Byl při vědomí. To byla jediná jistota, jíž se držel jako tonoucí stébla. Vše ostatní splývalo v nesmyslnou kaši pocitů a vjemů. Necítil doteky, neuvědomoval si ani hlasy, které k němu promlouvaly. Instinkty mu napovídaly, že se nad ním někdo skláněl a snažil se ho přimět promluvit, ale to bylo vše, co mohl s jistotou říct.

Bolest už byla tolik otupělá, že ji nevnímal. Ostatně ani netušil, co přesně jej bolelo, celé jeho tělo bylo jako zapečetěno v silikonu, do nějž se nedostal chlad ani žár. Zabraňoval však i v jakémkoli pohybu, proto usoudil, že bylo sebeslabší zavrtění spíše ke škodě než k užitku.

Čas kolem něj plynul, jako by o nemocného Davida nechtěl ani chlupem zavadit. Celá ta chvíle se tak stala nekonečnou časovou smyčkou nicoty, kdy se temporální proudy lámaly kolem nehybného těla a znovu spojovaly za ním. Jako by s ním nic nechtělo mít něco společného. Vyvrhel času.

Poté, aniž by to sám chtěl, ho vědomí opustilo.

„Mám strach," zašeptala dívenka a přitiskla se ke svému bratrovi.

Ten kolem ní ochranitelsky ovinul paže a odsunul se více ke stěně, aby si připadal jistější. Mezerou ve dveřích skříně přitom na ně nikdo nemohl přijít. Ale strach, který jím cloumal, mu nedovolil být klidným.

„Tiše, Sáro," napomenul ji malý David a dlaní jí zakryl ústa.

Nemohl riskovat, že by je slyšeli. Nemohl dopustit, aby mu odnesli i ji - jeho milovanou sestřičku, tu jedinou osobu na světě, jíž nyní patřila veškerá jeho láska a starost.

„Tahle hra se mi nelíbí," namítla Sára tiše.

Její hlas byl pisklavější než obvykle, z čehož usoudil, že nejspíš věděla, o co přesně jim šlo. Jak by taky nemohla, vždy byla mnohem chytřejší, než se na první pohled jevilo. Ale přesto jej ta slova zasáhla.

„Vydrž. Pak se půjdeme projít ven. Na hřiště."

Chlácholivá slova se stala jeho jedinou obranou. Mohl být rád, že se ještě neptala na jejich maminku. Nevěděl, zda měl to srdce na to jí to říct.

„Slibuješ, Davčo?" zafňukala.

Nemusel být génius ani nijak zvlášť empatický, aby vytušil, že se co nevidět rozpláče. Dokonce cítil, jak se první slzy vpíjely do látky jeho noční košile a zanechávaly po sobě mokré fleky.

Přikývl. Mlčky. Nepotřeboval svůj slib slovy potvrdit. Bál se, že kdyby je našli a odtáhli pryč, měla by mu to za zlé. Proto ji jen zlehka líbl na čelo a přitiskl si její copatou hlavičku k sobě, aby ji ochránil před vším zlým.

Zaslechl výbuch. Dole v přízemí. Určitě se dostali dovnitř. Vymetači bubáků si přišli pro další zlobivé děti, aby je odvedli na svůj hrad. Instinkty mu napovídaly, že to, co by s nimi na panství prováděli, by se nelíbilo ani jednomu z nich. Pochyboval, že by je nechali si nerušeně hrát. To by se nepokoušeli násilím probít do domu.

Zrychlil se mu dech. Musel dokonce otevřít ústa, když nos nezvládal větší množství pobírat. Dýchal své sestře do vlasů, snažil se, aby to nešlo slyšet. Ale čím více se snažil, tím hlasitější mu to připadalo.

Sára nic neříkala. Byla tak tichá jako nikdy. Očividně ji výbuch také vyděsil, ale byla dost chytrá na to, aby ani necekla.

Jediným hlasitým zvukem byl synchronizovaný tlukot dvou dětských srdcí, která bila jako na poplach. Jako by se svým rytmem schválně doplňovala, aby ve skříni nebyla jediná sekunda ticha.

Ačkoli by je nejraději umlčel, byl za to rád. Byla to jakási jistota, že byla Sára stále s ním. Dokud slyšel její srdce, cítil se být jejím ochráncem. Měl potřebu se za ni stavět, skrývat ji, aby mu ji nikdo nesebral. Ale spíše než něco hrdinského se za tímto gestem skrýval strach ze samoty.

Slyšel kroky. Hlasité dupání a prapodivné skřípání. Do hlavy se mu vetřela představa rytíře v rezavém brnění, jak se snaží pokořit vysoké točité schodiště. Poté se však točité schodiště změnilo na to, které tak důvěrně znal. S nímž se tolikrát objímal, líbal každý jednotlivý schod a jejich rohy za sebou zanechávaly krvavé a modravé polibky.

Sevřel oční víčka pevně k sobě, aby zadržel hrnoucí se slzy. Snažil se tu představu z hlavy vytěsnit, jako by to mohla být ta jediná věc, co je mohla zachránit. Snažil se tak urputně, že se mu na čele vytvořila dlouhá vráska, která svým vzhledem připomínala brázdu na poli.

„Davčo..." špitla mu Sára do hrudi.

Cítil, jak se třásla. Jak se držela, aby se nerozplakala úplně. Chtěla před ním zůstat silná. Chtěla mu ukázat, že on nebyl ten jediný, kdo měl strach, ale bojoval s ním. A za to jí byl vděčný.

„Klid, ťulo. Jsem tady. Jsem tu pro tebe, jasný?"

Ani si nebyl jistý, jestli ta slova nepatřila spíše jemu. Jestli přeci jen nepotřeboval utišit více než ona.

Dívenka opatrně přikývla a skulila se do klubíčka. Připomínala svým chováním nevidomé kotě, které jeho maminka nechala ležet samotné u dálnice. Když se nad tím zamyslel, nebyl ani daleko od pravdy.

Kroky byly stále blíže. Už se ani neozývaly pod nimi. David zalitoval, že se neuměl zneviditelnit. Nejen, že by je dokázal nepozorovaně sledovat, ale mohl by dokonce velmi rychle utéct co nejdál - se Sárou v náruči, pokud by to bylo nutné. Ale bohužel nic takového nedokázal. Zmohl se pouze na schovávačku ve skříni mezi kabáty v ložnici jeho maminky.

Sára zaryla nehty do jeho kůže. Bolelo to, ale nedovolil si nic namítnout. Nemohl riskovat, že by je zaslechli.

Další známé zvuky. Skřípění schodů, praskání všude rozvalených křupek, které si měl už před dvěma hodinami uklidit. Teď děkoval všem bohům, že maminku neposlechl. Mohl tak alespoň přibližně vytušit, kde se rytíři v plechovém brnění nacházeli.

„A co když jen vyženou moje bubáky a odejdou?" zeptala se najednou Sára tichým šeptem.

Nad její otázkou se musel pousmát. Tuto dávku čisté dětské naivity postrádal. Byl tolik rád, že Sára z toho nevyrostla.

„Bude to v pohodě. Počkáme, až je seberou, a pak si zahrajem jinou hru, jo?" zamumlal tak tiše, jak jen dokázal. Počkal, až jeho sestra pokývne hlavou, a teprve poté ji políbil do vlasů a pokračoval: „Na hoňku. Tu ty máš ráda, viď? Dám ti náskok."

„Ale já chci hrát hned," namítla holčička, odsunula se od Davida a vymanila se z jeho sevření.

Dříve, než dokázal chlapec zareagovat, otevřela dveře od skříně a vyskočila z ní, jako by se chystala někoho překvapit. Nebo vyděsit, u ní si nemohl být jistý.

Chvíli mu trvalo, než jeho hlava vyhodnotila, že mu něco chybělo. Opožděně před sebe natáhl ruku a naprázdno prohmátl, jako by chtěl zachytit její stín a vtáhnout ji za něj zpět. V tom všem spěchu se nedokázal ovládat, proto jeho další reakcí byl křik jejího jména.

„Sáro!" vyjekl a prudce otevřel oči.

Jak očekával, byl to pouhý sen. Jen další vzpomínka, která ho přišla vyděsit, protože svět očividně nebyl sám o sobě děsivý dost.

Promnul si oči a zamžikal nad sebe. Vlastně ani nevěděl, co by měl čekat. Pamatoval si jen tmu a prázdno, poté pocity nějaké blízkosti a změť čehosi, co by mohlo být bolestí. Ale ačkoli tu tvář, jež se nad ním nyní skláněla, viděl v životě snad podruhé, nebyl vyděšen, ani překvapen.

„Ahoj, Davide," řekla s úsměvem černovláska a položila mu ruku na tvář.

Byla opatrná, zjevně svým instinktům nevěřila úplně, aby si byla jistá, že mu nevypíchne oko.

„Jano? To... kde je?" zachraptěl mladík.

Když promluvil, hrdlem mu projelo tisíce jehelníčků, které po sobě nezapomněly zanechat hluboké rány. Hlas samotný se mu lámal, jak byl stále vyděšený z živé vzpomínky.

„Bára? Nebo ten malej Mišelo?"

„Android. Ta... ta blonďatá androidka. Moje... moje plechovka."

Její úsměv povadl. Dokázal přesně určit čas, kdy se z toho krásného úsměvu stal ublížený škleb. Jako by ji mrzelo, že se na ni zeptal. Vlastně si až teprve teď uvědomil, že Jana nemůže vědět, jakou má Android barvu vlasů. Jestli to třeba jen nevzala jako špatný vtip.

„Tady jsi v bezpečí, Davide. Tady tě Inteligence nedostane," zašeptala po chvíli, sklonila se k němu a jemně ho líbla na čelo.

Nemohl říct, že něco cítil. Ale bylo to gesto, jehož si velmi vážil.

„Ale... já jsem ji konečně našel, Jano. Tu svou přítelkyni, jak jsem o ní mluvil."

„Sáru?" střelila od boku.

Už chtěl nesouhlasit, ale zamyslel se. Nebyla Android jen náhradou za Sáru? Nebyla to přeci jen jeho nesmrtelná sestra? Proto si ji pořídil, ne snad?

„Tak trochu..." přiznal, ale té myšlenky se nezbavil.

Ten vztah, který si k ní vytvořil, rozhodně sourozenecký nebyl. Měl o ni strach, hledal ji, aby byla s ním. Nikdy nedovolil, aby se jí někdo byť jen dotkl.

Že bych se skutečně zamiloval do stroje?

„Odpočiň si. Bára si už vzala Mišela do parády. Pokud ho chceš ještě stihnout nevinného, měl by sis s tou regenerací pohnout."

Ten hlas už nebyl ani zdaleka tak milý a hřejivý. Bylo skoro až děsivé, jak rychle dokázala měnit emoce.

Dívka se zvedla a upravila si šálu kolem krku. Když se otočila, neodpustil si pohled na její zadek. Poté však zrak rychle odvrátil na strop nad sebou.

„Jano?" zavolal na ni ještě.

„Co se děje?" zeptala se už veseleji přes rameno.

„Nezabili jste ji, že ne?"

V ten moment se zase obrátila a slyšitelně si povzdechla. Pak se dala do kroku. Dupot jejích nohou mu v uších zněl podobně jako tehdy těch plechovek. Bylo to děsivé.

„Jano! Že je naživu?"

„Přijdu později," zamumlala dívka a zmizela za dveřmi.

Jeho největší strach se k němu znovu přitulil. Byl sám.