Dva androidi popadli bezvládné tělo pod rameny a zvedli jej tak, aby mu mohli pohlédnout do tváře. Cítil na sobě pohledy těch analyzujících očí, zornicemi těkal pod víčkem, aby nemohli použít mezírku jako vstup do hradu z jeho myšlenek.

David Merkl odmítal otevřít oči. Neodvážil by se je pootevřít ani na škvíru. Bál se zaměřit, zaostřit, vidět. Kdyby spatřil ty plechové tváře, co se tolik podobaly lidským, nejspíš by nebyl schopen jediného slova na svou obranu.

Tušil, že ho poznali. Našli jeho složku mezi těmi miliardami dalších, jimž už srdce sebrali. Bylo jen otázkou času, než se blázen chopí jeho těla úplně a pošle ho na smrt - navíc tu úplně nejhorší, jakou si mohl vybrat. Vymazání Davida Merkla ze světa.

Nezmítal sebou, nebojoval. Nemělo to cenu, stejně by prohrál. Moc dobře si uvědomoval, do čeho se namočil. Past se nedala nazvat jinak než sekundovým lepidlem. Když v něm uvázl, ven se už nedostal. Zatvrdl a ve své malé jamce vyčkal, až mu někdo hlavu urazí golfovou holí, jak si to pamatoval z filmů. Třeba by to nebyla tolik potupná smrt.

„Svažte ho," rozkázal soví android.

David přemýšlel, jestli nebyl jejich vůdcem nebo něčím takovým. Jestli ovšem měla Inteligence hierarchii velení, nějaký řád, který dodržovala. Kasty, třídy, vlády... cokoli.

Ten neústupný pohled, který mu android věnoval, v něm způsobil zamrazení. Dokázal by si ho představit, jak stojí zády k armádě plecháčů a huláká na ně rozkazy s hlavou v nepřirozeném úhlu. Byla to nechutná představa, ale dokázala mu z hlavy dostat myšlenky na blízký konec.

Nikdo neodporoval. Dva androidi Inteligence, kteří jej drželi, ho postavili na nohy, ale stále ho podepírali, kdyby se náhodou gravitace rozhodla, že si vezme jeho nos do parády. Třetí, jehož si doteď hrdina nevšímal, se k němu připlížil zezadu a přiložil mu dlaň ke krku. V ten moment sebou škubl, aby zamezil průniku jehly do masa, ale ani to nezpomalil. Dosáhl pouze toho, že to bolelo více.

Sykl, jakmile to ucítil. Ani to nebolelo jako bodnutí jehlou, spíše se to podobalo hřebíku, který se mu někdo snažil mermomocí zatlouct do krku. Kousl se do rtu, aby zastavil výkřik, jež se jeho krkem dral jako divoká voda. Oční víčka stiskl pevně k sobě, i tak mezi nimi proklouzla slza. Další, jíž si nedovolil, ale vznikla. Stávalo se to takovým zvykem.

Slzy před předtuchou konce. Poslední rozloučení zbabělce.

Chtěl promluvit. Zoufale se snažil řvát, klít, nadávat. Nevyšla z něj však ani hláska, jako by se nějaký sval v jeho těle rozhodl, že mu zatarasí vchod do plic, aby se nemohl ani nadechnout. Chtěl šeptat prosby, tiše se modlit k tisícům očím, které pomalu mizely v oparu rozbřesku. A doufal, že v tom nebude sám. Že to zase nějak zvládne. Ostatně jako vždycky.

Modlil se, aby ho nevykuchali na místě. Jeho plán šel do kytek, ale tohle si opravdu dovolit nemohl. Stále ještě věřil, že ho ty plechovky k Android dovedou. Že se pak nějak z jejich spárů vymaní, popadne svou přítelkyni a uteče za desatero hor. Přítelkyni. Už ji dokonce nazýval svou přítelkyní. Tipoval, že se zbláznil dočista.

„Kdo je to?" zeptal se ten poslední z nich, který se k divadlu ještě nepřidal.

Stál opodál, prohlížel si Davida upřeným pohledem, jímž by prohlédl skrz na skrz i betonovou stěnu. Věděl to, cítil na sobě jeho pohled. Ale nemohl se otočit, aby ho zahlédl.

„Ptáček, který nám ulétl z klece," odpověděl další.

David se v nich nevyznal, skoro ani nedokázal odhadnout, kdo a kde promluvil. Ale byl si jistý, že některé z těch hlasů už někde slyšel. Jen si nedokázal vzpomenout.

„Svou neschopnost smíš omluvit v centrále, Sedmo," ozvalo se od jednoho z těch, kteří ho drželi.

V ten moment si konečně vzpomněl. To byl ten, jehož potkal v podzemí. Ten, který vyřadil Android a jeho skoro dostal, kdyby nebylo Brikety.

Sedma. Tak oni mají i jména?

Sovák - jak se mu David rozhodl prozatím říkat - popadl dítě, které se do té doby válelo na zemi, naprosto ztuhlé. Kdyby neviděl, jak se mu zvedal hrudník při každém nádechu, spletl by si jej s mrtvolou. A co na tom, kdyby to tak bylo? Stejně neměli šanci přežít následujících pár minut.

Znovu měl chuť jim do obličeje vmést veškeré nadávky světa, aby si ulevil. Chtěl jim pěstmi rozmlátit ty jejich mrtvé obličeje, vyjmout srdce, která ukradli, aby o sobě už nemohli tvrdit, že jsou lidmi. Nakonec by totéž udělal i sobě, aby ukojil ten hladový hlas svědomí. Ale když otevřel ústa ke slovu, jen sotva se rty odlepily od sebe a vyšel z něj jen tichý, téměř nepostřehnutelný vzdech.

Tentokrát to nebylo tak jednoduché. Tehdy, kdy jej chytili posledně, se mohl ještě hýbat, stále se zmohl na nějaký minimální odpor, který jistil, že se za sebe nemusí stydět. Teď by si hanbou oči vydrápal, aby se už nikdy nemusel dívat na ten obličej, jejž zklamal. Nejen ten svůj, ale také své sestry, Huberta, Android... Ne. Android by ho nikdy neodsoudila. Pro ni byl vždy hrdina. A on si toho nikdy nevážil.

Nikdo nemluvil. Děcko, které v náruči svíral Sovák, jen k němu těkalo očima, jako by se snažilo tím pohledem sdělit nějaké moudro. Nebo tajemství vesmíru, to byla ta druhá možnost. David do té chvíle neměl šanci si ho prohlédnout zblízka. Vlastně byl tolik zaslepený strachem o vlastní krk, že se k ničemu jinému ani nedostal.

První věc, jež ho na děcku zaujala, bylo to, že nedokázal přesně určit, jestli to byl chlapec, nebo dívka. Ačkoli bylo dostatečné světlo, aby na něj perfektně dohlédl, bylo to cosi na pomezí. Mělo hlavu pokrytou blond kudrlinami, které spíše než zlato nebo slámu připomínaly margarín. Byly slepené k čelu potem, ale i tak jich několik odstávalo.

Tvář samotná na sobě měla špínu, zjevně už několik dní starou. Z jizev, jichž napočítal na dvacet, se vylučoval nažloutlý sekret, který vytvářel strupy. Ty, jak se zdálo, nevydržely moc dlouho. I on se stal svědkem toho, jak se při krátkém škubnutí koutku strup od kůže oddělil a nahradila ho malá červená tečka.

Nejvíce jej však udivily jeho oči. Mezi tím ledem, který obestíral temně černé panenky, spatřil stejnou jiskru, jež byla viditelná i u něj. Ten obraz umírajícího ohně téměř vyhořelé svíčky, která plápolala tím směrem, kam tvrdohlavý osud ukázal. Bylo až děsivé, jak známá mu připadala.

Nebyl jediný, kdo věřil v lepší osud. Víra, jíž se držel zuby nehty, byla na rozdávání. Ten, kdo měl sílu věřit, věřil. Ten, kdo umíral, doufal. A ten, kdo čekal na poslední nádech, jenž ho dělil od ztráty lidskosti, vysílal do nebe tiché prosby - v domnění, že pokud bude prosit hodně, někdo ho uslyší.

Opakoval si, že nesmí podlehnout. Cítil, jak jím cloumá spánek, jak se ho snaží pohltit vlny únavy. A věděl, že by jim dlouho odolávat nemohl. Nedostatek spánku, hlad, žízeň... Kdyby si mohl vybrat mezi touto situací a smrtí, strčil by hlavu pod gilotinu, aby vsázel raději na jistotu.

„Dnes máme úspěch," zaslechl jakoby z dálky.

Jen sotva dokázal rozlišit jednotlivá slova od sebe, ale tušil, že to řekla plechovka, která se nejvíce blížila podobě ženy. Ale její hlas nezněl ani zdaleka lidsky.

„Osmo."

To už oči otevřel, spánek musel stranou. Poznával ten hlas, zatraceně dobře ho znal. Sám si ho kdysi upravil, aby zněl podobně jako jeho sestry.

Přemohl vše, co mu bránilo v mluvení. Rozvázal si uzel, který se mu na jazyku vytvořil, a otočil se, zdali ji nezahlédne. Když se ta slova drala na povrch, vzala s sebou i poslední zbytky energie.

„A-Android?"

Věnováno magyll