„Umíš číst?"

Už nějakou tu chvíli ležel na zádech a snažil se usnout. Ruce nechával spojené prsty na podbřišku, nohy pokrčené každou do jiného úhlu. Měnil polohu co hodinu. A když už jednu vcelku pohodlnou našel a jeho hlava byla ochotná zanechat všechny - jistě životně důležité - otázky stranou, protrhl ticho ten pisklavý dětský hlas.

Nespokojeně zamručel a otevřel oči na škvíru. Za ty dlouhé hodiny se stačily víčka přilepit k sobě tak, že když se je snažil od sebe odtrhnout, bránila mu v tom několik kilo těžká závaží, jež se usadila na tmavých řasách. I tak zůstávaly ty drobné částečky uchycené na nich a odmítaly se pustit.

Odlepil rty od sebe. I na nich se stačila usadit vrstva, která je držela při sobě. Bylo docela nepříjemné, jak to mlasklo, ale pokud mu dnes nebylo souzeno usnout, nebral na to ohled.

„Cože?" zamumlal, stále ještě značně nepřítomně.

Jeho vlastní hlas mu zněl podivně hluboce a chraplavě, jako by to hrdlo nevidělo vodu týdny. Ačkoli před ani ne třemi hodinami vstal a nalil do sebe tři kelímky.

„Ptal jsem se, jestli umíš číst," zopakoval Míša svým typicky chlapco-dívčím tónem.

Byla to tak dětská otázka, až jej to zarazilo. Jako by místo něj v místnosti ležela Sára.

„Jo... jo, umím," odpověděl zanedlouho. Popravě si svou odpovědí nebyl ani trochu jistý. Kolik let už nějaké písmo neviděl? Pamatoval si stále, jak vypadají písmenka? „Proč se ptáš?"

„Briketa mi vyprávěla o pohádkách. O psovi s jedním červeným okem, který strašil třetí den po úplňku. Říkala, že to někde četla," zamumlalo dítě a přisunulo se jediným pohybem blíž ke znavenému Davidovi. „Jana číst neumí," pokračoval už o trochu tišeji, „a když jsem se zeptal na tebe, neodpověděla."

Byl chytrý, to musel uznat. Něco se v tom drobném tělíčku skrývalo, možná určitý skrytý potenciál mladého génia. Nebo jen slyšel a viděl málo dětí na to, aby to mohl s přehledem posoudit. Ale rozhodně byl všímavý a dokázal si představit situace jako celek.

„Nevěřím jí," řekl Merkl pevně.

Před Míšou se nebál říct přesně to, co si myslel. Bylo to zvláštní, ale nějak mu připadalo, že chlapi by si měli pomáhat. Navzájem se podržet, aby nadvládu té drzé bábiny přežili ve zdraví a bez újmy.

„Zachránila nás," namítnul blonďáček.

Jeho oči na Davida zajiskřily jako světelný rok vzdálené hvězdy. Byl si téměř jistý, že nikdy nic podobného neviděl. U nikoho, koho znal. Ačkoli, když se snažil spočítat, kolik lidí vlastně důvěrně znal, skončil u druhého prstu druhé ruky.

Vážně jen sedm?

Zamyslel se. Možná mělo to děcko pravdu. Třeba je skutečně zachránila před smrtí, která by na ně brzy čekala s houkačkou za rohem. Nůž v hrudníku a pár zářezů by z něj oficiálně udělali mrtvolu, srdce v plechovém brnění rytíře, jehož čest a sláva nebyly ani na ozdobu.

Přesto si za svým stál. Stál si za tím, že to plánovala utnout v přesné sekundě, kdy by měli mít nejlepší šanci k úspěšnému útoku. Určitě to musela mít připravené. Někde schovala bombu nebo něco podobného, aby zradila vlastní armádu a pomohla člověku, který ji... co vlastně? Držel? Dělal na ní pokusy? Urážel ji?

„To je subjektivní názor," odsekl nakonec, když do něj Míša dloubl, aby se odpovědi ještě dnes dočkal.

Tiše na něj zavrčel, že jej vytrhl z úvah. Jestli si to přebral správně, to už se nedozvěděl, protože promluvil znovu bez ohledu na to, jestli bude David poslouchat, nebo ne.

„Viděl jsem, jak mi před očima vzali tatínka," zašeptal chlapec.

Ty sytě modré oči - jejichž odstín by dokázal přesně určit i v té nejčernější tmě - zavřel tak náhle a rychle, že David sotva postřehl, kam ty jiskry zmizely. Místo nich slyšel krátké vzlyky, jež byly následovány popotáhnutími hlenu. A jistě i slzami.

Chtěl říct, že ho to mrzí. Že by nikomu nepřál, aby to viděl. Že ví, jaké to je. Ale pravdou bylo, že to neznal. Nemohl ani tušit, čím si to dítě muselo projít, než se dostalo sem. Vždyť on sám ani nevěděl, kde jeho tatínek byl. Nikdy ho neviděl. A maminku neviděl umírat přímo.

„Měl jsem sestru. Byla... o něco mladší než ty, když ji odvedli," špitl do tmy. Cítil, jak se mu do očí draly slzy, aby si prorazily cestu ven. Bránil jim v tom, ale tušil, že ani je nedokázal zadržovat věčně. „Řekli, že ještě není dost velká na přesun. Ale nepustili ji. Prostě ji táhli s sebou. A ona se usmívala."

„Táta byl nemocný," pokračoval Míša, jako by jej ani neposlouchal.

David ovšem věděl, že ho slyšel. Protože pláč se ztišil, když zjistil, že někdo jiný na tom byl podobně.

Slušný kouzlo empatie, problesklo mu hlavou. Kdyby to fungovalo i u plechovek, svět by se koupal v duze a místo lidskýho masa bychom požírali jednorožce.

„Hm," zamručel místo odpovědi. Moc se mu o tom mluvit nechtělo. Jen nerad si nechával špárat do ran z minulosti. Ať už se týkaly jeho rodičů, nebo jeho milované Sáry. Ale cítil, že Míšovi to rozhodně nestačilo. Že se potřeboval vymluvit.

Chlapi si mají pomáhat.

Proto další otázku položil spíše z povinnosti, než ze zvědavosti. „Co mu bylo?"

Míša, jako by přesně tuto otázku čekal, odpověděl okamžitě: „Nohu." Teprve poté si možná uvědomil, že to nezasvěcený nebude chápat, a doplnil: „Neměl nohu. Prý o ni přišel v boji s medvědem, když šel pro jídlo. Ten den donesl dost masa na celej týden. Šetřili jsme."

Neměl to srdce mu říct, že medvědi už dávno neexistují. Že je to jen báchorka pro děti.

Určitým způsobem na tom bylo i něco hezkého. Ta velká oběť otce pro život svého dítěte v něm probouzela to vnitřní malé já, co toužilo po něčem podobném. Po tak čisté rodičovské lásce, té otcovské oddanosti, jíž se on sám nikdy nedočkal. Nebo si na to alespoň nepamatoval.

„Moje máma nosila župan," vyhrkl dřív, než stačil něco poznamenat k Míšově poslední poznámce.

Nemohl mu ublížit ještě víc, nevěděl, jak se takový pláč zastavuje. Jestli má někde tlačítko on/off.

„A četla ti pohádky?" zajímal se.

David si potichu oddechl, že se mu podařilo odvést téma jinam. To, že si nakreslil terč na místo, kde se nacházelo jeho srdce, jej očividně netrápilo. Ani to, že prakticky dal tomu chlapci do rukou kuši, aby ta bolest trvala celou věčnost.

Přikývl. To si živě vybavoval.

„O rytíři, který se bál, že mraky kradou slunce. O vojákovi, který hrál šachy." Téměř okamžitě roztáhl koutky do přiopilého úsměvu. „Měnila hlas, když mluvil někdo jiný. Dělala zvuky dveří a koní. A nikdy nečetla až do konce. Neměla konce ráda. Říkávala, že konec je něco špatnýho. Že za koncem nic není."

Chtěl ještě pokračovat, ale dítě už klidně a pravidelně oddechovalo. Alespoň jemu se podařilo přinutit se ke spánku.

Merkl si podložil hlavu pravou rukou a přetočil se na bok. Ihned nato vydechl z nosu přebytečný vzduch a přitáhl si kolena blíže k tělu. Teplý výdech se chloupkům na jeho kůži očividně zamlouval, to napětí z bolesti pomalu mizelo.

Začínal si uvědomovat, že vlastně usnout nechtěl. Přesně věděl, o čem by se mu zdálo. Jeho mozek byl už zkrátka takový, mučil jej vzpomínkami na minulost, aby se poučil, že v budoucnosti se má takovým hovadinám vyhnout.

Zavřel oči. Vnitřní strany víček se staly jeho plátnem pro promítání hororu. Viděl malého blonďáčka, jak okusuje porci masa od tatínka. Sledoval chlapce, který leží ve své vyhřáté posteli a nadšeně hltá každé slovo, jež vyslovují rty ženy v županu.

Bolelo to. Neskutečně to bolelo. To vědomí, že jejich oběti budou stejně jednoho dne zbytečné, dokreslovalo obrázky před ním do depresivních tónů. Ten příšerný maminčin župan připomínal Smrtčin černý kabát, pahýl Míšova otce se podobal krku se sťatou hlavou.

Snažil se dostat ty představy z hlavy ven. Pevně svíral víčka k sobě, jejich řasy se mezi sebou proplétaly jako těla milenců. Nedařilo se. Nedokázal se jich zbavit.

„Máš rád pohádky, Davčo?"

Poznával ten hlas. Zněl mu v uších, kdykoli se jeho mozek chystal vypnout a posílal jej na jeviště. Milý dívčí hlas, který ho provázel životem jen několik let, ale zapamatoval si jej navždy.

„Ne..." zašeptal do tmy. Ani nevnímal, že by vůbec promluvil.

„Proč ne?"

„Pohádky mají konec."

A život taky, pomyslel si těsně předtím, než propadl únavě a vydal se kouzelnými dveřmi do říše nočních můr.

Věnováno TwoSmilingGirls.