Ráno přišlo překvapivě brzy. Žádný sen přes noc nesužoval jeho mysl, žádná vzpomínka se z choré hlavy nevyplavila, aby poslala koráb jeho rozumu ke dnu. Jeho oči obklopovala jen černá tma, která nedovolila světlu proniknout skrze zavřená víčka.

Byl za to vděčný. Netušil, jestli by další vzpomínku zvládl, hlavně s přikloněním k tomu, že přesně věděl, která následovala. Znal je všechny, pronásledovaly jej jako lovecký pes kořist, jen aby ho dohnaly k šílenství a dotáhly k myslivcům ve svěrací kazajce. Každý sen, který mu ukázal Sáru, se stával bolestivějším. Čím déle snil, tím dál se posunoval. A tušil, co bude následovat.

Otevřel oči, aby se mu nepodařilo usnout znovu. Nechtěl riskovat, že by si byť jen na moment schrupl. Už tak se mu nelíbilo, jak se vyvíjela situace v reálném životě, nepotřeboval být divákem scén chyb z jeho nevydařeného života. Nepotřeboval vidět znovu a znovu, jak přichází o vše, na čem mu kdy záleželo.

Rozhlédl se kolem sebe. Zdálo se, že ostatní zatím ještě spali, nebo to přinejmenším předstírali. Klid a samotu ostatně uvítal, jen nerad by se hned po ránu hádal s Briketou. Proto se posadil a zapřel se rukama za sebou, aby měl oporu ke vstávání.

Jakmile napnul ruce v loktech, pocítil malátnost. Jako by ho někdo úplně vyšťavil a teď ho nutil, aby se dostavil k odšťavňovači znovu. Usoudil, že ani tentokrát nebyl spánek zrovna vydatný, pokud ovšem vůbec spal. Byl si jistý, že oči zavíral. Ale kdy, to neměl ani nejmenší tušení.

Přitáhl si nohy k sobě a předklonil se. Hlava se mu točila jako na zvonkohře, před očima se mu objevila mléčná mlha. Bradu vklínil mezi kolena a paže nechal volně viset podél, aby jim dal spočinout, než se znovu pokusí vydrápat na nohy.

Nosem vydechl přebytečný vzduch. Byl tak příjemně teplý, že když se dotkl kolenou, pocítil uvolnění. Příjemné mravenčení, jež se táhlo od kolen, přes bedra až k ramenům. Tam se zarazilo v můstku mezi klíčními kostmi, jako by nemohlo projít dál. Nespokojeně zamručel a klepl prsty o zem.

Pokusil se vstát znovu. Kolena spustil na podlahu a podsunul si nohy pod sebe, aby se dostal alespoň do kleku. Nemohl si nevšimnout nepříjemného lupavého zvuku, který se z kloubů ozval. Nepovažoval to však v tuto chvíli za důležité, právě naopak; byla to známka toho, že nohy reagují a uvítají menší procházku.

Jedno chodidlo položil ploskou na podlahu a zapřel se patou, to druhé pohyb následovalo. Netrvalo tak ani moc dlouho a dostal se z podřepu do vcelku vyrovnané polohy. Jakmile zarazil kolena dozadu a narovnal záda, klouby i páteř spustily znovu. Ani trochu se jeho tělu nelíbilo, kde spal.

Netušil, jestli by měl tohle místo opěvovat, nebo nenávidět. Moc dobře si uvědomoval, co se stalo. Zachránily mu život, ačkoli o to nestál. Obě viděly svět úplně jinak než on - jako něco, před čím by se měly skrýt do podzemí a už nikdy nevystrčit hlavu z díry, dokud by plechový král vládl zemi.

Nezazlíval jim to. Sám se skrýval skoro dvacet let, nepomáhal nikomu, kdo by mu za tu námahu nestál. Hledal nějaký prospěch. Vyhýbal se všem, kdo by mu mohli pomoct bojovat jen proto, že se k smrti bál. Bál se toho, že kdyby se přeci jen Inteligenci postavil, dostali by ho. Vyňali jeho srdce z těla a vložily jej do plechovky.

Konzervovaný David Merkl, problesklo mu hlavou. Srab, který se skrýval v podzemí jako krysa, dokud ho život a štěstí konečně neopustily. A teď chceš jít ven, co? Na to už je trochu pozdě, nemyslíš?

Nahlas si povzdechl a sehnul se k zemi pro bundu. Tu si následně oblekl a zapnul až ke krku, aby zabránil chladným prstům vzduchu se ho jakkoli dotknout. Navíc se tak cítil v bezpečí, jako by na sobě měl neprůstřelné brnění.

Otočil se na patě. Nebavilo jej postávat na místě a čekat, až by se někdo z nich probudil. S Míšou mluvil včera, proto mu tahle dávka lidského kontaktu mohla bohatě vystačit po zbytek týdne. Na Janu byl stále naštvaný kvůli tomu, že zarytě mlčela, a Briketu nechtěl poslouchat už z principu.

Pomalým krokem vyšel ke dveřím, které potichu otevřel. Ačkoli se mermomocí snažil, aby to nezpůsobilo žádný zvuk, tiché zavrzání se z nepromazaných pantů přece jen ozvalo. Trhl hlavou ke spáčům, jestli je to neprobudilo, ale nemohlo to být hlasitější než chrápání, které jeho uši brázdilo po celou tu dobu, kdy se snažil usnout.

Proklouzl škvírou ven a opatrně za sebou zavřel. Netoužil po nechtěné společnosti, chtěl mít chvilku klidu. Jakmile jeho ruka opustila kliku, skryl ji do kapsy a houpavým krokem vyšel prozkoumat místnost.

Moc možností k porozhlédnutí neměl. Vždy měl za zády Briketu, která si neodpustila chvilku, kdy by měl soukromí. Hlídala si ho jako oko v hlavě, jako by byl ranka na její ruce a ona ji každou chvíli kontrolovala, jak se zatahuje. Nebo byl bradavice na noze, k níž si vypěstovala zvrácený vztah.

Užíval si chvilkovou svobodu. Nikdo se ho neptal na zodpovědnost coby člověka, nikdo se ho nepokoušel přesvědčit o naději na záchranu lidstva. Konečně byl sám se svými myšlenkami, mohl proplouvat vodami vlastního vědomí bez obrazů a ošklivých vzpomínek.

Zastavil se u stolu. Prsty položil na dřevěnou desku a setřel vrstvu prachu, jež se na něm stačila usadit. Prohlédl si smítka na klenbě. Skládala se do vrstev i na polštářku jeho ukazováčku, jako by dlouho ten stůl nikdo nepoužíval.

Nedokázal si představit, že by na něm mohl někdo pracovat. Když byl u sebe doma v úkrytu, taky na něm nic nedělal. Stal se pouze čímsi, na co odkládal nářadí, kdykoli potřeboval. Jediné, k čemu ho někdy využil, bylo občasné stolování. S jednou vidličkou a starým nožem, nic víc neměl.

Pamatoval si dny, kdy jedl u stolu se svou rodinou. Maminka vařila výborné jídlo ze všeho, co se jí dostalo pod ruku. Dokonce i papriku, již bytostně nenáviděl a nesnášel její nahořklou chuť, dokázala zpracovat tak, aby z ní byl plnohodnotný pokrm. Jak rád by teď její papriku jedl. Možná by do úst vložil i hrášek, který považoval za největší svinstvo ze zeleniny.

To všechno bylo pryč. Odporná zelenina, jídelní stůl i výborná kuchařka. Dal by cokoli na světě za to, aby ji viděl za plotnou. Vložil by srdce do sklenice, jen aby mohl vrátit čas zpátky a vyhnul se všem chybám, které ho přivedly až sem - na pokraj šílenství, toužícího po paprice a čisté mateřské lásce.

Odvrátil pohled od prachu a pohlédl znovu na stůl. Nebylo na něm nic neobvyklého, nic, co by bylo k něčemu dobré. Jen štosy papíru, který pomalu žloutl a plesnivěl vlhkem, starý budík, jehož ručičky netikaly snad několik let. Ani si nevzpomínal, kdy viděl analogové hodiny naposledy. Možná v raném věku u dědečka na farmě.

Vzal budík do rukou. Byl těžší, než předpokládal. Nikdy dřív podobnou starožitnost v rukou nedržel, bylo to pro něj něco dočista nového. Ale pocit to byl příjemný, jako by ho ten starý předmět pojil s minulostí. S dobou, která nebyla zkažená hledáním nesmrtelnosti a shonem kolem.

Zezadu měl tři natahovací klíče. To zvědavé dítě, co v něm spalo, se najednou probralo a bušilo do vnitřních stěn jeho lebky, aby ho donutilo k průzkumu. A David mu neoponoval ani chvíli, potřeboval nějak rozptýlit svou mysl, aby se zbavil špatných myšlenek.

Prsty sevřel plíšek a třikrát s ním otočil. Ozvalo se chroupání a chrčení, ale jinak to nic slavného nebylo. Nenechal se však odradit a totéž zkusil i s druhým klíčem. Ten byl ucpaný špínou, ale jakmile jej vyklepal, i on se pohybům jeho prstů poddal.

Když byl klíč nadoraz, malé klimbátko u činel se rozpohybovalo do stran. Jak naráželo do kovových překážek, vydávalo to příšerně otravný a hlasitý zvuk, který trhal uši.

Rychle budík upustil na zem a šlápl na něj ve víře, že to přestane. Zvuk mu zněl ve zvukovodu a táhl se až k mozku, do nějž mlátil hlava nehlava. Migréna, která jeho hlavu postihla, neměla obdoby. Tlak byl tak silný, že by se nedivil, kdyby mu implodovala.

Dupl silněji. Nechtěl ten zvuk už nikdy víc slyšet. Litoval toho, že to spustil. A přísahal si, že tentokrát se z podobných chyb poučí a nebude sahat na všechno, co mu přijde zajímavé.

Pod silou dupnutí budík praskl. Zvonění ustalo. A jeho hlava byla svobodná.

Dal si ruku na hruď, aby uklidnil srdce. K jeho překvapení bilo úplně stejně jako při klidu. Jako by vůbec ani rozrušený nebyl.

Možná jsem vskutku otupěl, pomyslel si. Třeba necítím vůbec nic.

Jeho uši zaregistrovaly nový zvuk. Vrzání dveří. Bylo by hloupé si myslet, že by ten hlasitý zvuk nikoho neprobudil.

Otočil se za sebe přes rameno, aby zjistil, kdo se odvážil vykouknout jako první. Oddechl si, když spatřil temné prameny rozcuchaných vlasů a později i milou tvář s prázdnýma očima.

„Co to bylo?" zamručela Jana, když se protáhla škvírou za ním.

Natáčela hlavu na strany, aby jí neunikl sebeslabší vzruch. Tak to alespoň vypadalo z Davidova pohledu, pravý význam jejího chování neznal.

„Jen... otravný hodiny, nic víc," odpověděl klidně.

Bylo zvláštní slyšet vlastní hlas poté, co mu ušní bubínky prorazil šíp čiré otravnosti a hluku. Jako by mu ten hlas ani nepatřil, slyšel ho vzdáleně.

Jana otevřela naprázdno ústa a přikývla. Očividně neměla náladu na hádky takhle brzy ráno. Což uvítali oba lidé.

David zvedl nohu a prohlédl si rozbitý předmět. Nezbylo z něj nic jiného než nepoužitelná ozubená kolečka a načervenalý plíšek.

„A dobře mu tak," zavrčel.

Doufal, že k němu Briketa neměla nějaký citový vztah. Když se nad tím zamyslel znovu, vlastně si přál opak.

Byla by to pomsta za to, jak se k němu chovala.

Pomsta za to, že ho odvedla od jeho Android.

A za to se platí.

Práce creepy_blueberry:

Android