Samota se opět stala jeho družkou. Držela ho za ruce, aby se jí nevykroutil, svírala mu hrdlo, aby nepromluvil. Kdyby chtěl přemýšlet o tom, co si na něj život přichystal, třeba by ji i uvítal s otevřenou náručí. Ale s takovou se jen bezvýznamně vzpouzel a kroutil, aniž by hnul byť jen prstem.

Jeho myšlenky zapluly do rohu, kde některé z nich zachytil. Vybavil se mu obraz siluet, jak se nad ním skláněly, když upadl. Pět plechových tváří a dvě lidské. A Briketina. Splývaly mu do jednoho nesmyslného obrazu, v němž ani on sám pochopení nenalezl.

Možná se mi mozek snaží naznačit, že je to fuk, problesklo mu hlavou.

Kdyby takto přemýšlel ještě před čtyřmi dny, jednu by si uvalil. Celé jeho přežívání - ta doba, kdy se tak zoufale snažil se nezbláznit - bylo postaveno na víře, že se něčím od ostatních lišil. Že lidé jsou ty správné bytosti, které jen udělaly velkou chybu. Naproti tomu jsou androidi Inteligence něčím, co je špatné, a - paradoxně - chyby nedělají nikdy.

Snažil se si vybavit, jak se sem vlastně dostal. Vzhledem k tomu, že ho jeho znavená hlava stále mátla, se moc daleko nedostal. Místo odpovědí se dočkal pouze více a více otázek, na něž si sám odpovědět nedokázal. Bude se muset přemoct a zeptat se Brikety.

Od té doby, co odešla Jana, mohla uplynout tak maximálně hodina. Bylo i obdivuhodné, jak rychle znovu získal pojem o čase, ačkoli pouze hrubým odhadem. Na čas však nehleděl. Pokud chtěl znát odpovědi na ty otravné otázky, co mu bránily ve spánku, stejně musel vstát a jít za ní co nejdříve.

Opřel se o lokty a pomalu se nadzvedl, aby se mu náhodou nezatočila hlava a on nepadl na zem jako opilý abstinent. Jakmile měl paže napnuté a byl si jistý, že nalezl alespoň iluzi o rovnováze, skrčil nohy pod sebe do kleku a opatrně dostoupl chodidly na podlahu.

Jeho první myšlenka patřila tomu, jak hebký a teplý dotek to byl. Jako by nohou hladil huňatou kočku. Ovšem ta následující jím konečně trkla.

Sklopil pohled na špičky svých chodidel a párkrát poklepal prsty o zem. Byl bosý. A nejen to, jeho nohy byly čisté, modřiny a odřeniny z bot naprosto beze stopy zmizely. Měl je jako dítě - hladké a již od pohledu jemné. Jako by byly z porcelánu.

Jeho pohled putoval o něco výš. Čisté nárty navazovaly na omyté kotníky, které následovaly holeně. I ty byly jako nové, vymydlené. Dokonce nebyly ani trochu načervenalé z urputného drhnutí. David věděl, že měl nohy špínou zčernalé a nemýt se tak dlouho a špatně muselo mít své následky. Ovšem tady bylo vše dokonalé.

Pak mu to došlo. Spal tak dlouho a tvrdě, že ho vydrhly. A byl si jistý, že u nohou neskončily.

V ten moment si uvědomil, že byl zakryt pouze chlupatým čímsi, co mohlo možná kdysi být dekou. Pod touto přikrývkou bylo skutečně teplo - dokonce takové, že si ani nevšiml, že to bylo také to jediné, co jeho nahotu zakrývalo. A na ní nyní stál a liboval si, jak je podlaha příjemná.

V okamžik uvědomění si ji přitáhl k sobě a stiskl, jako by to mělo být něco, co jej ochrání před očima ve tmě. Kdyby mohl, přehodil by si ji i přes hlavu, ale nechtěl riskovat, že byla krátká a jeho nohy by tak byly vystaveny chladu zvenčí.

„Šufane!" ozvalo se za ním.

Vyděšený David sebou trhl a prsty sevřel okraje deky, kdyby se náhodou rozhodla tělo člověka opustit a odplachtit zpátky do Říše divů. Očima zatěkal ke zdroji a otevřel naprázdno ústa. Slova mu v tu chvíli na jazyk nepřicházela.

„Tak jsi vzhůru, co? To ti řeknu, že tak tvrdě nechrápala ani Želírka," poznamenala už ve dveřích Briketa a na tváři se jí objevil uličnický úšklebek. Možná snad proto, že spatřila, jak se David třepe a nervozitou sotva pohne rty. „Je ti zima?"

„Vy jste mě..."

Zarazil se. Už ta představa se mu moc nezamlouvala. Briketu by rozhodně nenechal, aby se ho vůbec dotkla, u Jany si tak jistý nebyl.

„Koupaly? Vošahávaly? Jen se z toho nevzrušuj, nebylo to příjemný pro nikoho z nás," doplnila za něj.

Ačkoli se mu prakticky vysmívala, její úsměv z tváře nemizel. Dokonce se ani neměnil.

Mladík na ni jen vytřeštil oči. To bylo vše, na co se zmohl. Soukromí byla jediná jeho jistota. A rád by o něčem věděl, kdyby se stal panenkou na zkrášlení. Ale na druhou stranu musel uznat, že se cítil lépe. A jistě tak i vypadal, když uvážil, v jakém stavu jeho hygiena byla.

„Kde je Android?" zeptal se nakonec, když se zdálo, že Briketa už nic na jazyku neměla.

Nemohl čekat, až by na ni přivedla řeč sama. Musel to vědět okamžitě. Musel si být jistý, že je v pořádku.

„Doufám, že u sebe nemáš šroubovák, pískle," zasyčela.

Bylo děsivé, jak rychle se dokázala z té milé postarší paní změnit na kobru, která plivala jed, jakmile ji někdo urazil. Stačilo jen jedno slovo a mohl by skončit i s něčím horším, než bylo malé píchnutí do krku. Z toho usoudil, že nejspíš taky neměla plechovky zrovna v lásce.

A který člověk by měl?

„A kde bych ho asi..." Větu nedokončil. Nemusel být ani génius, aby si na to odpověděl sám. „Ne. Už na nic neodpovídej. Půjdu se zeptat toho..." Jméno nu v ten moment úplně vypadlo. Viděl tvář, ale jméno si k němu už nepřiřadil, proto musel improvizovat: „... toho prcka."

Briketa se opřela zády o zárubu dveří a přehodila nohu přes nohu. Paže zkřížila na prsou a vyšpulila spodní ret, jako by se mu tím snažila naznačit, že se ven dostane jen přes její mrtvolu. Což by David ostatně uvítal, ale necítil se zrovna ve formě a nebyl ani vhodně oblečen.

Pomalým, docela váhavým krokem vyšel k ní. Nestačil se divit, jak lehce si připadal. Ten spánek mu očividně prospěl víc, než si myslel.

Podlaha vskutku studila. Bál se, že kdyby byla byť jen o stupeň chladnější, kůže by mu k ní přimrzla. Poté následoval obraz, jak se snažil udělat další krok a kůže se od masa trhala. Zatřepal hlavou, aby se toho zbavil, a pokračoval dál svým šnečím tempem, aby se náhodou nevyvrátil.

Žena před ním nepohnula ani prstem. Sledovala ho s neskrývaným pobavením a sem tam si olízla suché rty. To v něm evokovalo zjištění, že měl vlastně ukrutnou žízeň. A žízeň následoval hlad, jehož indikátorem bylo kručení v břiše, které na sebe také nenechalo dlouho čekat.

„Uhni," řekl bez obalu, když je dělilo sotva pár kroků.

Přidržel si deku pouze jednou rukou a tou druhou se po Briketě ohnal, aby mu ustoupila stranou. Neměl náladu na další nezajímavé a nikam nevedoucí hádky. Potřeboval odpovědi a od ní by se jich nedočkal.

„Donuť mě," sdělila se svým typickým a zatarasila svým tělem celý vchod.

Obešel by si ji, kdyby nepoužila i nohy a neodhodila ho od sebe.

Jen tak tak se udržel na nohou. Škobrtl dozadu docela nešikovně, ale podařilo se mu rovnováhu vyrovnat natolik, aby sebou nepraštil o zem. Musel se však předklonit, aby snížil těžiště, proto se opřel dlaněmi o kolena a sklopil pohled k zemi.

Zahanben. To bylo to první, co mu ten otravný hlásek v hlavě zazpíval. Nutil jeho mysl se stáhnout do rohu, kde na něj křičelo sebevědomí a pobízel jej stud, jenž se k němu tiskl jako při mrazech. Když ty hlasy udeřily znovu, neudržel se.

Vyběhl proti Briketě hlavou napřed. Nijak mu nevadilo, že nechal deku daleko za sebou. Tím hlavním byl jeho cíl - zjistit vše o tom, kde je Android. A pokud se nedostanal ven, nemohl ji najít.

Místností se rozlehl křik. Ten člověk, který běžel plnou rychlostí střemhlav dveřím, nevnímal nic, co se dělo kolem. Jeho jedinou prioritou bylo se dostat pryč, a to jakýmkoli způsobem. Pokud to znamenalo hrubě povalit starší ženu, nebral ohledy na slušné vychování.

Briketa nestačila ani uhnout stranou a už do ní vrazil vší silou. Oba se váleli na zemi, jeden na druhém. David jí prsty obemkl krk a stiskl.

„Kde je, Briketo?!" zakřičel jí těsně u obličeje.

Paže se mu třepaly zimou i námahou, nohama ji přidržoval na zemi. Jak se zdálo, úspěšně.

„U-utekli," zachrčela Briketa, zjevně překvapená Merklovou silou.

„Kam?!"

„Davide!" zakřičel hlas za ním.

Ihned vzápětí jej popadly pod pažemi ruce, které ho donutily stisk povolit. Žena lapala po dechu. Neuvědomil si, že by ji škrtil. Ne tak hodně.

Jana ho odtáhla od Brikety dál a položila ho na zem.

Nechtěl jí ublížit. Ale musel uznat, že se cítil o mnoho lépe. Silnější. Sebevědomější. A odhodlaný pro svou Android zabít lidskou bytost, pokud by to bylo nutné.