákrytu, Briketa nepovolila, právě naopak - škubla vší silou, dokud nezaslechla lupnutí.

Chtěl se držet, aby nevyjekl. Chtěl vypadat statečně, nemohl před ní ukázat slabost. Ale ten náhlý výstřel bolesti byl tak okamžitý a spalující, že neudržel rty semknuté u sebe. Vypísknutí proto nebránilo nic, aby se dostalo na povrch.

V hrdle cítil sucho, v očích mu plál oheň, který je také vysušoval. Pevně sevřel oční víčka k sobě, aby zabránil slzám, jež se draly ven. Na jeho tmavých řasách, které se stiskem k sobě přilepily, se objevily drobné perličky slané vody.

Nebyla to ani tak fyzická bolest, co jej nutila k slzám. To uvědomění, že ztratil dobrého přítele, bolelo mnohem víc než vykloubený loket. Nedokázal uvěřit tomu, že na toho muže zapomněl. Na Huberta, který mu byl víc otcem a bratrem než jeho vlastní.

„Davide..." zašeptala Jana u něj. Ani si nevšiml, že by Briketa jeho ruku pustila. Seděl na zemi a u něj klečela Jana, opatrně prohmatávala svaly na vřeteni. „Proč tohle děláš?"

Mladík zvedl pohled nad její hlavu, hledajíc agresivní ženu. Ale nebyla tam. Bylo to snad i dobře, když nad tím zauvažoval. Nebyl si jistý, jestli by po ní neskočil a nepokusil se z ní vymlátit duši. I jednou rukou, v zápalu vzteku by to stejně neřešil.

Zasyčel, když hmátla na bolavé místo. Stáhl nohy k sobě a nakrčil nos, už naprosto automaticky. Ale Jana se zdála tak soustředěná na masáž, že ani nevnímala, jak se stáhl do sebe. Soustředěně se kousala do jazyka, jehož růžová špička si našla cestu skrze úzké rty.

„Neměli bychom ji poslouchat, Jani," odpověděl, když donutil bolest ustoupit do pozadí. „Proč to děláš? Jsi jako její pes. Skáčeš, jak ona píská. Ale ona není pán."

„Přestaň," odsekla a stiskla pevněji bolavý bod. „Zachránila mi život. Jsem jí vděčná, nic víc."

„Ta ženská je divná. Tvrdohlavá, fanatická zrůda. Copak to nevidíš?" pokračoval Merkl.

Doufal, že si ji k sobě nakloní. Vypadala, že má pochopení. Že je schopná připustit i jinou možnost.

„Ne. Nevidím. A ne proto, že jsem slepá. Ona je ta, která nás udržela naživu. Můžeš si s ní nesouhlasit, můžeš si vyskakovat, ale věř mi, že kdyby nebylo jí, už bychom tady nebyli. Nikdo z nás."

„Jano..." vydechl a natáhl k ní druhou ruku, jíž ji uchopil za zápěstí, aby přestala. „Tohle není život. Je to jen nesmyslný přežívání. I kdyby se nám podařilo zplodit novou generaci, jak dlouho asi vydrží? Rok? Dvacet? Stejně nás najdou. Jen to bude chvíli trvat. A tu chvíli, co budeme čekat na smrt, budeme postupně bláznit, dokud nám nerupne v bedně úplně a nevběhnem jim do náruče."

Přísahal by, že sebou v ten ráz trhla. Že se jí v očích podivně zablesklo, jako by tam ještě nějaká jiskra zbývala. Důkaz, že na ni jeho slova měla vliv. Že se jí dostala do hlavy, kde zakořenila. Stačilo jen zalít, aby vyklíčily pochybnosti.

Sledoval její tvář, jestli mu nedá ještě nějaký náznak, ale zůstávala neměnná. Jako by měla tu masku dokonale pevnou a znala ji lépe než své emoce.

„Ne, Davide," řekla nakonec a vyprostila zápěstí ze sevření. Poté se zvedla z podřepu, spojila ruce před sebou a zavrtěla hlavou. „To nemůžeš pochopit."

Odešla dřív, než mohl říct byť jen jediné slovo.

To nemůžeš pochopit... Žil jsem v podzemí skoro dvacet let. A nepochopím, proč jsem se skrývání držel tak dlouho.

„Tak já budu tady!" zavolal ještě. Bylo mu jedno, jestli ho někdo slyšel, nebo ne. Byl to jeho vzdor, ta slova patřila hlavně jemu. Proto, když chytil další dech, ještě tiše dodal: „Prozatím."