„Chci hrát nějakou hru," zamručel Míša, když ho cesta po svých začínala nudit.

Byl nabručený, možná dokonce naštvaný. David mohl kráčet za ním po svých, měl u nich takovou důvěru, že nemusel být ani připoutaný. Kdyby chlapec tušil, že David ve skutečnosti svázaný byl, možná by si tolik nestěžoval.

Jakmile ho postavili zase na nohy, chvíli cupital co nejdál od plechových strážců. Ani ne po dvaceti metrech se však zastavil, naprosto neschopen jakéhokoli pohybu. Což Davidovi připomnělo jeho nejslabší chvilku v podzemí. Proto jej zase popadli a nyní kráčel poslušně mezi Sovákem a nabručeným člověkem.

„Hry jsou zábavný jen tehdy, když ti nejde o život," namítl mladík otráveně a skryl studené konečky prstů pod látku kožené bundy.

Moc to teplu nepřidalo, ale alespoň na sobě cítil lidský dotek.

Ne. Ne lidský, dotek jednoho humanoida.

Rozhostilo se mezi nimi ticho. Oba lidé si uvědomovali, že jejich čas je omezený. Že i kdyby se snažili o jeho prodloužení, nic by proti tomu nesvedli. David věřil tomu, že ho Android z problému vyseká, Míša... u něj si jistý nebyl.

„S tebou není zábava. Jsi nudný. Jsi jako oni," protestovalo dítě po chvíli.

Jestli si tak dlouho promýšlel, co řekne, aby Davidovi co nejvíce zvedl žlučník, to netušil. Možná jen hledal odvahu k tomu, aby to řekl nahlas. Možná se mladíka bál víc než těch androidů Inteligence.

Svůj účinek to mělo. Hlava Davida Merkla, přesně naprogramovaná na vytváření podobných urážek, okamžitě vyslala upozornění všem nervům v těle. Následkem toho se otřásl jakoby zimnicí a zaťal ruce v pěsti, které poté vystavil venkovnímu chladu.

„Brzdi, jo? Sice vypadám hrozně, ale rozhodně mám srdce na správným místě. Anatomicky, no a taky metaforicky," bránil se.

Nechtěl si to přiznat, ale určitou částí se jej to i dotklo. Byl hrdý na to, že se ještě strojem nestal. A velmi nerad slyšel, když ho k nim někdo řadil.

Míša raději držel jazyk za zuby. David si to vysvětloval několika způsoby, ale nejvíce se mu stále zamlouvala ten, že nechápal, co mu právě řekl. Paradoxně by byl však mnohem raději, kdyby to to děcko pochopilo a přestalo na něj nesmyslně vrčet.

Ticho ostatně milerád uvítal. Za ani ne dvě hodiny už zvládal mumlat místo plnohodnotných odpovědí pouze jednoslovná označení pro souhlas a nesouhlas. Vysílený nebyl - alespoň tedy ne do té míry, aby nebyl schopen normálně mluvit -, ale byl natolik ponořen do vlastních myšlenek, že jen sotva vnímal nějaká slova. A jak se zdálo, na nervy už jim to lezlo oběma.

Titanoví společníci kráčeli vedle nich, z každé strany jeden. Ve vedení se držela Sedma - zdali to byl ten Sedma nebo ta, nad tím zatím ani neuvažoval -, za ní poté Sovák s androidkou beze jména i označení, kteří mezi sebou svírali zajatce.

David se podíval vedle sebe. Nenápadně, aby náhodou nepojali podezření, že myslí na něco, čemu by se měl vyhnout. Jeho první domněnka se potvrdila, ta Inteligence skutečně ženu nějakým podivným způsobem připomínala. Možná vzdáleně vypadala jako jeho maminka v brnění, ale to už se pokáral, že se nechává svou představivostí unášet přespříliš.

Místo jakéhokoli výrazu či úšklebku tvář zdobily pouze trhliny v syntetické kůži a její nadměrný lesk. Rozhodně nebyla tak krásná jako jeho Android, to ani v nejmenším, ale nějaké své kouzlo měla taky. Buď to bylo tou naprostou nepřítomností jejího obličeje, nebo opravdu připomínala zamyšlenou studentku medicíny.

Odvrátil pohled. Zakázal si takhle přemýšlet. Nesměl si připouštět, že by mohly tyhle věci někdy být lidmi, ačkoli moc dobře věděl, že jimi v minulosti byly. A proto bylo hledání maminky v každém podezřelém plechovém těle oprávněné a namístě. Byl si však jistý, že ona to není. Doufal v to.

Za ním, jak už vytušil, pochodovali zbývající dva androidi ze skupiny. Vědomí, že jedním z nich je i jeho Android, jej hřálo u srdce. Jen díky ní se tolik nebál toho, co se stane. Po těch letech se jí naučil důvěřovat, věřil každému jejímu úsudku, a - ačkoli s nemístnými poznámkami - dokonce dal na každou její radu.

Kdykoli měla připomínku k tomu, jak se špáral v obvodech jejích plechových přátel, nechal si ji projít hlavou - naopak se snažil, aby navenek na sobě nedal nic znát. Zašlapal by si tak tu iluzi o dokonalosti všeho, co dělal - tu krásnou naivní představu sebe samého jako samozvaného génia.

Kdyby se jejími radami neřídil, nejspíš by už dávno čichal ke kytkám zespoda. Jeho vědomí - potlačené, nefunkční a ve stroji jen nadbytečné - by se stalo odpadem v jinak dokonalém systému příkazů a programů, jež by s přesností superpočítače ovládaly jeho titanové tělo. A s ním i to srdce, co by pro lidstvo přestalo být.

Android. Chyběla mu, neskutečně moc. Uvědomoval si to postupně, plný význam ta slova získala až nyní, když se na ni nenápadně ohlédl přes rameno. Jeho chorá hlava měla tedy přeci jen pravdu, on bez ní strádal a chřadl. A tím, že si to nepřipouštěl, trpěl mnohem víc.

Děkoval všem bohům, že ji tehdy našel. Že dal na dětský sentiment a vybral si k sobě přítelkyni, která věrně připomínala jeho sestru Sáru - tehdy už dva roky po smrti. Nebýt Android, dávno by byl jako oni. Ne jako ona, jeho Android byla vždy jedinečná a nikdo jí není ani trochu podobný.

Nadával si, že tomu nesmí podléhat. Ještě stále v něm křičel jeden utlačovaný hlásek, že je i jeho Android jen rytíř v plechovém brnění - ten zlý „vymetač bubáků", který mu sebral maminku i sestru. Ale orchestr s přesvědčivým rekem chóru pěl a hrál natolik silně, že jej ani neslyšel. Nepotřeboval to. Nemusel pochybovat. Nesměl, pokud by měl přežít dalších dvacet let.

V tom putování v sobě sama nevnímal okolní svět. Vpíjel se pohledem do známé tváře s takovou pečlivostí, že se pro něj stal vesmír jen nepodstatnou omáčkou. Proto, když jeho noha zapadla do brázdy, neměl ani šanci se pádu ubránit.

Pád byl rychlý, ale David nic necítil. Veškerá bolest byla otupěna. Jestli to bylo tou jehlou a podivnými sedativy v ní, nebo si jen zvykl, nezkoumal. Jen ležel na břiše, ruce pod bradou. Ani se nesnažil postavit, nějak mu to nepřišlo správné. Instinkty mu napovídaly, aby zůstal ležet.

Cítil se jako opilý. Jako by za jeden večer vybílil Hubertův sklep, kde si schovával svou starou slivovici. Dokonce v krku pociťoval podobné horko a pálení až přes kůži, které se na některých místech přehouplo až ve svrbění. O malátnosti ani nemluvě, mohl by v divadle klidně hrát místního ožralu.

„Merkle. Musíš přijmout energii," ozval se vzdálený hlas.

Nějakou chvíli mu trvalo, než zjistil, že ten hlas nebyl pouhou halucinací - zmateným výtvorem jeho choré hlavy. Ale ačkoli si poté větu poskládal, nerozuměl jedinému slovu.

Najednou měl chuť se široce usmát a usnout. Jak měl předtím dostatek energie ze spánku, nyní se mu pomalu stmívalo před očima. V žaludku se mu uchytila parta pářících se ježků. Až teprve teď si uvědomil, jak dlouho nic nejedl.

Zaostřil pohled před sebe. Obyčejně by to takový problém nebyl, byl přeci jen krátkozraký a blízký bod viděl vždy dobře, ale když se měl pokusit oči vůbec otevřít, téměř selhal. Vlastně se i docela divil, že jej nic nebolelo. Kromě žaludku, který to všechno vynahrazoval.

„Davide, prosím!" žadonil stejný hlas.

Rozpoznal, že nejspíš patřil ženě. Byl příjemný a hřejivý, jako by dotyčná vypila heřmánkový čaj a vdechla mu ho do tváře. Byl si jistý, že tohle mohla být jedině Android.

Neznatelně přikývl, že rozuměl. Poté otevřel ústa. Na nic víc se jeho tělo nezmohlo, jako by vypovědělo službu a dobrovolně propustilo vůli k životu pryč. Jako by ta schránka podala výpověď a duše ji nedokázala zadržet.

Umírám? problesklo mu hlavou.

Vlastně si smrt přál už dlouho, tajně o ní po nocích snil. Ale představoval si ji jinak. Chtěl zemřít jako bojovník, s úctou a vlastním srdcem v rukou.

„Tak mu dej pěstí do frňáku, třeba se probere."

Tenhle přízvuk poznával. To bylo hned to první, co jeho mozek vyhodnotil. Následující myšlenka patřila jedné z hlavních, jež na ni navazovaly: Co ta tady dělá?

„Nehýbe se," pokračovala dívka s heřmánkovým dechem.

I její hlas mu byl najednou povědomý. A jak celý svět nabíral na skutečnosti, zjistil, že ani heřmánek takovou pravdou nebyl.

„Páč jsi ho praštila málo. Sotva to mohl cejtit." Ani nezaregistroval, že by ho někdo udeřil. Ale jejich slova slyšel stále zřetelněji a lépe. „Prober ho! Nemáme moc času, Želé!"

Jana. To musela být Jana. S Briketou. Ale kde tedy byla Android? A ostatní plechovky?

„Davide! Vstávej! Musíme jít!" pištěla Jana zoufale.

Snad s ním i třásla, kopala do něj... ale on necítil nic. Jen hleděl skrze ty stíny, které nedostávaly žádný tvar.

Chtěl křičet, že nemůže. Nedokázal však rty přimět k artikulaci. A dříve, než stačil něco zachrčet, ho ty dvě odtáhly někam, kde už nedokázal rozlišit stíny od světla.