Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

Kapitola 24. - Pěšák lidstva a pudů

Teplá housková polévka svým aromatickým kouřem kondenzovala na Davidově bradě, kde tvořila drobné kapičky. Jak postupně chladla, i ony se pomalu vsakovaly do kůže, jako by se chtěly před zraky ostatních schovat.

Ani se jí nedotkl. Měl hlad, vlastně přímo tak ukrutný, že jeho žaludek byl hlasitější než vlastní myšlenky, ale nějak se nedokázal přemoct k tomu, aby si byť jen jediné sousto dal do úst.

Hlavně mu vadilo, že to vařila Briketa až poté, co jej od ní Jana odtáhla. Nemohl si být jistý, zdali to jídlo nebylo otrávené. Nebo tam nehodila nějakou zajímavou bylinku, aby ho zdrogovala, zabalila do dárkového košíku a poslala na adresu nejbližší plechovčí základny. Nic z toho riskovat nechtěl, ale jeho žaludek řval natolik, že nakonec podlehl a cpal do sebe jedno sousto za druhým.

Ani nevěděl, jak to chutnalo. Hltal lžičky, jako by už nikdy neměl vidět jídlo, div se houskami nezardousil. Pečivo bylo ve vodě natolik nasáklé, že se to rozpadalo na jazyku - do krku poté dostával pouze kašovitou hmotu neurčité chuti, u níž si nebyl jistý, jestli by ji strávil, nebo raději vyzvracel.

„David Merkl," vyslovila nahlas Jana, když zvedla hlavu přibližně tím směrem, kde seděl. „Co je to za jméno?"

David spolkl poslední sousto - tentokrát si ani nezacpával nos, aby se mu náhodou nevrátilo zpátky do úst - a odložil lžíci na okraj misky. Potlačil říhnutí, které se šířilo jeho žaludkem nahoru. Přeci jen ještě nehodlal na nějaké dobré způsoby zanevřít, ačkoli by tím Briketu pobouřil rád.

„Je moje. Takový, jaký mi dali rodiče. David. Merkl. Člověk," odpověděl, jako by to snad byla samozřejmost.

Ta jistota lidskosti v těchto dvou slovech mu dodávala odvahu a sílu za sebe bojovat. Stát se rytířem pro Davida Merkla, aby chránil jeho srdce, až se k němu budou dobývat jeho nepřátelé.

„Ne, nikdo nepoužívá dvě jména. Já třeba žádné druhé nemám," namítla tmavovláska a složila ruce do klína. Její prázdné oči hleděly na mladíka před sebou, jako by přesně věděla, kde sedí. „A ani Bára ne. Podle všeho ho nezná ani Mišelo."

„Tak já ho mám a co na tom? Je to snad podstatný? Ani se nedivím, že lidi skoro vymřeli, když se místo boje za vlastní život bavili tak stupidníma otázkama," zamručel si pod nosem, odložil téměř prázdnou misku na zem po pravé straně a založil ruce na prsou. „Teď něco důležitějšího, jo? Proč jste mě od odvedli?"

Svou poslední otázku už jen vrčel jako pes, který se připravoval ke kousnutí. Dokonce bradu zatlačil níž ke klíčním kostem a stáhl obočí dolů, aby přesně vyjádřil to, co chtěl říct. Věděl, že Jana ho vidět nemůže, ale Briketa na něj viděla dobře, ačkoli seděla v křesle opodál.

„Ty si vůbec neuvědomuješ svoji roli, co?" ozvala se Bára, která do té doby jen občas podrážděně mručela.

David netušil, jestli byla stále naštvaná na něj a jeho nepříliš taktní útok, nebo jen přemýšlela nad tím, jak zahájit konverzaci bez újmy.

„Nemám žádnou roli. Nejsem ničí pěšák," namítl mladík podobně příjemně jako předchozí odpověď.

Odmítal se chytit do nějaké konverzační pasti, z níž by už nikdy nevybruslil živý. Nevěřil jí. Nechtěl důvěřovat někomu, kdo ho odtáhl od jeho Android.

„Jsi první chlap, kterýho jsme našly. Ve světě, kde lidstvo chcípá po milionech. Dvě ženský a takovej chcípáček, ale pořád to v sobě máš. Pokud má lidstvo přežít, nesmíš být nezodpovědnej hňup," odpověděla starší žena a kývla k blonďatému dítěti, které docela klidně oddechovalo opodál. „On to chápe a to je mu osm. Měl by ses od něj učit."

„Dejte mi už pokoj," zasyčel skrze semknuté rty, zvedl se na nohy a odešel se posadit dál od nich.

Nehodlal poslouchat poučky o povinnostech coby muže. Bylo to pro něj tabu předtím, je to tabu i nyní. A ta skutečnost, že by mohli být úplně ti poslední, na tom nic neměnila.

Chtěl být sám. Nechtěl je poslouchat, ať by už říkaly cokoli. Věděl, že se budou snažit jej přesvědčit, aby jim pomohl. Ale on odmítal mít s tím cokoli společného. I kdyby se to týkalo záchrany lidstva jako takového.

Kdysi si tohle přál. Být někde v bezpečí s lidmi kolem sebe. Plánovat, jak zachrání lidstvo a nakopou Inteligenci zadky. Ale nyní chtěl být zpátky ve své boudě, zarůstat mechem a sledovat, jak svět spěje k záhubě.

Protože to je to, co by si lidi zasloužili. Protože je to jejich chyba a za chyby se platí.

Pokrčil nohy v kolenou a přisunul si je pod bradu, jíž mezi ně vklínil. Ani si nebyl jistý, co přesně cítil. Byl to strach, co sžíral jeho kosti zevnitř? Nebo to byla pouze obava z toho, že už se stává kompletně něčím, čím většinu svého života opovrhoval?

„Davide!" zavolala na něj Jana pisklavějším hlasem než obvykle.

Zvedl hlavu a zamžoural směrem, kde seděly, ale ani jedna z nich se nepohnula. Asi očekával špatně, když si myslel, že půjdou za ním. Ne, takhle to nefunguje ve vládě žen.

Vzdal to. Stejně tomu bude muset čelit, ať na to má jakýkoli názor. Pro dobro většiny by ho snad i rozsekaly na kousky, i kdyby odporoval a škubal sebou. Briketa by si to dokonce užívala a vzala do rukou ten nejtupější nůž - nebo šroubovák, aby mu vrátila ten pokus o menší zákrok, když se potkali prvně.

Vyškrábal se na nohy a ležérním krokem se vrátil do jejich konverzačního kroužku. Posadil se však tentokrát co nejblíž k Míšovi, tomu jedinému, kdo po něm nechtěl tak hloupé úkoly. Ruce natáhl k němu a přitáhl si ho do klína. Jestli to bylo jen z nedostatku lidské blízkosti, nebo si jen chtěl chránit svůj klín, vědět nechtěl. Odpověď by se mu jistě nelíbila.

Sledoval jej, jak relativně klidně spí. Jak se jeho drobná hruď zvedá a zase klesá s každým nádechem a výdechem, který to malé tělíčko vykoná. Blond vlasy, jež se stáčely do desítek delších kudrlinek, se ve světle Briketiny svítilny krásně leskly, jako by byly ze zlata. Dokonce v nich nenašel jedinou chybu, ani smítko prachu či stopy po špíně a krvi. Přemýšlel, jestli ho drhly taky. A jestli byl při vědomí.

Vypadal tak klidně, až mu to i záviděl. Chtěl disponovat dětskou nevinností, nemít nic, čím by se mohl trápit. Toužil být opět tím malým klukem, kterého zajímalo nejvyšší skóre ve videohře a domácí úkoly ze školy. Teď by byl za nějakou matematiku i programování rád, kdyby svět nebyl takový, jaký je. A kdyby nebyl sedmadvacet let staré dítě.

„Nechci být tady a... starat se o děcka. Nebo je vyrábět, to je fuk," promluvil po delší době, když se konečně odhodlal ke slovu. „Jsem David Merkl. Nepřežil jsem dvacet let v podzemí, abych vyměňoval plíny a utíral zadky."

„A co bys jako chtěl dělat, Davide Merkle?" Briketa schválně snížila hlas, aby se podobal tomu jeho. Jako by se ho snažila napodobovat. „Tam venku je sedm miliard plechovejch prdelí, který čekají, až vystrčíme hlavy, aby s nima mohli hrát golf. Snad si nemyslíš, že máme tady za rohem armádu těžkooděnců."

„Měl jsem plán," odpověděl. „Dobrej plán. Chtěl jsem se dostat na jejich základnu a nějak je zničit zevnitř."

Žena se zasmála. Mezi smíchem postřehl i občasné zachrochtání, které znělo jako stádo hlasitých prasat. Když nad tím tak uvažoval, ono se to k ní i hodilo.

„Posloucháš se vůbec? Nějak zničit zevnitř. To je ten nejpromyšlenější plán celýho věku," zdůraznila, když se přestala smát a chtěla dodat konverzaci i trochu na vážnosti.

Ani to se jí ovšem nevydařilo, protože kdykoli Davidovi něco vyčítala, zněla jako uražená školačka.

„Android by mi pomohla."

„Ta tvoje plechová kámoška není na tvý straně, už si to uvědom. Jen čekala na příležitost, kdy by ti vyrvala srdce z těla a zahodila ho někam hodně daleko."

„Ona ho už má," zamumlal sotva slyšitelně.

Bylo to poprvé, co si to přiznal. Byl člověkem bez srdce. Člověkem, který jej daroval stroji.

„Odmítám po zbytek života vystrkovat hlavu z podzemí. Pokud na ně chceš jít, seš na to sám," odsekla Briketa a vstala.

Poté, aniž by někomu věnovala pohled, se otočila na patě a rázným krokem se vydala pryč od světla.

Ale David byl v tuto krátkou chvíli spokojen. Jeho malý vesmír v mýdlové bublině jej chránil před zlými myšlenkami, ačkoli jen dočasně. Ale všechno, co se v té bublině nacházelo, mělo své zvláštní místo.

Mozek v hlavě Davida Merkla.

Jeho ruce v kloubech, nohy k tělu.

A srdce u stroje, který miloval více než sám sebe.

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro