Klopýtal nocí ještě další hodinu, než začal doplácet na to, že tak málo spal. Nohy skládal před sebe jako stroj, samotným postojem připomínal spíše zlomený strom. Ač se snažil hlavu zaklánět, aby se mohl rozhlížet kolem sebe, nedařilo se mu ten tunový kámen vzpřímeně udržet. Vždy padl bradou ke klíčním kostem, kde to s prásknutím i docela vtipně zadunělo.

Kdyby tak na tom něco vtipného bylo. Nemohl pokládat za vtip už ani svůj život. Kdyby ano, řadil by se mezi černý humor - hraničící se sadismem, musel by dodat. Humor tak černý, že byl spíše k pláči a zahanbení než ke smíchu.

Připadal si tolik sám jako nikdy jindy. Tma, která ho obklopovala, mu dokazovala, že i kdyby prohlédl skrze ni, nikoho by tam nenašel. Svírala své chladné prsty kolem jeho pasu, táhla ho k tanci náměsíčných, vedla ho dlouhou cestou v doprovodu tiché hudby noci.

Naprosto zbaven čistého rozumu ji David následoval. Ruce držel roztažené vedle sebe, aby prsty mohl odhadovat, kudy zhruba jde. Když narážel na větve, chabě se usmíval. V lese bude těžké ho najít. Ale na druhou stranu se odtud jen těžko vymotá. To mu však chvilkovou radost nevzalo.

Už ani neodporoval vidinám, které jeho mysl napadaly. Neměl sílu se jim postavit, spánek ho nutil vypnout a padnout na zem v mrtvolné poloze. Nikdy se nezvednout. Aby splynul s hlínou a jeho starosti odnesl déšť, jež by se do jeho spícího těla vsákl, a všechno to spláchl pryč.

Občas se přistihl, že zavírá oči. Nebyla to nijaká změna, když byla i venku tma jako v pytli. Při zívání si ani nezakrýval ústa. Stejně v okolí nebylo nikoho, kdo by ho za to pokáral. Za což byl i docela rád. Nikdo tak nemohl říct, jaké mizérium se z toho člověka stalo. Jaké zvíře se to žene v noci lesem, lačnící po vzrušení z nebezpečí.

Najednou se zastavil. Zaslechl praskání větví, jen nedaleko od něj. Instinkty mu radily, aby utíkal co nejdál, ale jeho tělo zvládlo nanejvýš další dva kroky. V panice a strachu o vlastní krk se natáhl k nejbližšímu stromu a objal jej rukama i nohama ve víře, že až dotyčný projde, on se stane kůrou. Zkrátka že si ho nevšimne.

Jednu stranu obličeje tiskl k popraskané kůře. Docela to tlačilo, ale to v tu chvíli nebylo podstatné. Nic nebylo podstatné, dokud tu existovalo to nebezpečí, že ho někdo najde. A v tomto světě - v tento konkrétní čas, kdy docházelo k hromadným úmrtí kdejakého blbce - si nemohl být jistý, jestli není i hloupá srna jejich zvěd. Nedivil by se, kdyby si ty plechovky pořídily i plechový zvířátka.

Srdce mu tlouklo jako při maratonu. Snažil se jej vůlí uklidnit, ale čím více se soustředil na jeho utlumení, tím hlasitěji mu znělo v uších. Začínal pojímat podezření, že ho jeho srdce záměrně prozrazuje. Bylo to docela ironické. Androidi si nechávali srdce lidí, aby se cítili lidštěji, a on se to své snaží zastavit, aby si zachránil zadek. Zadek nebo srdce? A není to vlastně to samé?

Dlouho se nic neozývalo. V hlavě mu tepalo srdce, které se ne a ne uklidnit. Oči nechával pevně zavřené, snad aby se vyhnul nebezpečí, že by si jich někdo všiml. Bylo to absurdní, ale když se v něm probudilo to malé dítě, které si hrálo na schovávanou, aby nedostalo výprask, připadalo mu to stejně přirozené jako dýchání.

Když už začínal pochybovat o tom, že skutečně něco zaslechl, lesem se rozlehl křik. Sáhl si na ústa, jestli to nekřičel on sám. V tu chvíli se to zdálo i pravděpodobné, musel se ujistit, že opravdu jen neblouznil. A měl pravdu. Jeho ústa byla zavřená na zámek, z Davida nevycházel ani hlásek. Ten, kdo křičel, musel být někdo jiný. Nějaká zoufalá lidská bytost.

Byl rozpolcen. Nemohl se rozhodnout. Hlava mu radila, aby vzal nohy na ramena a utíkal k té ubohé existenci na pomoc. Pud sebezáchovy mu však nedovoloval se vůbec pohnout, ten stál v opozici. Navrhoval, aby se schoulil v klubíčku a vyčkal, až křik odezní. Byl snad jiný život tolik důležitý jako jeho?

Rozhodl se zůstat. Sice z toho bude mít výčitky svědomí až do konce života, ale alespoň bude jeho život delší než následujících pár minut. Nebo v to alespoň doufal. Kdykoli vyhrála jeho sobecká, naprosto sebestředná stránka, dokázala ho zachránit. Jak před nebezpečím, tak před prostým lidským soucitem.

Čím sobečtěji se choval, tím méně byl člověkem.

Co je to člověk?

Být jím je poctou, jíž by si měl každý vážit. Člověk se smí rozhodnout, co udělá. Pokud nechá pudy stranou, nemusí být otrokem hormonů a řeči svého těla - smí být čímsi nadneseným, co shlíží na svět z výšky.

Člověk má emoce. Strach. Empatii. Starost. Nenávidí a miluje zároveň. Je rozpolcený a celistvý, samostatný i společenský.

Člověk by nikdy nenechal jiného člověka zemřít.

Já už nejsem člověk, prolétlo mu hlavou.

Nechtěl se tomu poddat, nechtěl tomu věřit. Vždyť lidství bylo to jediné, co ho drželo nad vodou. Za co bojoval. Sám. Tam někde v podzemí. Schovával se jako krysa, jako odsouzenec čekající na popravu. Zatímco jeho druh bojoval na povrchu...

„Blbče," sykl najednou.

Hubert měl tehdy pravdu. Poslední lidé zemřeli tam nahoře. To oni za lidstvo bojovali, obhajovali svá práva nadnesených, umírali za něco, čemu se přezdívalo naděje.

David zklamal. Zklamal svět, svou rodinu, zklamal dokonce i sám sebe. Když bylo za co bojovat, jakmile proběhlo to poslední povstání zlomeného lidu, on se krčil ve svém bunkru a počítal, kolik jich muselo zemřít v prvních minutách. Místo toho, aby přidal svůj hlas ve společný rek, upínal svou mysl na řetěz ze sobectví.

Teď zklamat nemohl, už nikdy víc. Odhodlaný tu ubohou bytost zachránit se vrávoravě postavil na nohy. Nově získaná odvaha mu dodala minimum sil k pohybu. Mravenčení v chodidlech sice dokazovalo skutečnost reality, ale brzy bylo štípání otravné. Byl by rád, kdyby je znovu necítil.

Konečně otevřel oči. Dlouhými řasami si odstranil smítka z rohovky, než čočka stačila zaostřit. I tak však chvíli sledoval červené fleky, které barvily celé oko do narůžovělých tónů. Alespoň tedy z pohledu první osoby - žádné jiné ostatně ani neřešil.

Svítalo. Sluneční paprsky se probíjely skrze husté listoví korun vysokých stromů, neprostupná křoviska zdejších porostů i tenké blanky listů zelených rostlin. Dokonce i pestrobarevné kvítí, které se drželo v drobných kalíšcích, propouštělo to minumum světla, které stín pod nimi zbarvilo do jejich tmavších verzí.

Alespoň měl naposledy možnost slunce spatřit. To přeci chtěl. Vyjít ven, nechat se pohladit slunečními paprsky dřív, než bude konec. Jen nečekal, že ho chytne záchvat obětavosti a on se tak vrhne do nebezpečí jen proto, že slyšel někoho křičet.

Doufal, že se pouze nehnal do pasti své choré hlavy. Nebylo by to poprvé.

Přidal do kroku. Ani netušil, že v sobě skrýval tolik energie. Nohy střídal tak automaticky, že své kroky ani nevnímal. Vlastně vše, co dělal, se mu stávalo takovou přirozenou rutinnou, že mohl nechat hlavu myslet nad důležitějšími věcmi, než bylo to, jestli zvládne ještě krok.

Nic se neozývalo. Čím blíže byl, tím - paradoxně - toho i méně slyšel. A když už se chystal zastavit v domněnce, že to byl opět pouhý blud, lesem se ozval křik - mnohem zoufalejší, než byl ten první. Byl blízko. Dokonce tak blízko, že by mohl vidět, kdo to byl.

Během pár chvil skoro běžel. Plandal nohama v nesmyslném rychlém tanci, jehož kroky sám neznal. Hnala ho vpřed touha být lepším, touha vybojovat si své právo lidství zpět. Cítil, že by dokázal přeprat celý gang plechovek, kdyby s sebou táhli nějakého nebožáka.

Křik byl pronikavý, pisklavější než dřív. David probíhal mezi stromy s přesností opilé šelmy, téměř vždy narazil ramenem do nějakého kmene. Ani to mu však nebránilo v tom, aby běžel dál. Ačkoli už v sobě nepociťoval ani kapičku sil, neustával. Držel se svého přesvědčení zuby nehty, nehodlal se tak snadno vzdát.

Jakmile oběhl strom, jehož kmen byl propleten s mladším - zjevně - javůrkem, naskytl se mu výhled na menší mýtinku. Netrvalo mu ani minutu, než našel to, za čím se celou dobu tak urputně hnal.

A měl pravdu. Byl to člověk. Podle výšky jeku a poměru velikostí toho nebožáka k okolním plechovkám odhadoval, že je to dítě. Ani netušil, že existuje další generace. Že by lidstvo mělo přece jen ještě jednu šanci?

Skryl se za křoví. Kdyby se prozradil hned, veškerá jeho snaha by šla do kelu. Ne, tohle musel ještě promyslet.

Jak by se mohl zbavit pěti umouněných plechovek, aby byl hrdinou?

Věnováno Mlokie