Uvnitř prádelny to nevypadalo tak hrozně jako zvenku. Cihly držely pevně pohromadě, byly obroušeny dohladka, seseknuty tak, aby prostoru dodávaly iluzi kruhovitého tvaru. Nějakou chvíli si připadal jako v nějaké kapli, když zaklonil hlavu a sledoval, jak se omítka na stropě střídá s občasnými fleky staré barvy – očividně vínově rudé.

Jakmile sklopil pohled o něco níže, všiml si tenké čáry podél celé stěny, která za rohem, navazujícím na zeď vedle něj, pokračovala prudce dolů, jako by se ten, kdo ji maloval, pokoušel vytvořit skluzavku. Kdyby měl víc času na prozkoumání, šel by se na ni podívat blíž. Ale žaludek se ozýval stále hlasitěji a signalizoval, že teď není čas na obdivování umění.

Instinktivně si uchopil podbřišek a olízl si vysušené rty. Ucítil nepříjemné pálení, když se jazyk dotkl popraskané kůže, to však zahnal tím, že se poškrábal na horním rtu špičákem, aby si je nezanesl špinavými prsty. Netoužil po tom si po dalším olíznutí vychutnávat chutě nečistot, jež se mu za nehty usadily.

Bylo to zvláštní. I kdyby umíral hlady, nedokázal by si ulevit tím nánosem špíny, který mu na prstech zůstal. Stále se cítil být dost člověkem na to, aby si odmítal mezi zežloutlými zuby žvýkat odtržené nehty, jež by si v panice z hladu utrhl, jen aby měl něco v ústech. Párkrát sice neměl daleko k tomu, aby si neusekl palec a nerozžvýkal ho ještě za syrova, ale vždy u něj byla Android, která mu v tom zabránila. A poté zde byl i pud sebezáchovy, který mu nedovoloval si ublížit.

Přemýšlel, jestli by to dokázal teď. Jen si vzít nůž – nebo v jeho případě šroubovák – a prostě si utnout jeden článek. Byl si jistý, že palec by si nedovolil obětovat. Jediný prst, který pokládal za nadbytečný, byl prsteníček pravé ruky.

Na levou ruku patří prsten, problesklo mu hlavou. A ten tam zůstane, i kdybych hlady umíral.

Okamžitě k prstu s kroužkem poslepu zabloudil. Ten dotek na chladivém kousku kovu byl uklidňující. Dodával mu jistotu, že je v realitě. Že nepropadá těm nočním můrám, které jeho mysl trýzní, kdykoli zavře oči a pokouší se o spánek. Mohl tak zahnat zlé duchy, kteří se mu zjevovali ve formě záblesků nehezkých vzpomínek.

Ten prsten mu nikdy nepatřil. Byla to pouze věc – hmotná věc –, již si vypůjčil od jednoho z lidí na povrchu, když vylezl naposledy. Bylo to po té velké roztržce, jen malý kousek od Olomouce. Netušil, jestli mu ten prsten za pohled na tisíce mrtvých těl stál. Ale ať už si myslel předtím cokoli, teď se jej odmítal vzdát.

„Máš ještě hlad?“ ozvalo se za ním.

Když sebou škubl dostatečně silně, aby ruce spustil volně podél těla, a otočil se za sebe, všiml si, že je to jen Briketa. Jen člověk, žádná mrtvola, která byla kdysi šťastně zasnoubená.

David bez váhání několikrát přikývl. Lhal by, kdyby řekl, že hlady neblouzní. Jeho hlava si při takovém hladovění pohrávala s těmi nejhoršími myšlenkami. Podstrkovala mu obrázky mrtvých očí, kanibalů se zakrvácenými pažemi u úst, psů, kteří se trhají na kusy, jen aby naplnili prázdné žaludky. Otřásl se. To nebyly příjemné představy.

„No fajn. Podívám se, jestli nám ještě něco nezbylo,“ zabrblala si pod vousy a obrátila oči v sloup.

Než se jí stačil zeptat, co jí přelítlo přes nos, otočila se na patě a odkráčela dveřmi do další místnosti.

David si táhle povzdechl a sevřel ruce v pěsti. Nehty si zarýval do masa a úlevně přivřel oči, když ucítil zapálení bolesti. Potřeboval se soustředit na něco jiného než na prázdný žaludek. Bolest hlavy byla dobrým rozptýlením, ale na tu si za ty roky zvykl tolik, že by se cítil hůře bez ní.

Ret si kousal celým chrupem horního patra, mezi zuby tiskl útržky seschlé kůže, jež následně strhával a žvýkal, aby ústa zaměstnal. Způsobovalo to menší pálení, štípání a svědění, ale dokázalo to zabavit natolik, že na hlad téměř zapomněl. A hlavně potom, co se mu v hlavě uhnízdil obraz mrtvé tváře s nachovými rty, na nichž byly strupy vysrážené krve společně s hlínou, která se na ni lepila jako milenka. To k nevolnosti bohatě postačilo.

Někdo mu sevřel rameno v dlani. Tentokrát sebou neškubal, neměl k tomu důvod. Věděl, že tady by se ho Briketa neodvážila zapíchnout, ani kdyby chtěla. Proto byl až pozoruhodně klidný, když otáčel hlavu přes rameno. A úlevně si oddechl, když zjistil, že to Briketa není.

„Je to krása, že?“ řekla s úsměvem na tváři.

Její prázdné oči se nehybně zabodávaly do stěny za ním, jako by tam on ani nebyl. Dlaň, jíž objímala jeho rameno, přetočila a spustila dolů, když popošla o pár kroků dopředu a stanula vedle něj.

Jakmile tlak na rameni zmizel, uvědomil si, že mu tam chybí. Že to bylo i příjemné, když se ho dotýkal člověk. Možná nezvyk, ale rozhodně to nebylo zlé. Dokonce se jeho levačka zvedla a přes hrudník se pokusila dostat až ke kloubu, kdyby ji jednoduchým příkazem nezastavil.

„T-to asi jo,“ vykoktal po chvíli, když si uvědomil, že nejspíš čeká na jeho odpověď. „Chceš to popsat?“

„Já to vidím,“ namítla. Její úsměv se v ten moment ještě rozšířil. David nechápal, ale neptal se. Kdyby mu to chtěla vysvětlit, řekla by mu to. „Můžu si tě prohlédnout?“

Otočila se k němu čelem a opatrně natáhla ruku k jeho tváři. Křivé prsty se kroutily, jako by v dlani držely nějaký kulový předmět, když se bříšky dotkla kůže na lících. Pomalu přejížděla přes vrásky a jizvy, dokud nenarazila na nos.

„To je pozoruhodná boule,“ zamumlala, když do něj špárla nehtem.

Ihned poté rukou cukla zpátky, jako by se lekla, že mu ublížila.

„Jen nos. Takhle vypadá normálně. Párkrát… párkrát zlomený, pravda. Ale nebolí to, vážně,“ řekl s naprostým klidem a trochu se snížil, aby na něj dosáhla.

Sice moc vysoký nebyl, ale Jana byla výškově ještě o něco málo nižší.

„Bára ti ho spraví,“ navrhla. Poté opravdu zvedla ruku k očím, ale tentokrát nesměrovala ke tváři. Jakmile její dlaň dosedla na rozcuchanou kučeřinu mastných vlasů, přitáhla prsty k sobě a stiskla mezi polštářky jeden z pramenů. „Chtěla bych znát barvu.“

„Mohl bych ti říct, že jsou rezavé?“

„Poznám lež,“ odpověděla se stejně bezelstným úsměvem, který měla doposud.

Nemohl říct, že by se mu nelíbil. Ale ten její optimistický přístup, který zaváněl až naivitou, mu začal lézt krkem.

„Tmavě hnědá,“ přiznal nakonec.

Nemělo cenu lhát. Když už byl ten člověk, nechtěl být navíc i lhář.

Jana vypadala spokojeně. Netušil, jestli ví, jak hnědá vypadá.

Jestli vůbec nějaké barvy zná, problesklo mu hlavou. To ten svět musí být zajímavý, když ho člověk vidí jen černě. Mohlo by to být i fajn. Nevidět, jak jsme svět zničili svou chamtivostí a touhou po nesmrtelnosti.

„To je hezká barva,“ sdělila a uhladila mu vlasy dolů.

Ty skutečně poslušně držely u lebky, mastnota jim bránila v tom, aby je elektřina poslala zpátky do vrabčího hnízda.

„Ty nemáš ani ponětí, jak hnědá vypadá, co?“ zajímal se.

Krátké pokývání hlavou mu jako odpověď stačilo.

Než se stačila zeptat na něco dalšího, došla za nimi Briketa. Oběma jim položila ruce na ramena a hlavu vměstnala mezi ně, aby ji mohli slyšet.

„Tak jste se seznámili, hm? Padli jste si do voka?“

„Seznamujeme se,“ odpověděla Jana za něj. „Pozorujeme tu stěnu. A Davča zrovna vyprávěl, jak si zlomil nos. Potřebuje ho spravit.“

„Ne!“ vyhrkl okamžitě. Jakmile si uvědomil, jak to muselo znít, naprázdno polkl a poklepal si na nos. „Chtěl jsem právě dodat, že operaci nepotřebuju. Jen pár soust do úst.“

„Chytej.“ Skutečně byl připraven, že po něm něco hodí. Ale když si přestal bránit obličej pažemi, aby nepřišel k újmě, a sklopil pohled níže, všiml si, že mu vlastně nabízí plechovku se lžící. „Nejsme přece čuňata.“

Podezíravě si jídlo prohlédl.

„Co je to? Vypadá to, jako by to už někdo jedl,“ zabrblal.

Ohrnul nos. Tohle rozhodně jako jídlo nevypadalo. Možná to bylo i horší než to, co mu dala minule. Přemýšlel, ze kterého obchodu to asi musela vzít.

„Fazole,“ odvětila a poplácala ho po rameni.

Bez odkladů mu vrazila plechovku do dlaně a cvrnkla lžíci k němu. Ta se zastavila někde uprostřed, podivná nafialovělá kaše ji odmítala pustit dál.

„Nepotřebuju zvracet, ale jíst,“ namítl a přičichl si k tomu.

Ani to vábně nevonělo. Jako plesnivý sýr. Možná namazaný deset let zkaženou ananasovou marmeládou. Ano, i tohle si z dědečkovy farmy pamatoval.

Tři dny u mísy.

„Je to výživný. I Želé to jí.“

„No a podle toho taky tak vypadá,“ zamručel, ale skutečně si lžičku nabral.

S velkým sebezapřením zavřel oči a dal si sousto do úst.

„On to opravdu snědl…“ zašeptala Briketa.

Slyšel ji. Ten výsměch. A později se opravdu začala smát.

Vyprskl to. Chutnalo to mnohem hůř, než očekával. Mohl být rád, že to nespolkl. To by si jistě vysloužil pár dní běhání po chodbách, odporná muka střev. Obsah se s plesknutím rozplácl na podlaze do malinké louže. Zuby sousto rozmělnily, ale i tak na to nebyl zrovna hezký pohled.

„Vítej u nás, Šufane,“ řekla Briketa mezi uchechnutími.

I Jana se pobaveně zubila. Jediný, komu to nepřipadalo vtipné, byl David.

Vítej ve světě bláznů, Davide Merkle.

Vítej doma.