Očekáváním toho nejhoršího ani nedýchal. Snažil se zůstat klidný, aby na něm to rozrušení nepoznala, ale věděl, že ho znala dostatečně dobře na to, aby přesně odhadla, kdy to jen hrál a kdy měl skutečně strach. Navíc, byl si jistý, že monitorovala celé jeho tělo a mohla tak velmi snadno poznat, že nespal.

Otevřel oči na škvíru, aby se přesvědčil, jestli se na něj dívá. Tak si to alespoň obhajoval, protože to, že ji zoufale chtěl vidět a ujistit se, že je v pořádku, si připustit nechtěl ani v nejmenším. Nemohl přiznat, že o ni měl strach, že se tak zoufale snažil, aby ji našel. Nechtěl, aby to ten stroj zjistil.

Zašilhal vedle sebe tam, odkud hlas slyšel. V šeru se rýsovaly sotva znatelné ženské křivky, které potají obdivoval. Nepotřeboval vidět víc, aby zjistil, že je to skutečně ona. Jen si nebyl jistý, zdali za to byl rád, nebo by jí s výkřikem šílence zarazil šroubovák do krku, aby eliminoval nepřítele.

„Nesnaž se mluvit," zašeptal hlas za ním.

Byl slabý, jen sotva slyšitelný. Ihned proto zavrhl tu možnost, že by to mohla být jedna z těch plechovek. A dříve, než stačil špitnout zpátky nějakou pitomost, se otočil k dotyčnému čelem a protřel si oči.

Bylo to to dítě. Úplně na něj zapomněl. Ale jak se zdálo, David byl teď tím nejzajímavějším v jeho okolí. To alespoň prozrazoval ten zaujatý pohled a nevinný dětský úsměv na tváři, kolem nějž nebyla ani jediná vráska. To jediné, co ničilo tu dokonalou hladkost jeho tváře, byly šedavé pytle pod očima a jizva nad obočím.

Dalo by se říct, že údivem skutečně nevyštěkl byť jen jediné slovo. Nedokázal z něj spustit oči ani na chvíli, těkal zorničkami po každém centimetru jeho kůže, aby našel nějakou chybu, která by dokázala, že je taky jedním z plechových bastardů. Ale ať se snažil sebevíc, nenašel nic, co by vypadalo jako šev nebo spoj.

„Myslel jsem, že děcka se už nevyrábějí," zamumlal k němu, když rty rozpohyboval natolik, aby pomohly jazyku ve výslovnosti.

Bylo mu jedno, jestli ho Inteligence uslyší. Potřeboval odpovědi. Nutně hledal náznaky naděje ve slovech.

„To jsi myslel špatně," odpovědělo šeptem dítě a přisunulo se blíže k ležícímu člověku.

Jak táhlo to drobné tělíčko po zemi, stébla trávy se téměř nepohnula. Jako by vážilo méně než pírko.

„Jsem David," představil se, jakmile bylo dostatečně blízko.

Odvážil se k němu natáhnout ruku pro krátké potřesení. Pak mu ovšem došlo, že se to moc nehodilo, proto ruku stáhl zpátky k sobě a ještě si ji přilehl, aby neudělal podobnou blbost znovu.

„Míša," zamumlalo.

Ani jméno mu nijak nepomohlo rozluštit tu hádanku, jestli měl tu čest s dívkou, nebo s chlapcem. K tomu ještě ani nemutovalo, takže ač by znělo jako holka, mohl by to být Michal. A naopak. A zeptat se nechtěl. Ačkoli se z něj pomalu stávalo něco, čím opovrhoval, nemohl klesnout tak hluboko, aby si spletl i pohlaví.

Mozek si dovolil chvilku spontánnosti a ukázal mu několik dalších obrázků. Problém s rozlišováním pohlaví už jednou zažil, první dny u armády. Byl na pokoji s Peťou - opět hodně dlouho přemýšlel, jestli se jednalo o Petra, nebo Petru. Ale podle toho, že pištěl více než ostatní, tuto záhadu druhý týden uzavřel s tím, že je to zženštilý chlapec.

Od kterýho bych nechtěl dostat ranou do hlavy.

Tohle byl podobný případ, jen s tím rozdílem, že jemu táhlo na třicet a zkušenost ho měla naučit rozpoznávat i neočividné. Ale dlouhá léta bez rozmanitého výběru společníků si zjevně vybrala svou daň, proto nedokázal rozlišit samce od samičky u druhu, u nějž to pokládal za nejjednodušší.

Nezáleží na tom, jestli máme pohlavní orgány venku, nebo vevnitř. Hlavní je, že jsme lidi - alespoň teda podle toho, že dýcháme a máme tu drzost ještě žít, pomyslel si, když stáhl obočí k očím, aby mohl na dítě lépe zaostřit.

„To... je hezký jméno," opáčil nakonec a doplnil svá slova o poněkud milý úsměv, který mu však dlouho nevydržel. Netušil, jestli to bylo tím, že se usmívat nechtěl, nebo to bylo jen únavou.

„Oni nás zabijou, že? Už jsem to viděl... Píchnou tě včeličkou a ty půjdeš spát."

Musel uznat, že se nejspíš mýlil. Tenhle Míša - konečně tedy přišel na to, že to skutečně byl chlapec - byl starší a moudřejší, než si myslel. Nebo musel dospět hodně brzy, podobně jako on. Emancipované mládě téměř vyhynulé lidské rasy.

Mohli bysme vytvořit klub a nosit náramky. Stejně by nás moc nebylo.

Přikývl. Nemusel k tomu nic dodávat, to jedno kývnutí vyjádřilo vše, co na jazyku měl. Navíc, to děcko to řeklo výstižně.

Píchne tě včelička a ty usneš. Docela krutý na to, že včela zanechává v ráně žihadlo jako upomínku na bolest. I mně tam zůstane drobná jizva, která bude v porovnání s tou na hrudníku zanedbatelná. Ale vadit mi to už nebude, protože to tělo Davida Merkla už nebude jeho.

Když mu to ticho přišlo neúnosné, nadechl se ke slovu. Ale nic vyslovit nestačil, protože jeho sluch zachytil tiché vrzání. Normálně by se nad tím ani nepozastavil, ale věděl, že to znamenalo, že šla k němu. A taky věděl to, že s ní mluvit nechce.

Zvuky sílily, ale zároveň se ozývaly stále pomaleji a déle. Zjevně neodhadla svou rychlost a byla donucena zpomalit, aby zastavila včas. Kdyby nebyl v takové situaci, možná by se tomu i zasmál.

Ani si nevšiml, že by se od něj Míša zase vzdálil. Byl v tom sám. Tak jako kdysi, tak jako včera. Tak jako vždycky.

„Davide," promluvila Android.

Zaslechl v jejím hlase intonaci i emoce, jako by se urputně snažila znít jako on. Chtěl si nafackovat za to, že mu chyběla.

„Jdi se bodnout," zamručel a schválně se prohnul v zádech, aby jí dal jasně najevo, že je mu volná.

Ačkoli věděl, že to byla jen jeho milá lež, potřeboval věřit tomu, že mu to nevadí. Že to vlastně očekával.

Je to horší než šroubovák v zádech, problesklo mu hlavou.

„Cítíš se zrazený," konstatovala Inteligence. David na odpověď jen cosi nespokojeně zamručel, proto pokračovala sama. „Byla bych ochotna ti to vysvětlit, kdyby ses na mě obrátil obličejem. Netoužím po rozhovoru s hýžďovými svaly."

„Tak mi je polib, plechovko," sykl Merkl a zabodl pohled do hlíny.

Vše bylo teď lepší než ta známá tvář, jež by se dala nazývat krásnou, kdyby nepatřila zrádci.

„Davide, je to pro tvé dobro. Pro lidstvo. Copak nechceš zachránit svůj druh?" pokračovala Android.

Její hlas byl milý a tolik lidský, že by si ho spletl i s Janiným.

„Jaký je tvý jméno?" ozval se najednou.

Na otázku odpovědět nechtěl, prohrál by. Věděl, že hádat se se strojem, který navíc znal jeho chování snad i lépe než vlastní obvody, je čiré bláznovství.

Nikdy vlastně ani nepřemýšlel, jestli nějaké jméno má. Pro něj to byla vždy jen Android, případně ji oslovil jménem své mrtvé sestry, když jej znovu ovládaly vzpomínky. Nebylo ani nijak neobvyklé, když na ni volal hej ty. Tak, jak by oslovoval člověka, kterého by neznal.

Android mlčela. Jestli se jen zasekla, nebo se zdráhala odpovědět, to netušil.

„Plechovko?" zeptal se.

Mimoděk se mu vybavila jedna ze vzpomínek. Jejich první setkání. Tehdy ho poslala k zemi jedinou ranou do zad. A byl si jistý, že by to dokázala i nyní, kdyby jí v tom nebránila pojistka, která ho měla chránit.

„Pomůžeš nám, Merkle," odpověděla Inteligence standardním mechanickým hlasem.

Po emocích už nebyly ani památky. Znovu toho člověka v sobě zazdila, poslala ho trucovat do kouta.

„To sotva. Mou smrtí ničeho nedosáhnete." Poté se na ni přeci jen otočil. Odmítal se smířit s tím, že by mu mohla jeho Android ublížit. Jakýmkoli způsobem. „Tak fajn, Android. To stačí. Přestaň to už hrát a vysvětli mi, jakej máš plán."

„Ochránit Merkl," prohlásila.

Nic víc k tomu nedodala, pouze tato dvě slova.

Ochránit Merkl.

„Android... Prosím, tohle už není hra. Nehrajeme. Jde tu o život. O můj život! To nemůžeš jen tak přehlížet, zatraceně!"

Inteligence položila člověku ruku na rameno. David se nemusel bát, že by mu dala včeličku do krku, plně jí důvěřoval. Stále doufal, že to vše bylo jen součástí velkého plánu. Jistě ho měla v plánu odvést do jejich hlavního komplexu, aby je mohl zničit.

Vybavila se mu její slova.

Je to pro tvé dobro. Pro lidstvo. Copak nechceš zachránit svůj druh?

Musel to být náznak. Ona ho přece zradit nemohla. Ne, chtěla mu pomoct se pomstít.

Přikývl a usmál se. Pochopil. Přistoupil na její hru a bude hrát, dokud nevyhraje. Dokud nevymlátí srdce i z té poslední plechovky, která pomáhala zničit jeho svět.