Mohl to být druhý den, mohl být týden a vůbec by si to neuvědomil.

Jeho pobyt ve staré prádelně se nedal považovat za dovolenou v pěti hvězdičkovém hotelu, ve skutečnosti to sotva připomínalo motel na okraji nejchudšího města v okolí.

Postupně se naučil dost věcí na to, aby věděl, co přesně by dělat měl a co ne. Dotýkání se zdí bylo zakázané – jediný dotek mohl budovu, nebo alespoň to, co z ní zbylo, poslat zpět k zemi, jako by to nebylo nic jiného než jen domeček z karet.

David byl zvyklý na horší, ale tohle se blížilo k jeho spodní hranici. Budova samotná však nebyl ten největší problém, s nímž se musel potýkat – tím byla žena, která se mu snažila dostat do přízně těmi nejhoršími způsoby.

Ještě nikdy nemohl říct, že by nenáviděl nějakého člověka. Vždy to byla Inteligence, kdo byl tím trnem v oku, ale nikdy si ani nepomyslel, že by to samé mohl cítit k někomu, jehož srdce je živé a samo od sebe bije v těle z masa a kostí.

Briketa – jinak tu ženu ani nazvat nemohl – byla přesně ten typ, který mu nesedl. Mluvila víc, než bylo potřeba, snažila se ho urazit v každé druhé větě. A nosila ušmudlanou šálu, s tím se taky smířit nemohl.

S povzdechem se otočil ke zdi, na niž upíral svůj zrak, zády. Neodvážil se o ni opřít. Bál se, že by se mohla celá konstrukce zhroutit a pohřbít ho tak pod několika hromadami sutin.

Ta smrt by byla příšerná, ale aspoň bych byl pohřbenej.

Úsměv byl něčím, co po celou dobu pobytu tady použil snad třikrát. Jana, se kterou si moc nepadl do noty, protože až přehnaně bránila Briketu, nic neviděla. Nevadilo, když jí ten úsměv nevěnoval. A hlavně mu ani nebylo zrovna veselo.

Zastavil se. To nikdy nemělo dobré pokračování. Hubert ho dlouho učil, že zpátky se ohlížejí jen ti, co nesnesou přežívání v drsných podmínkách. A ti, co se zastavují, aby nabrali druhý dech, nakonec skončí jako Lotova žena.

Aspoň tohle jsem z Filipovy knihy vyčetl, zněla jeho další myšlenka.

Starou knihu – papírovku salátovou, jak jí kdysi říkal – nechal u sebe v bunkru. Byla zahrabaná někde v té hromadě umělé kůže, stejně bezcenná jako to, co ji před zrakem lidí skrývalo.

„Davide!“ zaslechl dívčí hlas.

To, že tu byly jen dvě ženy s dost velkým věkovým rozestupem, mu pomáhalo je rozlištit pouhým sluchem.

Vizuálně si taky nebyly vůbec podobné, ale když byla tma – nebo se on zrovna nacházel v místnosti, která je takticky od nich co nejdál –, mohl se spolehnout pouze na něj.

V podstatě se tady naučil i to, že poslouchat Briketu je automaticky špatné už v zárodku. Jakýkoli nápad, jejž starší žena přednesla, aby si získala pozornost jich obou, se mu hnusil.

Jestli to bylo špatnou formulací, nebo příšerným prvním dojmem, jímž si to u něj už dávno pokazila, to nevytušil.

„Už jdu,“ zabrblal si pod nosem.

Jana neměla šanci ho slyšet. Pravděpodobně na něj ani nečekala, určitě už nadšeně čekala na další moudra, jež mají splynout z Briketiných vysušených popraskaných rtů.

S povzdechem myknul rameny, bradu zvedl tak vysoko, jak se odvážil. Ve tmě byla – paradoxně, protože se jí tak trochu bál – jeho odvaha větší. Nemusel mít strach, že by někdo jeho naparování viděl.

Šel tak pomalu, že se za to až styděl.

Nechtěl jít za nimi. Líbilo se mu, že byl alespoň na chvíli sám. Že mohl přemýšlet bez toho, aby do něj rýpala otravná Briketa a zvědavá Jana se vyptávala na cokoli, co jí přišlo na mysl.

Neustále si cestou upravoval ulepené tričko. Ani netušil, kdy naposledy vidělo teplou vodu alespoň z dálky, ale byl si jistý, že kdykoli prošel kolem staré pračky, schválně ho do nosu udeřil odporný zatuchlý pach.

Znovu nos nakrčil tak, že vypadal ještě křivěji než obyčejně. Smradu se však nezbavil, ten se na chloupcích držel.

Byl rád, že mu dopřály trošku soukromí, když se umýval. Nebyl to žádný luxus – opět si vzpomněl na to, že i jeho bunkr by dostal víc hvězdiček než tohle –, ale dokázal se s tím smířit.

Mnohem raději by ovšem uvítal vanu s horkou vodou. A vůbec něčím, co před ním nepoužilo dalších třicet lidí.

Třeba jako recyklovaný toaleťák.

S povzdechem se opřel o zárubeň dveří, které by si taky zasloužily vyměnit. Byl to jeden z nejpevnějších výtvorů v budově, nemusel se bát, že by se to rozpadlo.

Jana seděla u dřevěného stolu a klepala různě okousanými nehty o desku. Pokyvovala hlavou do rytmu jen sobě známé písně.

Naproti ní byla usazená Briketa. David viděl jen její záda, přes něž měla roztřepené konečky řídnoucích světlých vlasů. Mohl být jen rád, že jí neviděl do obličeje.

„Jsem tady,“ ohlásil se.

Jana se přestala pohupovat a zvedla bradu tak vysoko, že kdyby něco viděla, dívala by se Davodovi na konečky střapatých vlasů.

„Výborně. Sedni si,“ přikázala mu Briketa.

Všiml si toho, že ani ona netoužila po tom sledovat jeho tvář. Nedivil se jí, taky se lekl, když se zahlédl v odrazu vodní hladiny.

Jedna jeho část chtěla odporovat. Nechtěl tu ženu poslechnout, ani kdyby na tom závisel něčí život – mimo ten svůj, samozřejmě.

Ale tady nemělo smysl stát proti ní. Byl si jistý, že by ho posadila, i kdyby měl nohy z pevného kovu.

Vybral si židli co nejdál od ní, ale zároveň aby ji slyšel. Ať měla na srdci cokoli, odkroutit si to musel. A to si myslel, že když byl chvíli ve škole, tohle už dělat nemusí.

Jakmile byla nepohodlná židle obsazená zadkem v kalhotech, které byly v podobném stavu jako tričko, opřel si lokty o desku stolu a propálil šedivějící ženu pohledem.

„Co chceš?“

„Twistera v menýčku a se slaninou navíc,“ odpověděla sarkasticky.

Konečně se na něj otočila. V tom pohledu viděl nechuť, možná i počátky menší nenávisti. A taky odraz těch svých, které v tomto ohledu byly těm jejím hodně podobné.

Obrátil oči v sloup, ale slovy nevyjádřil nic. Pochopil, že ptát se byl příšerný nápad – odpovídat už hraničilo s masochismem.

„Potřebujem si vyjasnit pár věcí. A byla bych ráda, kdybys poslouchal. Tady Želé už ví, jak to tu chodí. Ty jsi novej, takže očekávám, že se budeš plazit po kolenou až pozdějc.“

Zamračil se. Ten její tón se mu nezamlouval. A to, co řekla, už vůbec ne.

Podíval se na Janu. Vypadalo to, že vnímala. Ovšem výraz jejího obličeje byl nečitelný.

„Nejsem žádnej poskok,“ namítl.

„Chci respekt.“

Natáhl nosem vzduch. Přitom se narovnal tak, že byl opět nejvyšší v místnosti, a povytáhl obočí nahoru.

„Musíš si ho zasloužit.“

„Takhle to tu nefunguje,“ zavrčela. „Můžeme mít jenom jednoho velitele. Myslím, že je ti jasný, že novej blbeček to nebude.“

Věřil tomu, že by ráda použila silnější expresivum. I on by se odvážil mluvit mluvit jinak, kdyby tu s nimi nebyla Jana.

Ještě na tom nebyl tak špatně, aby musel nadávat před holkou, které mohlo být dvacet možná předevčerem.

„Fajn,“ zamumlal nakonec a opřel si bradu o pěsti. „Tak co po mně chceš?“

„Poslušnost,“ odvětila okamžitě.

„Asi hovno.“

Tolik ke slušnosti.

„Řeknu to znova.“

Briketa se zvedla ze židle. Dlaněmi se stále opírala o desku stolu. Teprve tehdy, když vyčuhovala, se na Davida zamračila a pokračovala:

„Tady jsi ve skupině. To znamená, že budeš poslouchat toho, co je mnohem chytřejší a zkušenější než ty, pískle.“

„Jo. Naser si.“

Koutek úst mu zacukal. Měl sto chutí se poušklíbnout. Svou zbrklost měl v tuto chvíli i rád.

Viděl každý odstín, jímž si její rudnoucí tváře musely projít. Světle šedé duhovky se do něj vpíjely s jemností nejostřejší jehly, popraskané bledé rty napovídaly, že se je chystá v blízké době olíznout.

„Tak poslouchej, ty malej hajzle,“ zasyčela na něj ostřeji než had, „byl bys už mrtvej, kdybych ti tu špinavou prdel nezachránila. Co kdybys odložil stranou tu svoji chlapáckou hrdost a podřídil se pravidlům jako každej normální člověk, kterej chce zůstat naživu dalších několik minut?“

Naklonil hlavu na stranu. Znělo to lákavě. Vlastně jí chtěl vyhovět. Poznal, že překročil nějakou pomyslnou hranici. Ale na druhou stranu… opravdu nemohl zahodit svou chlapáckou hrdost.

„Bude to takhle.“

Zvedl se ze židle. Ta se posunula někam za něj – kam, o to se teď nezajímal. Důležité bylo, že měl svou kulhavou odvahu zpátky.

„Je mi fuk, jestli jsi blbej popelář, nebo císař vesmíru. Odejdu dřív, než si stačíš uvědomit, že ses ke mně chovala jako ke kusu červavýho masa.“

„Nikam nepůjdeš.“

„Jo, jasně. Jsem tady ve vězení.“

„Na to jsi moc velkej srab,“ vysvětlila a zašklebila se. „Venku bys nepřežil ani den.“

„Lepší než hnít tady,“ vrátil jí.

„Davide…“ ozvala se Jana.

Otočil se na ni. Úplně zapomněl, že tu byla s nimi. Soustředil se na Briketu tak moc, že nevnímal nic jiného.

Ještě chvíli bylo mezi nimi ticho. On i starší žena čekali, až se nejmladší člen jejich zbabělé posádky vyjádří.

„Bára má pravdu,“ vyslovila, jakmile usoudila, že jí věnují pozornost. „Venku je to… jiné.“

„Já vím,“ bránil se. „Venku jsem byl.“

„Ale ne tady. Chodí kolem. Hledají nás. Za poslední týden jsme se musely schovat čtyřikrát,“ dodala. „Poslechni ji, prosím. Ona ví, co dělá.“

„Přežíval jsem tady už dost dlouho na to, abych věděl, že se rezavá voda nepije. Myslím, že se o sebe zvládnu postarat.“

„Poslechni ji.“

Propálil Briketu pohledem. Opovážila se ho navádět, aby ji poslouchal?

„Tohle je jenom přestupní stanice, dámy. Já bych s vámi rád zůstal a drbal, ale musím jít dál.“

„Jsme dost možná jedni z posledních lidí na světě,“ namítla tmavovlasá dívka.

„A právě proto bych se od vás měl držet dál. Jsem magnet na problémy. Jestliže se tu kolem potlouká Inteligence, hledají mě.“

„To jsi nějak extra speciální zločinec, že ti stojí za zadkem průzkumnická skupina?“ utrousila Briketa se špetkou sarkasmu.

„Řekněme, že jsem je tak trochu nakrknul,“ odpověděl neutrálně.

Nechtěl jim říct, co vše měl vlastně na svědomí. Vlastně se hodně divil tomu, že ho Inteligence nezačala v podzemí hledat už dávno. Nebyl jeden z těch opatrnějších.

Aby se přiznal, nepamatoval si žádnou svou výpravu pro součástky. Vždy to přebila ta, která následovala, až je nakonec zapomněl všechny – až na tu poslední.

Při vzpomínce na blikající světlo a androidův monotónní hlas se mírně otřásl. To bylo to, co ho dostalo až sem. To, za co se musel nenávidět.

Ani si nevšiml, že by sklopil pohled na dřevěnou desku stolu. Prameny mastných vlasů mu padaly do očí, nedokázal je ani odfouknout, jak byly těžké.

„Jak?“

Nevěděl, jak dlouho se ho na to ptaly. Očividně byl mimo už nějakou dobu.

„To… není důležitý.“

„A kečup se dělá z rajčat,“ zamručela Briketa. „Tak to vyklop, génie. Jaks je nasral?“

Posadil se zpátky na židli. Necítil se na to. Nechtěl být ten, co bude stát v čele této malé skupinky. Co ho to vůbec napadlo? Postavit se Briketě? Ano, neměl ji rád, ale to neznamenalo, že by se s hierarchií nemohl smířit.

David byl mizerný velitel. Kdyby se stal vedoucím, pravděpodobně by ten post předal prvnímu člověku, který by šel kolem. I Briketě. Jeho snahy byly marné.

„Prostě mě mají v hledáčku,“ zamumlal tak tiše, že to sotva mohly slyšet.

„Nechce se mi věřit, že zrovna ty bys dělal problémy.“

Je toho víc, co nevíš, babizno, pomyslel si.

„Hele, fajn. Nebudu ti brblat do velení. Dokud tu budu.“

Musel se vzdát. Tady by nebyl vítězem. Jen by měl větší odpovědnost a za víc osob. A moc dobře si pamatoval, jak to dopadlo u Sáry.

„A-ale neočekávej, že se budu plazit na kolenách,“ dodal, když se na ni podíval.

Neříkalo se mu to snadno. Briketa se tvářila, jako by našla zlatý důl. Nelíbilo se mu, že jí udělal radost.

„Uvidíme. Nemyslím si, že budeš pryč dlouho, Merkle.“