Kapky vody se rzí odkapávaly ze stropu jako slzy navždy plačící velryby. Pod sebou na podlaze z rozbitých dlaždic zanechávaly drobné důlky, jež se brzy měnily na miniaturní nebeské rybníky, v nichž se odráželo vše, co do ní pohlédlo.

Jak se dlaždice měnily z popraskaných střepů do možná i nově vyhlížejících kousků, tvořily jizvy na nich cestu až k malému pracovnímu stolku. Pavučinky občas zabíraly pouze část čtverce, někdy se táhly od středu radiálně, jako by to byla hladina vody a někdo do ní konstantně házel kamínky.

Podlaha s přechodem ze špíny a prachu navazovala na stěny. Ty nevypadaly o nic lépe – vlhké zdivo bylo prostoupené skrz na skrz plísní, která v bunkru zanechávala mocné aroma. Omítka částmi chyběla úplně, majitel se ani neobtěžoval některou z jejích nedokonalostí opravit.

Celá nemalá místnost byla osvětlena pouze dvěma světly – jedním načervenalým lampiónem, jejž ukradl někdy dávno ve městě, a poblikávající lampou, která měla svá nejlepší léta již za sebou. Ani jeden zdroj nevydával pro něj příjemné světlo, ale časem si na kombinaci sněhově bílého záření lampy a krvavého odstínu lampiónu přeci jen zvykl.

Majitel mizerně spravovaného bunkru jemnými pravidelnými tahy šroubováku odstraňoval z plechu kusy umělé kůže, aby se dostal až ke své zlaté žíle. Občas musel tahat opatrně, aby omylem nepoškodil stříbrné pokování, které stroj chránilo. Bez něj to takovou cenu nemělo.

V černi jeho očí se odrážely drobné jiskřičky čehosi, co by se dalo nazývat křikem emocí. Hnědá duhovka topila ony blikající hvězdy v horké čokoládě tak tmavé, že kdyby byla jen o odstín tmavší, nebál by se pozorovatel říct, že jsou vskutku černé.

Vlasy stejné barvy mu spadaly do očí v mastných pramenech, jak se k nízkému stolku skláněl. Svým vzhledem připomínaly spíše tisíce končetinovou chobotnici, která se na mladíkovu hlavu přisála, když spal. A přitom pot, jehož nadbytek evokovalo mastné čelo a kapičky podél nosní kosti, lepil její končetiny ke kůži jen částečně.

Každá jednotlivá kapka si našla cestu jizvami jeho tváře, jako by protékala nespočtem ledovcových údolí a vysokých pohoří strupů a vrásek. Prohloubeniny, jež se táhly od nosu až ke koutkům úst, se tak staly sběrníky těchto osamělých poutníků – udávaly směr konce jejich cesty.

Brada byla pokrytá jemným chmýřím, které by mělo už dávno vymizet. Mezi nabělalými chloupky se ukazovaly i tmavé náznaky skutečných vousů, u nichž by však nejeden pochyboval, zdali to nejsou pouze jeho vlasy přilepené na oblém obličeji potem.

Zakručelo mu v břiše. Dlouhé dny se krmil jen instantní polévkou, kterou sebral z jednoho z obchodů. Dokonce, i když si ji chtěl ozvláštnit kusem listu nebo hlíny, stále chutnala stejně – jako ochucená voda. Ale nic jiného mu nezbylo, když androidi jíst nepotřebovali a poslední lidé, o jejichž existenci také pochyboval, se schovávají v podzemí, aby je nenašli a nevyňali jim srdce z těla.

„Máš štěstí, že ses vrátil živý,“ prohlásil jeho jediný umělý společník – téměř lidsky vypadající androidka.

Sledovala člověka s neskrývaným zájmem, který by se nedal zapřít dítěti. Krčila svůj drobný bambulkovitý nos do kuličky mezi očima, jež věrně připomínaly ty lidské.

David ani nezvedl zrak od rozdělané práce. Vše, co ten stroj řekl, bylo nepodstatné. Pokud mluvila o něm a jeho nezodpovědnosti, naučil se ji dokonale ignorovat. Ovšem tato slova k němu pronikla, mozek očividně usoudil, že mu prospěje chvíle konverzace s někým jiným než další hodiny samomluvy.

„A ty, že jsem tě dávno nerozebral a nerozprodal tvý součástky po všech koutech tohohle zatracenýho světa,“ zamručel mladík na odpověď a strhl z androida, kterého si před necelou hodinu dovlekl, další kus syntetické kůže.

Netahal ani opatrně, vzteky škubal s takovou silou, že se div nepřetrhla hned po prvním pokusu a neposlala jej rozbít další dlaždice pádem.

„Tento výrok jsi zopakoval přesně jedenatřicetkrát za poslední dva týdny,“ odpověděla po chvilce Android a nepatrně se usmála – ovšem jen tak, jak jí to umělé svalstvo dovolovalo.

A ačkoli měla intonaci horší než recitace v první třídě, postřehl tam i trochu výsměchu.

Jako by ten stroj snad mohl něco takového cítit.

„Tak až to bude devětatřicetkrát, budu to myslet vážně,“ odsekl David, jakmile urval pořádný kus, který mu poté visel v rukou stejně bezvládně jako vlajka při bezvětří.

Android ani neuhnula pohledem, z čehož usoudil, že ačkoli právě stáhl z kůže jejího „vrstevníka“, nijak ji to nepoznamenalo.

„Kdybys nařízl určité části, jistě by byly kusy pravidelné a i ty by se daly výhodně prodat,“ poradila mu a pomalými kroky se dobelhala až tam, kam jí to provaz kolem její nohy dovolil.

Pletený cop s dráty, který sloužil jako pouta a nabíječka zároveň, se kolem útlého kotníku ovíjel jako had – škrtící svou kořist. Jestli ji to omezovalo, nebo jí vadil omezený pohyb, nedávala to znát.

„Zkus mi dát ještě jednu takovou radu a vypnu tě,“ zavrčel nevrle.

Nebylo pro něj novinkou, že mu kecala do práce. Za ta léta si na to snad i zvykl, ale nenáviděl to stále. Jen nerad si nechával poradit od někoho, koho si vážil jen natolik, jako si dítě váží učebnice.

„To by nebylo moudré. Monitoruji všechny prostory úkrytu od koridoru A-1 až po F-7. Jakékoli přerušení mého aktivního stavu by tě přivedlo do rizika, že tě opět najdou. A mám ti snad připomínat, jak dopadla tvá poslední krádež?“

Merkl si cosi zabrblal pod nosem.

„Tentokrát tam žádný sledovací zařízení nemá. Šmarja, můžu bejt rád, že nejsi moje matka. Nebo hůř, manželka.“

„Vcházet se smrtelným člověkem do svazku manželského je u nás přísně zakázáno,“ namítla znovu bez jakéhokoli tónu a popošla ještě kousek dopředu, kde ji zastavil konec provazu.

„A dobře, že tak,“ špitl si spíš pro sebe David a zvedl se od kořisti.

Pozorně si prohlédl rozdělanou práci – sem tam prosvítající kovové části, od nichž se odráželo sluneční světlo, se jako u dalmatina střídaly s ostrůvky umělé kůže. Jestli jej tohle zbavování lidského vzhledu nějak rozrušilo, to nepoznal. Myšlenky se v hlavě mísily tak různě, že nebyl schopen rozpoznat téměř nic.

„Nezdálo se ti to jednoduché? Dle pravděpodobnosti neúspěchu jsi měl jen tří procentní šanci, že se vrátíš zpět v pořádku. A ačkoli se ti podařilo vyřadit monitorovací systém v izolovaném prostoru, stále ti to nemělo vyjít. Tvé možnosti byly... mizivé.“

„To, že nevěříš v mé schopnosti tichého zabijáka, ještě neznamená, že nemám dokonalý smysl pro opatrnost,“ odpověděl mladík nevrle. „A vůbec... proč tě poslouchám? Jsi jen vražednej stroj bez kapky lidskosti.“

„Dovolím si s tebou nesouhlasit. Tak jako každý mám i já srdce člověka,“ namítla androidka a dala si ruku na plechovou hruď, pokrytou syntetickou látkou bledého odstínu, aby vypadala co nejvíce lidsky, kde má symbolicky srdce.

„No jasně, další robotský kecy. Ani na poezii nejste nijak dobrý,“ zabrblal David se lhostejným výrazem na tváři.

Sice občas mlela naprosté hovadiny, jak to s oblibou říkával, ale on byl rád, že si měl s kým povídat. Nebo na koho křičet, což bylo častější.

„Ne, skutečně mám lidské srdce,“ řekla a na důkaz svých slov si jediným pohybem ruky otevřela hruď.

V ní doopravdy tlouklo srdce – tolik lidské jako žádné jiné. Nemotorně odpreparované z živého člověka, jemuž kdysi patřilo.

Zvedal se mu z toho žaludek.

„Tak mi to už nikdy neukazuj. A nachystej mi něco na cestu, jdu za Hubertem.“

Android přikývla a zase se zakryla. Všiml si změny v její tváři. Byla to snad hanba? Smutek? Strach? Ale to, že je stroj, tuto možnost zavrhovalo. Kdyby však byla člověk, možná by ji to ranilo.

Nebo alespoň více než nyní.