David se proplétal podzemními chodbami pod povrchem, aby náhodou nenarazil na nechtěného pozorovatele. Tunel se stáčel pod různými úhly, chodby si ponechávaly stejné zevzření po délku několika kilometrů. Inženýr, který je plánoval, musel mít hodně podivný smysl pro humor.

Vak, jejž mu Android přichystala, mu visel na zádech jako orangutaní mládě na srsti své matky, přičemž na něj dával podobně bedlivě pozor. Stará GPS občas zachrčela, když se dostal hlouběji, ale nebylo to nic, bez čeho by si na pár minut neporadil.

Vlastně si ten starý krám brával jen z nostalgie. Vědomí, že v rukou drží něco, co kdysi někomu patřilo, jej hřálo na duši a dodávalo mu odvahu k postupu vpřed. I odlesk prstýnku na prsteníčku levé ruky trochu na vědomí o skutečnosti přítomných chvil přidával. Bylo to mnohem lepší než prostá zbraň, ačkoli s tím téměř nic nezmohl. Vzdát se toho však nemohl, pohřbil by tak to nadšené dítě, které na přístroj pohlíželo s úžasem a nadšením.

Jeho kroky se chodbou ozývaly i několik metrů za ním, proto se pokaždé na chvilku zastavil, zdali ty jeho nesplývají s kroky někoho jiného. Párkrát se mu taková opatrnost vyplatila a on jen nerad doplácel na to, že by mohl z nepozornosti umřít. Nebo přijít o své srdce, což se v měřítku děsu první možnosti rovnalo. Přemýšlel, jestli to snad nebylo i horší.

Být něčím, proti čemu většinu života bojuju, nebo trčet pod pařezem? A není to vlastně fuk?

Jakmile šel dlouho a zařízení znovu vypovědělo službu, rozsvítil baterku, kterou měl uschovanou za opaskem. Kužel světla prozářil tmu toho nikde nekončícího tunelu, ukazoval chyby v záhybech a temná zákoutí, v nichž by se nikdy nechtěl ztratit. Celé barevné spektrum se odráželo od čůrků vody, které vytékaly z popraskaných trubek jako drobné vodopády.

Duha. Jak dlouho duhu neviděl? Ani si nebyl jistý, jestli si pamatuje, jak vypadá. Z učebnic fyziky si pamatoval, že šlo o lámání světla – jakým způsobem, to už šestiletá hlava nepobírala. A na dalším „doplňkovém učení“ – jak tomu jeho chůva Filip rád přezdíval – se toho dozvěděl jen tak málo, aby mu to vystačilo k přežití. Což rozhodně nezahrnovalo znalost barevného spektra duhy a vlastností světla.

Učení v armádě bylo celkově hlavně praktické. Kdykoli si vzal dotečku, která v polovině milénijských šedesátek nahradila staré tablety a čtečky, a rozklikl si na ní soubory učebnic, jež stáhl ze sítě, Filip mu ji vzal a strčil do ruky zbraň. Tato výchova ho tolik poznamenala, že přestal číst úplně. A když se náhodou chtěl něco dozvědět, musel se holt schovat a odposlouchávat ostatní.

Nyní místo zbraně v ruce třímal baterku. O kvalitě se nedalo mluvit, to ani zdaleka ne, ale na kratší vzdálenosti posloužila dobře. Ono bylo mnohem lepší vidět alespoň náznaky nějakých tvarů, aby omylem nenarazil a nezískal tak další přírodní tetování do sbírky. Brzy by ze mě mohl být papoušek, ale to bych musel umět i zpívat, pokud chci být pták.

Byl ovšem rád, že něco málo viděl. Světlo sice nebylo nijak zvlášť intenzivní, ale ta teplá barva sluníčkově žluté jej hřála na těle i na duši. Rozhodně to byla příjemná změna od té chladné LEDky, pod jejímiž fotony trávil většinu nudných dnů v bunkru.

Pro jistotu posvítil za sebe. Ve tmě se jeho paranoia stávala silnější, škrtila člověka svými dlouhými prsty. Nutila jej přemýšlet o tom, zdali skutečně něco slyšel, nebo jestli necítí na zádech něčí pohled. Na instinkt nikdy dopustit nedal, jen bylo těžké jej s paranoiou odlišit.

Zastavil se a napnul uši. Když ničí kroky neslyšel, oddechl si. Baterku si přitiskl ke tváři, i to se stalo takovým zlozvykem, jehož se nikdy nezbavil. Chlad na rozpálené kůži ho – společně s kroužkem na prstě, který měl na sobě tolik nánosu, že ani zdaleka nechladil tak dobře, jako předtím – přesvědčoval o skutečnosti situace, dodával prostředí nádech jakési realističnosti. A svižným krokem vyšel dál.

Ani ne za půl hodiny se dostavil na smluvené místo srazu. Ihned se chtěl opřít zády o stěnu, aby dal spočinout páteři, ale jakmile ucítil nepříjemný puch a prstem po stěně přejel, okamžitě se mu nápad dlouhého postávání uprostřed tunelu zdál příšernější. Tady by to u hygieny neprošlo.

Čekal. Více se od něj ani očekávat nemohlo, nesměl moc riskovat. A byl si jistý, že jeho přítel také. V této době neplatilo to známé risk je zisk. Buď se odvážil vystrčit hlavu na povrch a přežil několik pár minut, nebo by byl o její velikost kratší.

Jeho sluch zaznamenal hlasitý sípavý dech, v němž bylo několikrát mezi jednotlivými nádechy znatelné i bublání hlenu v krku. Člověk, pomyslel si. Jedině z člověka se může stát takový prase.

„Huberte, slyším tě!“ zvolal David a otočil se za sebe, zdali starého mručouna nespatří. Ale ačkoli světlo baterky obsáhlo veškerý prostor, nikdo tam nebyl. On však tušil, že je tady. Scházeli se tady už od prvních let od jejich seznámení. „Nesu další plechovku! Pokud ale to haraburdí nechceš, zajdu o dům dál!“

„Dejve!“ ozvalo se za ním. Ihned poznal, kdo to je. Na tváři se mu mihl spokojený úsměv a obrátil se ke zdroji. Jak očekával, veterán na vozíku se na něj nadšeně zubil – i se svým plazím mazlíkem. „Tak rád vidím, že furt žiješ! Tvých orgánů by byla škoda... Poslyš, nechceš –“

„Vážím si tvý nabídky, ale rád si je nechám obě pro sebe,“ přerušil ho rychle David, kterýžto přesně tušil, že bude znovu škemrat o jeho ledvinu. „I tak mám však pro tebe výhodnou nabídku.“

Vysypal na zem obsah svého pytle a posvítil na něj, aby jej i jeho přítel viděl. Agama, která se nedobrovolně stala veteránovým společníkem, mu seskočila z ramene a prohlížela si zboží. Světlo se od plechu odráželo a házelo prasátka na strop – i do Davidova obličeje. On ovšem neustoupil, riskoval by tím, že to veterán sebere a ujede.

„No,“ zabrblal zamyšleně Hubert, „špatně to nevypadá, vůbec ne. Co je to za matroš?“

„Titan. A dřív, než něco namítneš, tak ano. Ano, je dávno vytěženej, ale zjevně přišli na to, jak si ho vyrobit. Nebo našli novej důl. Prvotřídní kvalita, přímo z centra –“

„Ne,“ vyhrkl veterán. Viditelně zbledl jako stěna, vozíkem popojel o kus dozadu. „Je mi líto. Zkus najít někoho, komu by nevadilo riskovat zadek.“

„Hube –“

„Ne, Dejve,“ přerušil jej Hubert. „Mám svůj zadek rád. Neriskoval jsem ho v tolika bitvách, abych o něj přišel při obchodu s troufalým puberťákem. A ty bys to měl vědět líp než kdokoli jinej. Kdybych se chtěl nechat zabít, neutekl bych od armády.“ Z hrdla vyrazil táhlý povzdech. „Pokud tě už teď někdo nesleduje, brzo bude. A věř mi, že nebudou tak ohleduplní, když jsi jim vzal kámoše.“

„Tak zaprvé, už dávno nejsem v pubertě. Znáš mě dost dlouho na to, abys věděl, že nad hormony nějakou kontrolu mám a jsem schopný i myslet normálně. A zadruhé, androidi přece city nemají,“ namítl mladík.

Skoro okamžitě si vzpomněl na svou Android. Jak mu ukazovala své srdce. Jak se ani nebála toho, že ji za to odsoudí. Mít srdce ale neznamená něco cítit.

„A ty snad máš, příteli?“

Nebyla to otázka. Starý Hubert mu to prostě jen sdělil bez toho, že by očekával odpověď. A povedlo se, na to skutečně David odpovědět nedokázal.

„Jsem člověk,“ řekl jen, aby to nevyznělo tak, že se neumí bránit.

Víc říct nepotřeboval, vše, co měl na jazyku, patřilo pod tato dvě slova. Jsem člověk. A stát si za tím mě stojí lidskost.

Občas si musel opakovat, že to byla stále pravda. Že jej ještě nechytili, nevymazali veškeré zbytky jeho osobnosti a nevytvořili z něj stroj bez duše s lidským srdcem. Nevytvořili z něj něco, čím z celé duše a z každé molekuly těla pohrdal.

Instinktivně si dal ruku na hruď, zdali stále tluče. A ono tlouklo jako zběsilé. Až se bál, že mu ten bubeník prorazí hruď paličkou a vystaví obsah koše světu. Byla to odporná představa, ale to bylo snad vše, co v životě viděl a zažil. Noční můry tak byly vlastně krásnými sny, realita tím nejmizernějším hororem.

„Nikdo už není člověk,“ odpověděl po chvilce veterán, věnoval mladíkovi i zboží poslední pohled a otočil se na vozíku k oběma zády. „A zejména ne ten, kdo musí zabíjet, aby si zachránil kejhák. Už dlouho se mluví o totálním vyhlazení naší rasy, ale furt jsme tu byli my, kdo jsme se odebrali do podzemí. Ale přitom jsme svoje kámoše i rodinu nechali tam nahoře, aby se prali za naši svobodu. A tam – tam vymřel náš druh. Tam nahoře, s nima.“

„Byli to blázni,“ sykl David na obranu.

„Byli to lidi! A víc než my dva dohromady!“ vyjekl jeho přítel, když se otočil přes rameno, aby ho David zřetelně slyšel.

Jeho zvučný hlas se rozlehl chodbou tak mocně, že by mladík i přísahal, že to zaslechl čtyřikrát, jak se zvuková vlna odrážela od stěn.

Pak ovšem ztichl. Najednou, úsečně. Jako by někdo jeho hlas chytl do pytle a utekl s ním na míle daleko.

„Ale my jsme –“ začal David opět hubovat, veterán jej však zastavil gestem ruky. A dříve, než stačil něco dodat, se na něj zamračil a důrazně naznačil, aby byl zticha. „Huberte?“ špitl potichu, ale i tak si vysloužil pokárání v podobě nespokojeného zavrčení.

„Ty to neslyšíš?“

„Co neslyším?“

Veteránův zbystřený sluch zjevně objevil více než ten jeho. Když však skutečně přestal mluvit a zaposlouchal se do ticha, zaslechl dunění.

Trhl sebou. Přesně věděl, co to znamená. Tušil to dříve, než to Hubert řekl.

„Našli nás, Dejve. Oni nás našli.“

Věnováno Monii3155