Při cestě od kapitána se Erik minul se seržantem Williamsem. Poprvé ve svém životě Erik spatřil, jak se někdo nadšeně hrne do Bonovy kanceláře. Jistě má nějaké novinky k případu. A já se je nikdy nedozvím, protože budu hnít v laboratoři. Ještě netušil, že seržant patřil k největším patolízalům, jaké kdy svět viděl, a že zrovna běžel do kanceláře dodat souhrn týdenních výdajů za kávové filtry.

Erikovi se hlavou honila spousta otázek, například: CO TO, SAKRA, MĚLO ZNAMENAT? Hrozí snad kapitán zničením každému, kdo mu přijde pod ruku? Nebo mám to potěšení jen já? Nechtěl ani pomyslet, jak by dopadl chudák, který by mu přinesl studenou kávu nebo, nedej bože, snad snědl poslední donut. Toužil se co nejrychleji dostat pryč. Do laboratoře. Do bezpečí. Prostě zpět za doktorem. Kdyby si mohl vybrat mezi lékem na rakovinu, světovým mírem a životem bez kapitána, nezaváhal by ani na chvilku. Naposledy se ohlédl. Dveře kapitánovy kanceláře se zdály být hodně vzdálené, ne však dost, a proto se rozhodl přesunout se svižným krokem ještě o kus dál. Otočil se a prásk! Skončil u vytírání podlahy svým pozadím.

„Co blázníš, Eriku?" oslovila ho ona osoba, do které tak náhle vrazil.

„Promiň, nedával jsem pozor. Fakt jsi mě vylekala." Chytil se Miiny ruky, aby se lépe postavil na nohy. „Už jsi mluvila s kapitánem?" pokračoval. „Zrovna se od něj vracím. Velice taktně mi naznačil, že si nepřeje mou spolupráci prakticky s nikým."

„Ty troubo," chytla ho za rukáv a odvlekla za roh, kde mu do ruky vmáčkla malý cár papíru. „Přečti si to později, až budeš sám," zašeptala. „A nenech se nikým zastrašit!" zvolala, než odběhla zpět ke svému pracovnímu stolu, kde už na její odborné oko čekala pěkná dávka šanonů.

Ovládl svou zvědavost, dal si papírek do kapsy a pokračoval ve své cestě, jako by se nic nestalo. V laboratoři už na něj čekal velice zaměstnaný doktor Lynn.

„Eriku! Skvěle, že jsi tady," zavolal na něj, když zaslechl mladíkovy kroky. „Pojď sem, nechápu, jak mi to mohlo utéct. Zkrátka nechápu."

Lynn pobíhal zběsile sem a tam, kreslil na různé papíry, které pak ale stejně skončily rozházené po stolech na podlaze. Erik jeden z nich se zájmem zvedl ze země.

„To je velice zvláštní malůvka, doktore," řekl, když si ji pozorně prohlížel. Na papírku byl ovál připomínající tvář, jejíž jedna polovina byla bílá, jako by byl snad obličej částečně zakryt maskou. Erikovi na mysli ihned vytanula vzpomínka na jeden film. Konkrétně na soundtrack, který zněl asi nějak takhle: The Phaaaantom of the opera is there... „Kde jste k této kresbě přišel?" pokračoval za pobrukování si té vlezlé písničky. Jeho zvědavost byla podnícena nejen tváří Fantoma, ale také tím, že neexistovalo mnoho věcí, které by doktora dokázaly takto vyvést z míry. Muselo jít vážně o něco speciálního. Erik se rozhlédl kolem sebe a po chvíli sebral ze země pár dalších papírů, které však nepřinesly žádné nové odpovědi. Stále dokola to samé. Stejný obličej. Stejná maska.

„Přesně tenhle tvar jsem před chvílí nalezl na pravé straně Lucasovy hlavy," přerušil doktor po chvíli ono tajemné ticho a ukázal směrem k tělu, „hned za uchem. Stále tomu nemůžu uvěřit. Ten styl tetování je zvláštní, nemůžu ho napodobit."

„To ale není možné," zasmál se nervózně Erik. Tělo už přeci ohledali... a žádné tetování na něm nebylo. Ledaže... ale ne, to není možné. Erik zahnal tu nepříjemnou myšlenku pryč.

„A víš, co je ještě divné?" položil Lynn řečnickou otázku. „Včera večer přivezli těla zbylých dvou obětí a obě mají za uchem to samé! A nikdo o ničem neví! Musíme o tom říct kapitánovi. Hned."

Erikovy obavy se naplnily. Bylo to oficiální. Nějaká nepovolaná osoba sem pronikla a takhle je vypekla. První laboratoř, která byla součástí policejního okrsku, už vykradena. Pokud by se to dostalo ven, mohlo by to mít katastrofální následky. Mohli by ji zrušit. Mohli by ho přeložit. Erik zažíval monstrózní nával paniky podobný tomu, jaký zažil při skládání maturitních zkoušek. Ale i přesto sebral veškerou sílu do protiútoku.

„Ne, ne, ne, ne, ne, já se ke kapitánovi nepřiblížím. A vy byste taky neměl, doktore."

„A to proč?"

„Protože je absolutní máágóór! Tohle nemůže být náhoda, odpovídá přesně obrazu Fantoma. Ohromná jizva zakrytá maskou, přístup do všech míst stanice... Musíte mi věřit!" zanaříkal.

„Dost!" rozlítil se Lynn a Erikovi došlo, že pěkně přešlápl. „Takhle o svém nadřízeném a mém nejlepším příteli už nikdy mluvit nebudeš. Chápu mladickou nerozvážnost, ale kapitán Bon je jedním z nejlepších lidí, které jsem kdy měl tu čest poznat. Ale pokud za ním odmítáš jít, tak dobrá. Poklidím tu ten nepořádek a půjdu za kapitánem sám."

„To nebude třeba," řekl omluvným hlasem Erik a začal sbírat papíry. „Nemohu přeci nechat starého člověka takhle lézt po čtyřech." Hned jak to dořekl, tak věděl, že si to doktor vzal osobně a pokusil se to napravit. „Ne, že byste byl nějak moc starý. Viděl jsem už starší věci... Teda lidi... Teda," začal se do toho zamotávat, a tak jen utrousil něco na způsob chci tím říct, že já se o ten nepořádek postarám.

„Dobře, hned mu to zajdu sdělit do kanceláře. Až tu skončíš, tak, prosím, zhasni a zavři dveře. Samy se zamykají. Já hlupák si až doteď myslel, že to je perfektní bezpečnostní systém." Pomalu se šoural po chodech a mumlal si pod vousy: „Vloupat se mi na pracoviště. Taková opovážlivost." Jeho hlas pomalu slábl. „To nemůže být pravda. To je hrůza. Absolutní hrůza. Hmfr hmm hm."

„To je mi ale podivín," povzdychl si Erik a na tváři se mu objevil úsměv. Teď jen zlikvidovat ten nepořádek a bude to, řekl si. Stačilo však jen jedno mrknutí oka, jen jeden špatný pohyb a průšvih byl na světě. Nevšiml si toho, ale při úklidu mu vypadla drobná, titěrná věc. Velikostně zanedbatelná, avšak svou hodnotou přesahující všechny hranice.

Paráda, pomyslel si, když se rozhlédl po laboratoři. Je to tu jako ze škatulky! Odešel. Na konci temné laboratoře se k zemi pomalu snášel drobný papírek.