Po poradě měli skromnou večeři.

David byl vděčný komukoli, kdo mohl za to, že to bylo poživatelné. A konečně to nebyla instantní polévka ani fazole, tentokrát si dal dotyčný záležet, aby to jídlo připomínalo i vzhledově.

Neměl vůbec chuť. Hlad ano, to mu kručící žaludek moc rád připomínal pokaždé, když se na podivnou kaši a hromádku hrášku podíval. Ale po tom posledním rozhovoru se nechtěl cpát, jako by se nic nestalo.

Stalo se toho až moc. Pomalu si začínal uvědomovat, že se jí podřídil, že jí dovolil si z něj udělat dalšího poddaného svého malého direktorátu.

Ale čím déle nad tím přemýšlel, tím víc fuk mu to bylo.

Byl rád, že se zbavil zodpovědnosti. Když byl pod někým, nemusel se bát, že by nějakým velkým rozhodnutím něco důležitého zničil. Něco, co bylo podstatnější než keramická miska, na jejíž ostatcích stál.

Tu bych měl časem pohřbít taky, problesklo mu hlavou.

Vidličkou se snažil nabodnout kuličku hrášku. Doufal, že než se mu to podaří, chuť k jídlu se vrátí a přinutí ho ty kluzké kuličky nabrat normálně.

Ale nedokázal na to ani pomyslet. Bylo těžké ruku nutit mávat vidličkou tak, aby prohrabával i docela chutně vypadající kaši. Proto večeři vzdal ještě předtím, než se do ní vůbec pustil.

Jediné, na co dokázal myslet, byl spánek. To, že bude bez večeře, ho netrápilo. Ne ve chvílích, kdy se žaludek neozýval.

Byl rád, že ty dvě se zdržovaly jinde. Netušil, jestli by si dokázal zvyknout na to, že usíná v místnosti s opravdovou živou ženou - vlastně se dvěma. A probudit se tak by bylo ještě horší.

Ve tmě nic neviděl. Doufal, že ho nečeká žádná překážka. Pro jistotu kopal daleko před sebe, dělal nezvykle dlouhé kroky a máchal rukama, jako by se topil.

Brzy narazil kolenem o okraj provizorního lůžka. Stěžovat si na měkkost postele nemohl, i beton by z toho vyšel lépe, kdyby je porovnával.

Teď si nesměl stěžovat na nic.

Položil se na bok. Bolelo to, ale naštěstí měl boky obalené tenkou vrstvou měkkého tuku. Vydržel v této poloze déle, než očekával, ale nakonec se stejně musel převrátit na záda.

A tak také usnul.

„Davčo!" zakřičela malá holčička, věkem maximálně kolem pěti let.

Blond copánky, které jí maminka vyčesala až nad uši, pleskaly o útlý krček, kdykoli při běhu vesele povyskočila. Krátké šatičky, jež dokonale obepínaly dívčí křivky, které se stále ještě od chlapeckých nelišily, odhalily chlapci hodný kus holé kůže.

David zvedl hlavu od učení a naštvaně na ni zavrčel.

„Ne. Teď ne. Nevidíš, že se učím? Zkus jít otravovat někoho jinýho," sykl směrem k ní s rukou na spánku, aby jí ukázal, že jej právě vyrušila ze soustředění.

Její optimismus a čiré dětské nadšení, které z drobného tělíčka vyzařovalo, ovlivňovalo i jeho rty, jež se samy kroutily do náznaku úsměvu. A ačkoli byl naštvaný, dovolil koutkům, aby se nepatrně povysunuly nahoru.

„Ale... ale oni jsou tady!" vypískla dotčeně dívčina a vzala si do rukou jeden z copánků, jehož konec si nervózně kroutila na prst.

Pohled sklopila k zemi, jako by se snažila svým zahanbením bratrovi omluvit.

S hlasitým povzdechem vypnul obrazovku interaktivní učebnice, založil ruce na hrudi a vyšpulil spodní ret, jako to dělával vždy, když se s ní snažil vyjednávat.

„Máma říkala, že si nemáš vymýšlet. Že ten, kdo lže, je zloděj a nedostane lékořicový lízátko."

„Nevymýšlím si!"

Rázně dupla. Ač byla její nožka skutečně drobná, ozvala se slušná rána. Přemýšlel, kde tu sílu vzala.

„To jsou ti rytíři z televize! Přišli mi vystrašit podpostelový bubáky?"

Její přirozené dětské chování v něm probudilo tu trochu vlídnosti, která sloužila jako klíč k jeho srdci. K srdci, které patřilo jen jí. Nevědomky se široce usmál, načež vstal od stolu a došel k ní.

„Jo. Budou pryč. I Kajikimi."

Holčička mu úsměv opětovala a předvedla ukázkové pukrle. Pak k němu vyskočila a obtočila paže kolem jeho krku, aby ji tak snadno nesetřásl. Přesně věděla, že to nemá rád. Ale že když se jednalo o ni, nemohl odporovat.

Ačkoli byla o rok mladší, výškově ho skoro převyšovala. Nebylo to nic zvláštního, i jejich táta byl menšího vzrůstu. Nebo tak jim to alespoň maminka vyprávěla, když na něj zavedli řeč.

David si svého tatínka ani nepamatoval. Jediný důkaz, který jeho existenci potvrzoval, byla učebnice anatomie. Tam však nestálo, nakolik mu musel být chlapec podobný. Nebyla tam jediná fotka, která by se dala považovat za jeho tátu. A tak se z tatínka stal pouze otec, jejž nikdy nepotkal.

„Jdu to říct mámě," prohlásila po chvilce se sladkým úsměvem, když se z objetí odtáhla.

David ji jen nerad pouštěl, ale chápal ji. A navíc jí nechtěl to nadšení kazit.

„Fajn," řekl jen a sledoval, jak zlaté copánky mizí ve vedlejší místnosti.

Probudil se zbrocený potem. Rukama hned hmatal kolem sebe, aby zjistil, kde přesně se nacházel, ale narazil pouze na konec látky své kožené bundy, již zjevně použil místo podložky. Tma však jeho dezorientovanost ještě posilovala, krmila ji strachem, jejž jej svíral jako kočka myš.

Zaslechl chrápání. Nějakou dobu mu trvalo si uvědomit, že nebyl sám. Že to musela být buď Briketa, nebo Jana. Už podle těch příšerných zvuků Janu vyřadil. A k Briketě to sedělo dokonale.

Chytl se za hlavu a znaveně zamlaskal. Nijak si nevšímal toho, že to bylo v přítomnosti dam neslušné, vždyť stejně obě tvrdě spaly. A on by to udělal, i kdyby byly zrovna vzhůru. Nemusel se tajit tím, že na slušné vychování dávno zanevřel. Nemělo smysl se snažit být slušný, když s ním život vytíral podlahu pošpiněnou výměšky všech lidí na světě.

Na čem si však nechával záležet a dbal na dodržování tohoto zvyku, bylo stolování. Vědomí, že kdykoli usedne za desku a jí příborem, ačkoli to dávno svůj význam ztratilo, příjemně hřálo na duši. Cítil se být člověkem. Tam za stolem s nožem v ruce nepřipomínal vraha.

I to se však za tu dobu tak zminimalizovalo, že se ostýchal příbor vůbec využít. Ona ta vidlička, kterou v prstech svíral, sice připomínala spíš polámané malé hrábě, ale po správném ohnutí hrotů docítil právě toho vzhledu, jenž byl pro ně typický.

To vše - vzpomínky na lidskost, jídlo i slušné chování - však bylo nic v porovnání s tím, co se mu honilo hlavou.

Dlouho se mu podobný sen nezdál. Většinou byl rád, když se mu nezdálo nic, ale sem tam se jeho hlavou prohnaly i ošklivé noční můry. Viděl mrtvá těla, otevřené hrudníky bez srdcí, prázdné oči bez života... Vše, co jej pronásledovalo, co mu zůstalo v mysli vypálené cejchem.

Tento sen byl jiný. Byl... svým způsobem i příjemný. Pamatoval si na svou sestru hodně dobře, ale snažil se její osobnost ze sebe vytěsnit, aby jej netáhla dolů ke dnu v jezeře melancholie. Když na ni nemyslel tak dlouho, doufal, že konečně zapomněl. Ale ta rána od reality byla tolik tvrdá jako skála, jíž obestřel své srdce.

„Hej, mladej," ozvalo se za ním.

Ani se neotáčel, věděl přesně, komu ten otravný chrochtavý hlas patří. Znal ji sice sotva den, ale dokázala se do jeho paměti vštípit a vytvořit si tam speciální složku.

Přemýšlel, jestli by nebyla výborná vypravěčka. Tenhle svět mu však představu toho, jak Briketa vysedává v houpacím křesle a čte vnoučatům pohádku, vzal.

Krutý svět alfabetů, co knihy spálili, aby se generace nemohly poučit z chyb napravených.

„Nechci mluvit," zamručel. Přitáhl si kolena k sobě a položil na ně bradu, načež vyfoukl z téměř semknutých rtů proud teplého dechu, který - jak měl tu čest poznat - zrovna vábně nevoněl. Téměř neudržel svůj dávicí reflex, co na sebe nenechal dlouho čekat. „Jdi pryč."

„Jsme lidi, Šufane. Musíme si pomáhat," řekla neoblomná ženština a posadila se vedle něj. Ucítil, jak se svou paží otřela o jeho, tak, že to ani nemohl nebýt záměr. „Přestaň bulet, velká máma Briketa si tě vyslechne."

Velká máma Briketa. Tolik let jej nikdo neobjal tak, jako to uměla jen maminka. Byl si jistý, že ačkoli by ho Briketa svírala podobně pevně jako ona, nedokázal by si představit, že by ho namísto vypracovaných svalů objímaly tenké povislé paže jediné ženy, která si jeho lásku zasloužila.

„Nepotřebuju mámu, abych se cítil mizerně," utrousil David nakonec a o kus se od ní odsunul.

Nebylo mu příjemné, když byl u něj byla tak blízko. Snažila se mu být blízká. A to přesně nechtěl.

„Seš podivín, Davide Merkle," prohlásila a hravě se plácla do stehna. „Ale my si tě ochočíme. U Želé mi to netrvalo moc dlouho, za pár měsíců po mně dokonce přestala štěkat. Když mě necháš dělat svoji práci, budem spolu vycházet."

David neodpověděl. Beze slov se vyhrabal na nohy, nahmatal u sebe zeď, aby se zorientoval, a opřel o ni dlaň své levé ruky. Jakmile si byl jistý, že ví, kudy se dostane ven z ne moc prostorné místnosti, opatrně a potichu vykročil přímo za nosem.

„Kde je ta bat -"

Víc říct nestihl, protože narazil do další stěny, která mu vlepila tvrdý polibek na nos. Tiše zaklel a instinktivně si dal ruku pod nos, jestli neucítí vlhkost tekuté krve. Naštěstí se to nezdálo zlomené, což považoval za příležitostné štěstí.

„Na opačnou stranu," poradila mu rozesmátá Briketa, která už každé krátké uchechtnutí doplňovala prasečím zachrochtáním, jež bylo snad hlasitější než Janino chrápání.

Merkl si zamručel pod nosem cosi, čemuž ani on sám nerozuměl, a otočil se na patě. Natáhl ruku před sebe, aby se vyhnul podobným nehodám, a pomalým krokem vyšel směrem, jaký mu Briketa poradila. Doufal, že na to nedoplatí a ona mu jen znovu nelže, aby se zbavila té neúprosné nudy.

Nakonec východ našel. Protáhl se mezerou ve dveřích a, jakmile se jeho oči částečně adaptovaly, vyhlédl si Briketinu svítilnu. Musel překročit pár rozbitých cihel a střešních tašek, ale i tak se mu zdálo, že opět dost hlasitě na svůj odchod upozornil.

Sehnul se pro baterku a ihned ji zapnul. Ta krátce zablikala, následně však osvítila místnost teplým světlem, které ukázalo všechny různé nedokonalosti na polorozpadlých zdech. Dokonce se otočil i za sebe a posvítil do dveří, ne však dlouho, aby Janu neprobudil.

Ale co na tom, ona by si toho jistě nevšimla.

Se získanou jistotou přeskočil další hromádku před sebou. V hlavě poděkoval Briketě za tyčinky, jimiž jej zahrnula, než šli spát. Po tom pokusu o trávení čehosi, co vzdáleně připomínalo fazole, byl rád, že čerstvě vyprázdněný žaludek opět naplnil.

Vyšel ven z prádelny a posvítil do chodby. Nejprve jen na jednu stranu, poté i na druhou, jako by se chtěl ujistit, že tam nespatří tu zlatavou blond, která ho šimrala každé ráno na nose, když se mu nechtělo vstávat z postele. Nebylo to poprvé, co si uvědomil, jak je Android Sáře podobná.

S malou jiskřičkou naděje udělal prvních pár kroků. Ta chvilková jistota se ztrácela s přibývajícími sekundami, kdy jen tupě zíral do tmy. Najednou se mu kolem krku utahovaly dlouhé prsty - ostatně jako vždy, když netušil, co přesně v danou chvíli dělá.

Ztratil všechno. Příbytek, živobytí, vodovod, jídlo, baterku... a Android. Věděl, že kdyby zůstal s Briketou a Janou, přežil by dlouho. Ale pokud by nešel na vlastní pěst, nikdy by Android nenašel. A pravdou bylo, že ji potřeboval.

„Dejve, ty jsi takovej idiot," zabrblal si, jakmile překonal ono zaváhání a odlepil prsty od stěny.

Pevněji sevřel baterku a s táhlým povzdechem se vydal na další pouť.

Sám.

Věnováno Zuzi206