„Mami!" vyjekla copatá holčička, jejíž vlásky byly jako pletené ze zlata.

Jednotlivé pramínky se stáčely do sebe, vytvářely vzhled vzácné pletýnky, jež by byla krásná, i kdyby ji upekl ten nejmizernější pekař.

Rychle se zvedla ze stoličky, na níž doteď vysedávala, a vyběhla vstříc otevřeným dveřím z pokoje jejího bratra. Utíkala opravdu prazvláštně - její nožky se střídaly neskutečně hbitě, ale ani tak se s nimi moc daleko nedostala, rukama švihala jako prvotřídní atlet.

„Sáro!" ozvalo se od tmavovlasého chlapce, který se jí ani trochu nepodobal.

Jedinou známkou toho, že byli pokrevně spřízněni, byla stejná jiskra v hnědých očích, jež se daly snadno splést s rozteklou čokoládou.

I on se od okna odtrhl a svou sestru následoval. Utíkal sice mnohem rychleji než ona, ale nedokázal dobře odhadovat vzdálenosti od překážek, proto na téměř každý třetí skok skončil v nějakém nábytku. Jeho strohý dětský slovníček už v tak nízkém věku obsahoval barvitá slůvka, která se naučil z odposlechů hádek jeho maminky se sousedy. Bylo až obdivuhodné, kolik slov za jednu hodinu poznal.

„Mami! Oni přišli! Jsou tady!"

Pištěla jako poblázněná, pohazovala rukama v gestech, aby si pomohla s přednesem. Utíkat už nemohla, tak cupitala po schodech dolů k předsíni, aby mohla skupince „vymetačů podpostelových bubáků" otevřít dveře. U toho se vesele usmívala a poskakovala, jak vysoko se jen odvážila.

„Ťulo! Vrať se! Nesmíme otevírat dveře cizím lidem!" volal za ní David.

Po vzoru své sestry se hnal po schodišti jako namydlený blesk, aby blondýnku dostihl. Natahoval ruce před sebe, kdyby se náhodou gravitace rozhodla mu dát další lekci, nohama zakopával, ale vždy se dokázal na nohou udržet.

Sára už však postávala u dveří, nadšením vyskakovala půl metru vysoko a třepala rukama jako při složitých národních tancích. Vyčkávala, až zaklepou, aby je mohla překvapit tím, jak brzy by je u nich doma přivítala. Moc se jí líbila ta představa, že by si o ní mysleli, kdovíjak je rychlá a hbitá, že se sem dostala tak rychle.

David za ní doběhl za chvíli. Natáhl se pro ni a popadl ji zezadu za ruce, jimiž sahala ke klice. Zkroutil jí je za zády, ačkoli mu dělalo problém udržet vlastní paže tak vysoko, aby na skoro vyšší dívku dosáhl. Nezmítala se, nedělala nic, což mu hrálo do karet. Nechtěl problémy, a pokud by byla schopná spolupracovat a neudělá nějakou pitomost, nebude se muset za nic zodpovídat.

„Musíme počkat na mámu," prohlásil chlapec a opatrně ji pustil. Věděl, že by se o nic nepokusila. Na to ji moc dobře znal. „Pojď. Půjdeme ji najít."

Jakmile skryl ruce do kapes, holčička se na něj otočila a zatřepala hlavou tak, že ji copánky následovaly až o pár setin sekundy později a narážely o její bambulkovitý nos. Viděl v jejích očích to čiré dětské nadšení - tu nezměrnou radost -, kterou by jí nedokázal odepřít. Najednou se cítil mizerně, toužil po tom, aby tu s ní stál a vyčkával na zaklepání, ale dal slib. Slíbil mamince, že až někdo přijde, musí jít nejprve pro ni.

Ležérním krokem se odplahočil z verandy s tím, že čím pomaleji se bude šourat, tím je vyšší pravděpodobnost, že jej bude jeho sestra následovat. Šel mlčky, našlapoval tak tiše, aby mu neunikl ani sebeslabší zvuk. Bál se, že kdyby se ozvalo zaklepání, Sára by skutečně otevřela. A on z toho neměl zrovna dvakrát dobrý pocit.

Vešel do obývacího pokoje, kde, jak se domníval, by mohl svou mámu najít. Když se ovšem podíval na gauč, na němž obyčejně spávávala, našel pouze nahrnutou deku u opěradla a polštář na koberci, kam byl pravděpodobně ve spěchu odhozen. Vše napovídalo tomu, že tu byla, ale musela rychle odejít.

„Mami?" vyhrkl najednou.

Nemohl to slovo zastavit, dostalo se na povrch zcela spontánně. Společně s ním se dostavil i náhlý pocit samoty a zmatení, dezorientovanost a částečná panika, jež se dala v tak mladém věku očekávat.

Máma tu nebyla. A když tu máma nebyla, musel se mámou stát on.

Otočil se na patě, kterou zakrýval modrý bačkůrek, a téměř vyběhl zpět k verandě, aby to oznámil Sáře. Při běhu narazil stehnem do stolu takovou silou, že by mu tam div nezůstala další modravá ozdoba do sbírky.

Ozvalo se zaklepání. Dvakrát. Kdo dnes ještě klepe dvakrát?

Věděl, že se bude chvíli držet. Bez maminky vydrží pár sekund, než se natáhne pro kliku a vpustí návštěvu dovnitř. To nemohl dopustit, ne dokud tu maminka nebyla, aby si s těmi pány promluvila.

„Davčo... Už jsou za dveřmi," hlesla dívenka bez toho, aby se na bratra vůbec otočila.

Kdyby nestál těsně vedle ní, ani by ji neslyšel. Ale takhle rozpoznal, jak jí hlas přeskakuje. Uvažoval, jestli to bylo tím nadšením, nebo strachem. Protože on se k smrti bál.

Popadl svou sestru za ruku v posledním pokusu o zběsilý útěk zpátky do pokoje. Škubal s ní podobně jako s hadrovou panenkou, s ní to však ani nehnulo.

„Ťulo? Nemůžeme otevírat -"

Svou myšlenku dokončit nemohl, jelikož se zaklepání ozvalo znovu - silněji. To už sebou trhla i Sára, která do té doby postávala jako solný sloup a propalovala kliku pohledem. Dveře se kapánek posunuly dopředu, očividně měly svá nejlepší léta za sebou a držela v pantech jen silou vůle. Což malého Davida vyděsilo ještě víc.

„Kde je maminka?" zajímala se Sára.

Byla to tak typicky dětská otázka, že se musel pousmát. Bál se, že Sára zapomene a hned jim otevře, ale když ji teď slyšel - když ji viděl -, mohl být klidný. Měla stejný strach jako on.

„Zahrajeme si na schovávanou," navrhl.

Nemohl jí jen tak říct, že by měli utéct a schovat se někde, kde by je ti „vymetači bubáků" nenašli. Ale mohl být rád, že Sára vždy milovala veškeré hry, v nichž se dalo vyhrát.

„Budeš pykat!" vypískla už radostněji, vyškubla se z jeho sevření a vyběhla do bytu.

Její kroky zaslechl ještě na schodech, než zmizely z doslechu úplně. Nedávala si moc záležet na tom, aby ji neslyšel.

Až si byl David jistý, že je skrytá někde v bezpečí v prvním patře, vycouval z verandy, aniž by ze dveří před sebou spustil zrak. Bál se, že kdyby se přestal dívat, dveře by povolily a oni proklouzli dovnitř. To nemohl dovolit, když maminka nebyla doma.

Nakonec se odvážil zajít až za roh. Přitiskl se zády ke stěně a opatrně se sunul k oknu, jehož plocha zabírala většinu stěny. Nemusel se však bát, že ho někdo tam od venku uvidí, sklo fungovalo z druhé strany jako matné zrcadlo. Tomu, kdo je uvnitř, však výhled nijak nezamezovalo.

Rozhodl se na ně podívat. Musel vědět, čeho se vlastně bál. Komu se neodvážil Budulínek otevřít, když byl sám doma.

Vytáhl se na parapet a dlaň obtiskl na sklo. Chybělo jen několik málo milimetrů, aby tam zůstala mastná skvrna i po jeho nose. Nejprve musel vůbec najít vchod do jejich domu, teprve poté je mohl hledat. Ale ať se koukal sebelíp, skupinku lidí v lesklých oblecích nenacházel.

Prvně si myslel, že to vzdali a posunuli se o dům dál, ale jeho naivní domněnku rozbilo další zaklepání. Byli pořád tady. Ale bylo možné, že by tam byl pouze jeden, maximálně dva?

Odpovědi se mu dostalo mnohem rychleji, než by rád. Onen host byl sám, oděn ve fialovém plášti, který spíše než plášť připomínal huňatý župan. Rychle vyběhl na ulici a otočil se čelem k domu, poté utíkal k oknu, u nějž David stál.

Vidí ho? Jde si pro něj?

Srdce mu bilo tak intenzivně, že si ho musel zakrýt dlaní, aby ten hlasitý zvuk utišil. Ztmavené sklo mu nedovolovalo rozpoznat tvář ihned, proto byl hodnou chvíli i zvědavý, jak takový vymetač vypadá.

Osoba v županu doběhla až k oknu a praštila pěstí do skla. David tu tvář poznával. Znal ten křivý nos, ty čokoládové oči, v nichž tančily radostné jiskřičky, kdykoli ji viděl. Poznával ten župan. Ten příšerný fialový župan, jenž se stal jejím domácím úborem.

„Maminko?" zašeptal.

Celou tu dobu to byla ona. Byla to maminka a on jí neotevřel. Nemohl ji tam nechat, musel ji pustit dovnitř. Když se chystal seskočit z parapetu, praštila znovu. Otočil se na ni a všiml si toho taky.

Přímo za ní se objevila skupinka čehosi, co vzdáleně připomínalo lidi. Kůže se jim na slunci leskla jako kapota auta, odrážela paprsky všude kolem sebe, že to připomínalo brnění. Jako by se za ní formovala armáda rytířů v naleštěném plechu.

Zůstával civět v ohromení. Nikdy nic podobného neviděl. Byl na ně obdivuhodný pohled, zůstávali stát v řadě a pochodovali dočista synchronizovaně, jako by měli vše do puntíku secvičené. Dokonce i jejich tváře se leskly.

Pak, jakmile se ocitli za maminkou, měl tu čest si je prohlédnout zblízka. Nemýlil se, opravdu byli celí v plechovém brnění. Napadlo jej, že to bude proto, aby je bubáci nedostali.

Ani jeho úžas dlouho netrval. Skupinka obrněných rytířů popadla ženu v županu tak rychle, že to jen sotva postřehl. Leknutím sebou škubl, ale nezmohl se na nic víc.

Sledoval, jak jeho maminku táhnou od domu. Musel se dívat, jak ji odvádějí od něj.

Ten den to bylo naposledy, co ji viděl.

Živou.

Věnováno katie_is_a_starr