„Davčo?" ozvalo se ze schodiště.

Dívčin pisklavý hlásek se rozléhal celým přízemím jako stovky zvonů, ale k němu se ten zvuk dostal až o dost později. Jako by nic nechtěl slyšet, byl myšlenkami někde mimo prostor a čas.

Maminka. Jeho maminka tam byla, táhli ji pryč. A on nic neudělal. Mohl ji pustit dovnitř, mohl ji zachránit, ale nezmohl se ani na ubohý dětský výkřik. Stál na parapetu jako solný sloup, čelem se opíral o sklo, kde se stačil vytvořit mastný flek. Ruce držel dlaněmi přitisknuté k lesklému povrchu, lepil je vlhký pot.

Z očí mu kanulo tolik slz, že je ani nestíhal stírat. Stékaly mu do úst. Polykal je. Však co mu ještě zbývalo? Když se nemohl hnout a jeho oči krvácely při vzpomínce na tu chvíli, kdy mu ji odtáhli?

Sára. To byla další myšlenka, která automaticky vyskočila, když se mu ta scéna přehrála před očima znovu. Nechal ji, aby se schovala. Nechal ji hrát hru, kterou on nehrál. Když nezachránil maminku, zachrání alespoň ji.

Odhodlal se k pohybu a seskočil na zem. Nohy ho po dopadu zabrněly, jako by dostoupl do mraveniště. Několik sekund jen vrávoral, snažil se vyhrát boj s gravitací, která na něj zkoušela stále nové a nové triky. Nakonec se však opřel dlaní o stěnu vedle sebe, řádně se nadechl, potlačil slzy a vykročil pomalým, šouravým krokem ke schodišti.

Cestou nezapomněl narazit do stolu a všech tří židlí, jež byly kolem něj postavené. Ten odporný skřípavý zvuk mu v uších zněl jako pištění vlaku, který zastavuje na poslední chvíli. V ten moment se dokonce domníval, že mu uši samy upadnou a utečou za někým, kdo by je využil lépe.

Jakmile stanul před schodištěm, zvedl pohled do patra. Očekával, že tam bude jeho sestra stát - s ručkama na prsou a vyšpuleným spodním rtem, tolik naštvaná a drzá jako nikdy. Ale ať se koukal sebelíp, drobnou blondýnku tam neviděl.

„Sáro!" vyjekl zoufale.

Netušil, jestli to bylo to tím, že byl stále zmožen žalem, ale nedokázal přikázat noze, aby se vyšvihla a dostoupla alespoň na první schod. Prakticky jen stál, opíral se rukou o zábradlí a propaloval pohledem chodbu v prvním patře.

Slyšel ji. Před pár minutami ji přece slyšel... Nemohla tak brzy zmizet beze stopy, to nemohlo být možné. Navíc, nikdy nebyla ve hře na schovávanou zrovna dobrá, vždy ji dokázal najít do pár minut. Nebo vylezla sama, když jí uvařil hrnek horkého kakaa.

„Sáro, tohle už není hra! Vylez!"

Křičel, co mu plíce stačily. Ačkoli mu krk odporoval a jazyk odmítal artikulovat srozumitelná slova, ječel dál. Opakoval větu Vylez ven! tolikrát, až se mu zdálo, že se při příštím zopakování stane rozbitým audiofonem.

Nic se neozývalo. Nezaznamenal ani náznak chůze. První myšlenka, která mu proběhla hlavou, patřila té nejméně příjemné možnosti - rytíři v plechovém brnění si nakonec nějak našli vchod do domu, nebo, což bylo i pravděpodobnější, jim Sára otevřela, a odvedli si stále ještě poskakující holčičku k sobě na hrad. Doufal, že tahle možnost byla moc šílená a absurdní na to, aby mohla být skutečná.

Natáhl se dopředu a pořádně se zachytil, načež se vytáhl až na druhý schod. Ten pomalý krok vpřed, který mu připadal jako věčnost, byl první překonanou překážkou, jež mu bránila v tom, aby svou sestru našel. Další kroky byly svižnější, jako by získával tu sílu a vůli postupně. Zanedlouho už bral schody po třech a skoro jako by létal.

Vpřed jej hnal strach o sestru - ta starost o sourozence, která se vyvíjí až v pokročilejším věku. Uvědomoval si, že nyní byl tím posledním, co dívka měla. Po tom, co jeho táta zmizel a maminka je vychovávala sama, po té ukrutně krátké době, kdy se o ně starala s dvojnásobnou péčí, aby jim ztrátu tatínka vynahradila, zmizela i ona. A on se bude muset snažit trojnásob.

Jakmile doběhl do patra, nohy ho konečně zklamaly. Zakopl o předposlední schod a skončil kolenem na ostrém rožku.

Jako menšímu se mu stávalo často, neměl ani kousek těla bez modřiny. Tehdy bylo k neuvěření, pokud jeho kůže byla nabéžovělá s odstínem mědi. Nyní se každá modřina stávala trofejí, ač se ji snažil nedostat. Bolest byla den ode dne delší a silnější, ale protože se dlouho takhle nezranil, bolelo to jako sedm pádů naráz.

Vyškrábal se nahoru. Vleže se svíjel jako had, kroutil se tak, aby bolesti ustoupil. Koleno samotné si tiskl k hrudi v medvědím objetí, chlácholil toho raněného vojáka hezkými slůvky a nadávkami, jimž nerozuměl ani on sám. Jediné, co v jeho hlavě zůstalo, byla bolest. Sžíravý pocit stažení a upnutí, který mu bránil v normálním nádechu.

Nikdy takovou bolest necítil. Ne takhle blízko místa, kde se nacházelo jeho srdce. A teď, když se objevila i nová, jako by se ta potvora rozrostla do astronomických rozměrů a hnisala mu v kostech, aby jej rozložila zevnitř. Aby z něj zbyl jen prach a chudý stín dítěte, které by se pro lásku k matce rozkrájelo.

Ani nedýchal, nedutal. Jen tupě hleděl před sebe a snažil se zbavit zrak těch stříbrných papírků, které mu před očima tančily. V hlavě si opakoval, že ho jedna rána do kolene nepoloží. Že je to sice ztráta, ale pokud přijde i o Sáru, bude trpět mnohokrát víc. Ale bolest mu nedovolovala se vůbec hnout, v noze měl zabodnuto jedenáct čepelí, jež se pohybovaly masem až ke stehnům a klínu, zanechávaje po sobě jizvy, na něž zbude v paměti tolik místa, kolik zabírala láska k mamince.

Probudil se s výkřikem. Kdyby jej neškrábal v krku tucet kaktusů propěchovaných hřebíky, ani by si neuvědomoval, že nabyl vědomí.

Zatraceně dobře si ten sen pamatoval. Sny, které jsou prakticky vzpomínkami a nočními můrami zároveň, se mu vypalovaly do mysli jako žhavý cejch do světlé kůže. Připadal si tak jako vězeň vlastní minulosti - navždy upoután okovy žalu a zoufalství, neschopen se osvobodit po dobu delší dvaceti let.

Oční víčka se mu třepala rychleji než křídla kolibříka, jak se je snažil otevřít, ale zároveň je chtěl ponechat zapečetěné. Cítil, že mu po čele putují kapičky potu, které s sebou jistě vzaly i tu špínu, co se stačila za tu dobu, kdy se koupal naposledy, usadit. Přemýšlel, jestli to, co mu zvlhčilo spodní ret, byl také pot, nebo jestli to nebyla slza. Jakmile však oči otevřel, poznal, že o pot tentokrát nešlo.

První, čeho si všiml, nebyly jeho mokré líce. Ne, hmat a pocity musely stranou, když nastoupil na scénu zrak. A až se zbavil přebytečné vody z novorozeňat slz, dokázal zaostřit před sebe.

Nebylo k vidění téměř nic. Rozeznával jen drobné zářivé tečky, pravděpodobně hvězdy. To mu ponuklo myšlenku, že spal. A nejen že spal, on prospal prakticky celý den. Ale ač by měl být logicky dobře vyspaný, cítil se tolik vyčerpaně jako nikdy. Ani při souboji s plechovkami se necítil tak slabý.

Pomalu si začínal vybavovat, co přesně se stalo předtím, než usnul. Plechovky, to otravné polomrtvé děcko, tma a tma a křik.

Maminka. Sára. Android.

„Je vzhůru," ozvalo se poněkud z dálky.

Přesně věděl, že mluvili o něm. Vlastně se až teprve nyní podíval na svou hruď, jestli není plechová. Jestli ho už nezabili a nevytvořili z něj bezcitný stroj.

Položil si obě ruce na hrudník a zaklepal. Nic se neozývalo, to považoval za dobré znamení. Nakonec si však i palcem zkontroloval tep. Žil. Srdce mu bilo. Byl z masa a kostí. Zatím k ničemu nedošlo.

Slyšel, jak se k němu někdo blíží. Kroky byly znatelné ze zvuku praskajících klacků a skřípění mechanických kloubů, kdykoli dotyčný zvedl nohu k dalšímu pohybu vpřed.

Rychle spustil ruce podél těla a zavřel oči. Doufal, že nepoznají, že to jen hraje. Přál si, aby se mohl propadnout do země a zmizet z dohledu jejich rentegového zraku.

Zvuk utichl. Prakticky vše, co do té doby slyšel, se ponořilo do hrobového ticha. Neslyšel ani šum v uších, neuvědomoval si pískání větru na píšťaly ze suchých větví. Jediné, co mu dodávalo důvěru ve vlastní sluch, byl vcelku hlasitý tlukot jeho srdce, které bilo, jako by to mělo být naposled.

„Vím, že jsi vzhůru, Davide Merkle. Tvé srdce prozradí mnohem víc, než by sis mohl kdy připustit," promluvila Inteligence.

Ta slova nebolela tolik jako to, že ten hlas poznával. A že měla naprostou pravdu.

Jeho srdce sice bilo v jeho hrudi, ale nebylo jeho.

Věnováno OneSnake