Strach mu nedovoloval se vůbec pohnout, šok mu bránil otevřít oči. Jediné, na co se zmohl, bylo přitáhnout ruce pod sebe a zabránit žaludku, aby ukázal svůj obsah světu.

Znal smrt, kdysi už mrtvé lidi viděl. Ale ne takhle čerstvé. Ty prázdné oči, které byly společně se zbytkem tváře natočeny k obloze, na rohovce měly stopy po slzách.

Před smrtí se nikdo za slzy nestydí, pomyslel si, když dokázal mysl uklidnit natolik, že mohl zachytávat myšlenky.

Odvážil se škvírkou mezi řasami rozhlédnout kolem sebe - však pouze tam, kde, jak tušil, to tělo znovu nespatří. Byla tma, za což byl slunci neskonale vděčný. Pokud tu byla i jiná, podobně uboze vyhlížející rozpáraná těla, byl rád, že je neviděl. Jejich přítomnost ovšem prokazoval hnilobný pach.

Konečně z něj prvotní šok opadl. Okovy strachu uvolnily jeho ruce z pout, nakoply jej do nohou, aby se postavil. Zatím se zmohl jen na pomalé posazení, které následoval dřep a strnulá pozice v něm. Jako by se bál, že když se postaví na nohy, padne na zem a srdce mu z hrudi samo vyskočí. Vlastně by se nedivil tomu, kdyby mu narostly miniaturní nožičky, které by orgán donesly až k Inteligenci.

Měsíc osvětloval krajinu jen tak málo, že viděl v okruhu dvou metrů. Tiše si šeptal, uklidňoval stále rostoucí paranoiu, doufal v probuzení, které nepřicházelo. Celý ten den, jejž včera prožil, se ztrácel za ranní mlhou. Připadalo mu to tak dávno. Hubert, Android, Briketa, Jana. Všechny opustil.

Záchvat hrdinství nahrazoval pud sebezáchovy. Ta chvilka, která ho donutila utéct z bezpečného útočiště na povrch, pomalu mizela v dálce, roztahovala ústa do žraločího úsměvu a smála se šíleným smíchem. David se pro ni nemohl ani natáhnout, jak nedosažitelná najednou jeho odvaha byla.

Musel si to stále opakovat. Že to dělal jen pro sebe, z té nejčistší sobeckosti. Nehledal by ji, kdyby mu nehrozilo totální zhroucení. Nezáleží mu na nikom, pouze na něm samém a jeho problémech.

Jak lidské je lhát...

„Je to docela kruté, viď?" ozvalo se za ním.

Jeho hlava ihned vyhodnotila situaci, nadhodila možnosti. Nemohl se však zbavit toho pocitu, že si přál, aby to byla ona.

Otočil se za sebe v naději, že skrze něj budou hledět dvě prázdné oči. Tolik se nemýlil, skoro okamžitě vyskočil na nohy a skryl ruce za zády. Ačkoli ho nemohla vidět, nechtěl před ní vypadat jako zbabělec.

„Nedokážu uvěřit tomu, že to kdysi byli lidi," odpověděl po chvilce.

Snažil se, aby jeho hlas zněl pevně a statečně, ale roztřásl se mu natolik, že skákal přes oktávy. Cítil, že měl slzy na krajíčku, ani před ní však brečet nemohl.

Jakákoli hloupá představa, již vnímal jako počátek cesty k naprostému šílenství, se nyní stávala jeho vysvobozením ze samoty. Nedělalo mu problém odpovídat něčemu, co neexistovalo. Hlavně pokud to odpovídalo taky.

„Jednou tak dopadneme všichni. Pak nám to bude jedno. Srdce v mase nebo srdce v plechu? Co na tom záleží, když člověk není ani jeden, co?"

Její hlas zněl pohrdavě - dokonce až výsměšně. Možná ji skoro vůbec neznal, ale tak nějak to k její křehké osobnosti nesedělo.

Byla zkreslená ideálem jeho hlavy. Ta slušná dívenka, které pletl copánky, se tak stávala jen další sarkastickou zrůdou. Svět by ji nejspíš stejně zničil sám.

Kdyby byla naživu.

„Jde o tu dobu, co se snažíme nezmagořit," zamumlal David.

Nemohl odolat, jeho jazyk byl rychlejší než mozek. Sklopil pohled na mrtvolu nedaleko na zemi, tu spící neživou bytost s otevřenou schránkou - zrůdou bez srdce.

„To znělo skoro filozoficky," poznamenala. „Musíš se vrátit. Není to tady bezpečné. Cítím... cítím tu smrt, Davčo. To nikdy neznačí nic dobrýho."

„To ty nikdy nemůžeš pochopit," zašeptal sotva slyšitelně. „Nikdo to nemůže pochopit. Já nechci být blázen. Musím ji najít, abych si do ran nesypal sůl. Když jsem bez ní, cítím, jak mě nenávist pokouší."

„Záleží ti na ní. Záleží ti na stroji s lidským srdcem a minimem emocí. Víc než ti kdy záleželo na mně."

„Ne," vyslovil mnohem rychleji, než aby to mohla být pravda. Nebylo v tom nic se sympatiemi nebo empatií, on se jen zkrátka a naprosto choval sobecky. „Nenávidím ty pitomý plechovky! Nenávidím je za to, co mi provedly. A co udělali tobě..."

„Jsi tvrdohlavější než nadutý geolog. Jen si to přiznej. Viděl bys ji tady mnohem radši než mě. Co je šest let v porovnání se šestnácti? Kdybych nevěděla, že je všechny do jednoho k smrti nenávidíš a řídíš se předsudky svý chorý hlavy, řekla bych, že k tý změti součástek a obvodů cítíš něco silnějšího."

„Ne," trval si na svém mladík.

Nemohl si byť jen na moment připustit, že by mohla mít pravdu. Nechtěl tomu věřit. Inteligence mu vzala všechno - ostatně jako všem lidem na planetě. Přesto se tam někde v hlavě usadil malý červ, který myšlenku podporoval. Věděl, že tam je. A sám se divil tomu, že mu dovolil do jeho mozku vůbec vstoupit.

„Miluješ ji," pokračovala dívka neústupně.

Její hlas mu v hlavě zněl jako desítky sirén najednou, přesto dozníval v dálce s ozvěnou symfonického orchestru. Dozníval stále slaběji, ale ten nepříjemný pocit sílil.

„Ne."

To byla jeho odpověď na vše. Nemusel to rozvádět, nemohl. To by znamenalo, že zapochyboval. Že by si mohl tuto skutečnost připustit.

„Věděla jsem to," hlesla pevným hlasem, v němž byl znát chlad. „Když přišli vyhnat podpostelový bubáky, měli tě vzít s sebou taky."

„Jdi pryč," zasyčel.

Nedokázal nad tím přemýšlet už ani minutu. Prznila mu mozek, plnila hlavu falešnými emocemi. Nechtěl, aby zmizela, ale zároveň ji nechtěl poslouchat.

„Jak si přeješ."

Náhle hřejivý pocit její přítomnosti zmizel a nahradila jej samota. Nemusel se otáčet, aby zjistil, že je skutečně pryč. Nikdy tady nebyla, je dávno mrtvá. Inteligence mu ji vzala.

O důvod víc ty plechový zrůdy nenávidět.

Nad jejími slovy se však musel zamyslet.

Srdce v mase nebo srdce v plechu? Co na tom záleží, když člověk není ani jeden?

Jistě, že na tom záleželo. Ti zbabělci, kteří se báli smrti, se museli zabít, aby žili věčně. Neskrývala se v tom žádná metafora opilého básníka, byl to pouhý suchý fakt, jenž mu trýznil mysl.

Na druhou stranu nebyl ani on úplně jiný. Zbaběle se skrýval v podzemí, kde vyčkával, dokud nebude moct alespoň na chvíli vykouknout. Jen proto, že se bál smrti.

K smrti jsem se smrti bál.

Jistě, on je přece člověk. On, Hubert, Jana... i Briketa. Být člověk znamená cítit bolest, být schopen slitování a milosti, mít možnost se rozhodnout sám, nenávidět, milovat... Vždyť i strach byl tolik lidský jako nic jiného.

Člověk nemůže milovat stroj.

Nevědomky se mu vybavila scénka posledních chvil v jeho brlochu. Jen pár vět těsně předtím, než mu ukázala své srdce. Rozebral by ji? Ne. Nikdy by jí nedokázal ublížit. Stala se mu bližším, než kdy mu mohla jeho sestra být.

Člověk se nemůže nebát.

Dal se do kroku. V hlavě se stále ujišťoval, že jen blouzní z nedostatku spánku, z hladu. Nic z toho není skutečné. Všechna ta těla - ten nesnesitelný puch smrti - to vše si jeho znavený mozek vymyslel. Ve skutečnosti vylehává ve svém starém křesle a spokojeně oddechuje, s Android po boku.

Člověk musí nenávidět. Musí vzpomínat. Bez vzpomínek jsme jen prázdný schránky, stíny toho, čím jsme kdysi bývali.

Zalitoval, že si s sebou tu svítilnu nevzal. Ačkoli byl ostatně i rád, že nemusel zavadit pohledem o mrtvoly pod sebou. Našlapoval pomalu a nejistě, ve strachu, že šlápne do něčeho měkkého, nejprve špičkou polorozpadlých bot do země dloubl, než udělal krok.

Vybavil se mu obraz jeho sestry. Netušil proč, prostě se tak stalo. Její tváře byly zarudlé a oči taktéž - od neutichajícího pláče. Zlaté lokny se kroutily kolem baculatých tvářiček jako ozdobné stuhy, pomalu ztrácely svou jasnou barvu. Jako by i jiskry v očích, které s jistou nadějí tančily po modravé duhovce, vytušily, že je konec.

Zatřepal hlavou, aby se toho obrazu zbavil. Mrtvá těla, paranoidní výlev jeho znaveného mozku, ztráta všeho, na čem mu záleželo. Nemohl na to myslet. Umíral zevnitř. Stával se strojem, sám od sebe.

Jednou tak dopadneme všichni.

Věděl, co je třeba udělat. Kam musí jít, aby to zastavil. Musí se vrátit tam, kde to vše začalo.

Musí se vrátit domů.