Celá místnost byla ozářena chladným modrým světlem, které protahovalo stíny do maxima. Táhlé černé kopie objektů si hrály s uvěřitelností podivně vypadajícího nábytku, jenž čítal dohromady čtyři kusy – velký stůl, obrazovku přes celou stěnu, jedno pohodlně vyhlížející křeslo uprostřed pokoje a malou stoličku pod nohy.

Že byla strohá a jednoduchá? To by řekl ten, kdo by do ní vkročil poprvé. Avšak ten, kdo dokázal ocenit krásu v dokonalé jednoduchosti a ucelenosti, by byl ohromen, jakého pohledu na umění se mu naskytlo, když měl to štěstí a směl překročit práh.

Místnost byla jen málokdy neobsazená. Její jediný obyvatel se dlouho mimo ni nezdržoval, jen pokud si opravdu musel odskočit a nenechalo to na sebe počkat. Stůl, který pod sebou měl přesně dvanáct zásuvek, v sobě skrýval vše, co k životu potřeboval, ale někdy přeci jen musel klid svého světa opustit.

V bledě modrém křesle seděl muž. Mohlo mu být kolem padesáti, ale kdyby se někdo pokoušel jeho věk odhadnout pomocí vrásek a šedin, tipoval by mu mnohem více. Sedavé dny a stereotypní program mu zkrátka vysávaly z žil jak trpělivost, tak i jeho osobnost.

V třesoucí se ruce svíral skleničku se zlatou průzračnou tekutinou. S oblibou ji zvedal k očím a sledoval tu hru barev na rozhraní prostředí, v ústech poté cítil směs chutí a pálení na jazyku, které se mu za posledních dvacet let stalo vlastním. Nedokázal si život bez kapky alkoholu představit.

Bez rozptýlení jeho duše umírala v nostalgii. Nenáviděl styl života, který sám vytvořil. Stal se jeho otrokem brzy poté, co se mu to celé vymklo z rukou. A od té doby, co se mu úspěšně vydařilo spustit program s názvem Inteligence, se jeho svět nořil do temnoty, jež s sebou brala vše, na čem mu kdy záleželo.

Přiložil sklenici ke rtům a nechal hořkou tekutinu plynout do vyprahlých úst. Dopřát si jeden doušek pro něj bylo vysvobozením z tíživé rutiny, druhý a třetí, které následovaly, byly hlavně pro zesílení zážitku z výbuchu chutí.

Pil, aby se zabavil. Ten nudný svět, v němž se uzavřel, ho zaživa sžíral a plival mu kosti do tváře. Cítil se zmožený jen tím, že se zvedl z křesla, aby rozhýbal ztuhlé končetiny. A zábava v podobě sledování kamer po celém městě nepřicházela v úvahu.

Pil, aby zapomněl. Před očima měl smrt tisíců nevinných lidí. Na svědomí měl smrt miliard. Vědomí, že planetu zbavil rasy, co vraždila a budovala na mrtvém, ho po tolika letech utápění se v sebelítosti začínalo těšit. Inteligence zbavovala Zemi škůdců.

Už mnohokrát pomýšlel na ukončení své existence. Ale kdykoli se k něčemu chystal, jeho osobní stráž ho sebrala, omráčili ho tou svou jehlou a probudil se v posteli s nesnesitelnou bolestí hlavy. Potřebovali ho živého. Potřebovali jeho mozek. Jeho nápady.

Život s vědomím, že je jediným živým člověkem, který by dokázal stroje zastavit, bylo ubíjející. Tolik toužili po nesmrtelnosti, jejíž ovocem by se živil po staletí. Dal lidem to, co si žádali. Věčný život bez smrti, existenci bez bolesti a bez emocí, které by mohly zničit tu dokonalou Utopii, již stvořil.

Zničit to, co vybudoval, by byla chyba. Když se Inteligenci podařilo vyvraždit většinu původní populace, nemělo smysl se pouštět do nějaké zbytečné záchrany rasy, která tak moc toužila, že obětovala vše. A on jim dal dar. Vědomosti celého světa, věčné bytí, žádnou bolest ze ztráty, protože zabil samotnou smrt.

Hrál si na boha tak dlouho, až se jím stal. Neznal krutost ani smilování, jen spravedlnost, ambice, své hranice. Vše, co vymyslel, daroval těm, co umírali pro nesplnitelné přání.

Obrazovka se rozsvítila. Jeho oči, staré a unavené, těkaly z okraje na okraj, aby jim nic neuniklo. Líná čočka odmítala zaostřit na další nebohé bytosti, které jeho titanové děti dovnitř táhly. Odmítal nosit brýle, dokonce si nechtěl nechat voperovat vylepšení, které bývalo běžné i v době před Inteligencí. Ne, alespoň jeden člověk musí zůstat čistý, než i on padne a bude nahrazen strojem.

Sledoval vzpouzející se dva fleky. Jeden z nich byl světlý, na měsíčním světle připomínal stříbro. Hlava byla malinká, ale oproti tělu větší než u dospělého jedince. Bylo to zvláštní. S dětmi se za posledních deset let nesetkal. Ani netušil, že se mu někteří lidé stavěli na odpor dalším rozmnožováním.

Další z nich musela být dívka. Přiblížil si obraz, aby se přesvědčil, jestli má pravdu. Skutečně, další byla krásná slečna s plnými rty a dlouhými havranními vlasy. Pokusí se pro ni najít tělo podobně líbezné a křehké, jako bylo tohle.

Ač na ně hleděl beze slova, lítost by byla to poslední, co by mohl cítit. Pro tyto dva vytvoří těla, která jim budou sloužit ještě dlouho poté, co jejich organické schránky odumřou a uhnijí. Daruje jim věčný život s vědomostmi, o nichž by se jim mohlo jen zdát. Vytvoří z nich dokonalé bytosti.

Roztáhl koutky do křečovitého úsměvu a znovu si přihnul ze sklenky. Jakmile se hořká chuť rozlila jeho hrdlem, spokojeně se uvelebil v křesle, jako by už nikdy neměl vstávat. S radostí i nadšením pozoroval obrazy z kamer po městě, ale když nic zajímavého nenacházel, jeho úsměv se ze rtů ztrácel.

Největší žhně už skončily. Poté, co se mu podařilo přesunout jeho nejlepšího přítele, už další smrti nevnímal. To, že se mu nepodařilo udržet jeho vědomí, jej strašilo ve snech dodnes. A skutečnost, že jeho nové tělo vypadalo úplně stejně, jako to staré, nočním můrám přidávalo na děsu. Nebylo divu, že ho raději posílal pryč. Nemusel tak sledovat své největší selhání.

Byl tu však jeden, který se mu podařil naprogramovat tak dokonale, že se mohl vetřít do davu lidí a nikdo by ho nepodezíral. Původně ho považoval za své největší dílo, svůj naprostý triumf, ale postupem času se i tento názor změnil. Emoce se mu znechutily natolik, že cokoli, co je mělo, muselo projít očistou.

Dvacet let. Tak dlouho svou práci nesnášel. Každý den, kdy musel vytvářet nová a nová těla, se pro něj stal utrpením. A utápění se v alkoholu nepomáhalo. Jako by si pomalu tělo vytvářelo imunitu. Jako by nechtělo, aby otupěl úplně.

„Danieli,“ promluvil jeden z jeho plechových synů.

Ani ho neslyšel přicházet. Byl příliš zaujatý obrazovkou. Zatřepal hlavou a rukou se sklenicí mu pokynul, aby mluvil dál. On sám se slov zdráhal.

„Přivedli jsme další dva. Dítě a dospělou ženu,“ pokračoval android tak prázdně, jak mu to jen program dovoloval. „Zavřeli jsme je k ostatním, než budou jejich těla připravena.“

„Sedmo,“ zachraptěl oslovený. Neotáčel na něj hlavu, nehodlal spustit zrak z obrazovky. „Nějaké nové zprávy o té buřičce?“

„Viděli jsme ji opouštět město po boku s dalším člověkem. Podle krátkého sestřihu, vousů a stylu chůze to odhadujeme na mužské pohlaví,“ odvětila Inteligence poslušně.

„Pokud jsou mimo město, nechte je. Oni se vrátí sami.“

„Jistě. Ihned informuji průzkumníky ve městě.“

Už ho chtěl poslat pryč, aby mohl propadat vlastní prázdnotě, když vtom si něco uvědomil. Okamžitě se na něj podíval přes rameno.

„Ukaž mi záznam,“ rozkázal o poznání chladněji.

Náhlá radost z dalšího úlovku zmizela beze stopy.

Android zůstával stát na místě. Jeho sytě zeleno-oranžové civilní oblečení se k tmavé pleti vůbec nehodilo, podobně jako standardní růžové nazouváky. Ale Daniel si za tím stál. Výstřednosti jsou jeho poslední vědomou chybou proti dokonalosti.

Netrvalo to dlouho a androidovo zelené oko zčervenalo. Když bylo připojení k síti dokončeno, zamrkal. A vynálezce pochopil.

Daniel se obrátil zpět na obrazovku. Záběr byl krátký, ani ne pár sekund. Ale i tak dokázal rozeznat tu tvář, která nepřítomně hleděla před sebe. Ty tmavé oči, podobně tmavé vlasy, všechny detaily na chloupcích i křivou chůzi. Poznával ho. A to ho donutilo se zvednout z křesla.

„Změna plánu, Sedmo,“ oznámil a nadšeně tleskl dlaněmi o sebe. „Přiveď mi ho. Je načase tento projekt ukončit.“

„Provedu.“

„A Sedmo?“

„Ano, Danieli?“

„Vyřiď ostatním, že se jejich ztracený bratr vrací domů.“

A/N

Byla to dlouhá cesta plná překážek a propastí. Nebylo dne, kdy bych nemyslela na strasti osudu postavy, která mi přirostla k srdci – pokud to nebude nádor. A tímto dnem, 20. červencem 2018, kdy lidé zvolávají jméno přítele, co svůj boj vzdal, přidávám poslední část příběhu, jehož psaní mě stálo nejednu slzu, nejednu ránu do hlavy.

Je to můj první dokončený větší projekt po pěti letech psaní. Když se zpětně podívám na básně osmileté holky, která doufala v to, že ji uživí práce zmrzlinářky a přivýdělky ze sbírek, musím se nad tím pousmát. Dětská naivita, jež si mě udržela s tužkou nad papírem, konečně dokázala, že zvládnu i něco víc než pouhou báseň. Dokážu vytvořit svět, v něm uvadající život a obrovské srdce, které se zkorigovalo s mým. A ukončením mého téměř ročního snažení usíná i část mě samotné.

Humanoid nebyl jen můj nový začátek. Byl to také průvodce mým životem. Byl má ranní káva, mé večerní kakao, má spása a útěk před reálným životem. Postava Davida Merkla se pro mě stala tak skutečnou, že se mnou každé ráno snídal, předkládal mi své myšlenky a já jsem je mohla vložit do textu.

Tímto chci poděkovat vám, kteří jste to dočetli až sem. Moc to pro mě znamená, když se objeví alespoň jeden člověk, jenž mou filozofií neopovrhuje, pročítá si ji, uvažuje. Protože to bylo důvodem toho, proč jsem to vůbec začala psát. Snaže se pochopit vlastní uvažování, oddělila jsem větev úplně. A zde je ve své nejčistší podobě.

Vím, že tady je to bezvýznamné, ale i tak je to můj největší úspěch. A pokud jste někdy nakoukli na mé obnažené bijící srdce s názvem Humanoid, děkuji vám. A doufám, že i vy obnažíte to své.

Pokračování: