Davide...

Šel dál. Světlo baterky pravidelně blikalo, nemohl se na něj spoléhat dlouho. Byl tak chvíli vystaven traumatizující temnotě, chvíli uklidňujícímu světlu. Baterka symbolizovala také teplo, které jeho tělo zběžně opouštělo.

V hlavě si stále opakoval, proč se tak rozhodl. Proč opustil svou možnost na přežití, na záchranu lidské rasy. Každou chvíli, kdy se mu vybavil obrázek Jany s Briketou, se proklínal, že nepřemýšlel. Bylo jen vlastní sobectví, co ho dostalo až na samotné hranice vlastního přesvědčení.

Ještě před pár dny by si za takové myšlenky nafackoval. Nesnesl by už byť jen pomyšlení, že se strachuje o stroj. A co víc, o stroj, který mu společně s několika plechovými bratry zničil rodinu.

Jsi horší hrdina než lhář.

Nezastavoval se. Voda, která odkapávala z prasklého potrubí, pravidelně rušila chod jeho myšlenek. Cítil, jak mu pomalu tikají v hlavě hodiny. A mlčky čekal, kdy konečně ručička dorazí na celou a tikat přestane.

To ze mě bude blázen.

Tma vše ještě umocňovala. Roztahovala své mocné paže, kdykoli zmizelo světlo, a objímala jej ve své chladné temné náruči. Rukou se opíral o stěnu vedle sebe, sem tam se ošil, když narazil na něco slizkého. Doufal, že je to jen voda. Nebo přinejhorším mech.

Jeho ruka narazila na změnu povrchu. Pocítil chlad kovu a maz rzi, drobné kuličky po korozi. Na prstech mu zůstávaly sotva znatelné kousíčky čehosi, co podle hmatu definoval jako mazlavé kamínky. Kolik na tom bylo pravdy, netušil. A ani tušit nechtěl.

Natáhl ruku výše. Posouval dlaň po kovové tyči - očividně ne zrovna kulaté, jak se prvně domníval, když nenahmatal hranu -, prsty zvedal nad ni, aby se náhodou o něco nepořezal. Protože svítilna znovu odmítala fungovat správně, musel se spoléhat pouze na to.

Ani to netrvalo moc dlouho a narazil na jemné kopečky. Hladký povrch, který se od toho korozí poničeného kovu znatelně lišil, byl příjemnou změnou. Nemusel být ani génius, aby mu došlo, že to byl spoj po svařování.

Žebřík.

Konečně se zastavil a zaklepal. Jak očekával, byl dutý. Nezbývalo mu nic jiného než doufat, že se to pod ním nerozsype. Jít dále tmou se nezdálo být nápadem tisíciletí, proto byla menší obhlídka povrchu vlastně i docela přijatelnou možností.

Ještě před dvěma dny by nad výletem na povrch ani nepřemýšlel. Vydával se ven z tunelů jen tehdy, kdy to bylo nezbytně nutné k přežití. Ze strachu dokonce někdy vynechal týden, či dva, když se Inteligence nacházela moc blízko jeho skrýše.

Podíval se za sebe, jestli jej někdo nesleduje. Možná si i přál, aby ho někdo sledoval. Klidně by uvítal i přítomnost Brikety, což považoval za největší úroveň zoufalství. Vše bylo mnohokrát lepší, než aby potkal dalšího lovce lidí.

Zajímavé. Z lovce se stala kořist.

Uvolnil ze svítilny kovové poutko, jehož oblouk, pokrytý kusem plastu, zachytil mezi zuby. Ignoroval dávicí reflex, který ho nutil vyvrhnout celou večeři, jíž si tak pracně zaplnil žaludek. V tuhle chvíli byl rád, že neměl nejmenší tušení, od čeho bylo poutko tolik špinavé.

Musel si potichu opakovat, že to brzy skončí. Šprušle po šprušli mu mizely pod botami, cítil jejich chlad na silné vrstvě kůže na chodidlech, vlhkost vody a rzi, jež se na kovu usadily. Svaly se napínaly a uvolňovaly, kdykoli se natáhl na další stupínek a zatnul ruce v pěsti, aby se udržel. Prsty mu klouzaly, ústa bolela od povinného šklebu, ale šplhal dál.

Děláš to proto, abys nebyl bláznem.

Kdyby věděl, že je Android v podzemí, ani by jej nenapadlo vystrkovat hlavu a riskovat tak, že o ni přijde. Ale protože nevěděl zhola nic, mohl se pouze domnívat, že ji dole nenajde.

Jediná jistota, jíž se držel, byla ta, že Android považoval za dostatečně inteligentní na to, aby nezůstávala tam, kde ji nechal. Jeho strach neučil jen jedno tělo sebezáchově. Letité pěstování vztahu, který mezi nimi budoval, mělo pojistit i možnost, že by se vyskytl v nebezpečí.

Určitě ho už hledala. Ihned v tu chvíli, kdy zjistila, že s ní David není. Nebo ji vzali a rozebrali na součástky, to bylo padesát na padesát.

U dvacáté šprušle přestal počítat. Zmrzlé mokré prsty odmítaly svou službu už před první desítkou, nohy o sedm čísel později, pokud si to pamatoval dobře. Chlad, kterýžto se zprvu udržoval pouze na prstech a chodidlech, prostoupil i zbytkem jeho těla. Lechtal vrstvu pod kůží, která zareagovala postupnou husinou. Měl pocit, že se ty chlupy proderou skrze látku a on umrzne.

Zaklonil hlavu, aby alespoň přibližně určil, kolik cesty mu zbývá až k povrchu. Svítilna klepla do můstku, jejž tvořily nepřirozeně výrazné klíční kosti, až to zadunělo. Naštěstí - či naneštěstí? - byl zmrzlý natolik, že nic necítil. Dokonce ani letmý dotek, pohyb vzduchu... Jediné, co mu oznámilo, že by to bolet mělo, byl ten odporný dunivý zvuk, který zněl jako klepání klouby prstů na staré dveře.

Tvoje tělo je stejně otupělý jako tvůj mozek, Davide. Kdybys to srdce neměl vrostlý, nebál bych se říct, že jsi stroj.

Spatřil nad sebou malý proužek bílého světla. Oči, které si na tmu nemohly zvyknout, nic víc odhadnout nedokázaly. Proto byl rád, že rozpoznal alespoň odlesk, jenž se jistě dostal skrze nepatrnou mezeru až ke komínu, z nějž se snažil dostat.

Než však vyrazil zase kupředu, podíval se pod sebe. Neměl šanci rozlišit jednotlivé stíny, natož hloubku. Samou vděčností poděkoval všem bohům, že ho nenechali spadnout.

Zahákl se paží, aby si mohl svítilnu vyprostit z úst bez újmy. Třesoucí se rukou tak tak uchytil poutko dřív, než jeho obličejové svaly ochably. Nohama se zapřel, prsty zaháknuté paže sevřel šprušli o jednu výš, jako by se bál, že se pod ním žebřík skutečně rozsype. Poutko svítilny pověsil na jeden z okrajů tyče, posunul ji co nejdál, aby náhodou nespadla. Když už měl být slušný, neměl by krást. To, jestli Briketa svou baterku najde, mu starosti ani v nejmenším nedělalo.

„Že já jsem nechodil do spolku sebevrahů," zamumlal si pro sebe, když znovu objevil tempo a stoupal vzhůru.

Skrze zuby si vrčel ještě nespočet dalších pozoruhodných sentimentálních výlevů, ale sám jim nerozuměl. Drkotání zubů mu bránilo ve výslovnosti, proto toho zakrátko nechal a soustředil se plně jen na to, aby se dostal ven.

Postupoval pomalu, ale jistě. Ta cesta mu připadala nekonečná, trvala snad celou věčnost. Skoro i zapomínal, že ještě před pár minutami pochodoval po pevné zemi. Postupná ztráta energie a síly, nevyspanost a každá zmrzlá buňka v jeho těle si pomalu vybíraly svou daň. Po dechu skoro tápal, prosil, aby byl na konci. A když už si myslel, že padne vyčerpáním, narazil hlavou o kov nad sebou.

Ostrá bolest, která se jeho hlavou prohnala jako stádo zmatených studentů při zkouškách z tělocviku, mu vyprázdnila mysl natolik, že jen sotva vnímal svět kolem sebe. Na letmý moment mu před očima mžitky tančily valčík, tmavé skvrny se objevovaly a mizely v rytmu rokenrolu. Ani by se nedivil, kdyby v tu chvíli skutečně omdlel. Ale pud sebezáchovy mu to nedovolil, proto stisk ještě zesílil a vytáhl se o šprušli výše.

Nevydal moc námahy, aby víko otevřel. Bylo povolené, jako by tudy někdo nedávno prošel a nedovřel za sebou. Nebo to byl účel a on skočil na tak primitivní trik se světýlkem.

Když je to světlo, nemůže to přece být nic špatnýho, no ne?

Na mysli mu vytanula představa červeného světýlka u té plechovky. Strachy se skoro rozsypal, ale přesto pro něj světlo zůstalo jakýmsi pojítkem - možná symbolem - s nadějí. Jako by i krvavý bod, jenž světélkuje - ta miniaturní zraněná světluška - oslňoval tmu kolem něj a radil mu, kudy se má vydat. A kudy ne.

Víko se s cvaknutím odklopilo a jeho obličej zalilo studené světlo. Pohlédl k obloze. Ani si nevzpomínal, kdy viděl nebe naposledy. Bylo to snad ještě ten den, kdy přišel o svůj bunkr? Připadalo mu to jako věčnost.

Natáhl levou ruku k okraji a pořádně se zachytil. Nezbývalo mu sice tolik síly jako na počátku, ale i tak se zvládl vyklenout alespoň do pasu, odkud se poté zlomil a padl obličejem do hlíny. Na jeho rty se přilepily drobné kamínky a mazlavé bláto, které se malou škvírkou dostalo až na jazyk.

Ani se nesnažil otočit na záda. Uvolnil veškeré svalstvo a obrátil hlavu tváří k zemi, načež se trhaně nadechl a vykašlal hlínu z úst. Vzduch byl těžký, vlhkost se držela při zemi jako jedovatý plyn. Dusil se jím, tiše žadonil o volný nádech.

Měsíc svítil jen tak silně, jak mu to zrcadla na povrchu dovolovala. Odkrýval tajemství na sametovém plátně, stal se reflektorem pro herce prvního dějství. A on se nemohl neusmát.

Byl o krok blíže k Android. K tomu, aby se z něj nestal úplný blázen. Utekl před lidmi, aby našel stroj, před nímž lidé utíkají. Jeho úsměv se až podezřele rychle změnil na chraplavé chichotání, to se přehouplo na chrochtavý smích. Jako by byl vzduch nakažený plynem, který ho nutí ke smíchu.

Jakmile se jeho oči přizpůsobily šeru, jeho smích ustal. Dozněl v ozvěně daleko za ním, utekl s veškerou odvahou, jaká mu zbyla. Oči vyděšeně vytřeštil tak, že vypadaly jako obří tenisové míčky, ústa ponechal otevřené v němém výkřiku.

Zavřel oči, aby to, co spatřil, z hlavy vytěsnil. Ale ať se snažil jakkoli, to mrtvé tělo s krví místo oděvu z hlavy nedostal...