Případ č. 1, Peter Star. Nikdo nevěděl, odkud tento dvaadvacetiletý mladík pocházel. Jednoho dne se zkrátka ve všech modelingových agenturách objevilo jeho perfektně provedené portfolio. Fotky byly bez jediné chybičky a k Peterovi se ještě ten den dostaly tucty zakázek. Netrvalo dlouho a stal se módní ikonou, zkrátka jedním z těch plakátů, co si děti věší na zdi pokojíčků a vzhlíží k nim. Úspěch, sláva, no co víc si přát? Jeho smrt byla více než nečekaná, několik hodin po úspěšném focení byl nalezen v hotelovém pokoji, mrtvý. A řešení celé záhady? Předávkování. Ale nebuďme na detektivy příliš přísní, na první pohled se tato odpověď opravdu zdála být tou nejvhodnější. Za celý večer Petera navštívila pouze jedna z jeho kosmetiček a její asistent. Nebo alespoň takto se to policie dozvěděla na recepci. Ani jeden z nich nebyl pořádně zachycen na kamerovém záznamu. Jako by přesně věděli, kde se kamery nacházely a úmyslně se jim vyhýbali. Jejich identitu se policie nikdy nedozvěděla.

„Eriku?" Lynn znenadání otevřel dveře kanceláře a přerušil tak jeho teoretizování. „Jsi zamyšlenější než obvykle, a to už je opravdu co říct. Objevil jsi snad v záznamech něco?"

„Ne, doktore," odpověděl zdráhavě a podrbal se na hlavě, „nic, co by stálo za řeč. Nevidím žádný motiv a musím se přiznat, že mě trochu děsí myšlenka, že by na stanici mohla být, no, krysa."

„Krysa? Jsme snad v nějakém filmu o mafiánech? Nuže, já tě uklidním, chlapče. Nikdo takový tu prostě být nemůže. Vím to s naprostou jistotou, protože si kapitán všechny své lidi několikrát proklepne, jak to vy, Američani, rádi říkáte. A s případy a motivy si už taky nemusíš dělat hlavu. Otázku ‚proč' necháme detektivům. Jestli se sem opravdu nějaká krysa, jak říkáš, dostala, tak ji jistojistě najdou. My se od toho budeme snažit zůstat co nejdál, ano? Nás zajímá odpověď na otázku ‚jak', a proto si sem necháme zavézt těla předešlých obětí na nové ohledání. Je možné, že bylo přehlédnuto něco zásadního. Nezapomínej, že my jsme tady, abychom hledali vodítka," znechuceně se podíval na hromadu papírů, kterou Erik listoval, „a dělali papírování." Doktor od Erika převzal složku, letmo ji prolistoval, zapsal několik faktů do systému a zálohoval fotky ze spisů. „Ať si Geoffrey říká, co chce, ta složka je nám už k ničemu. Vše, co potřebujeme, už máme. Běž, chlapče. Buď tak hodný a zanes tu složku zpátky tomu, kdo ji sem přinesl."

„A nemůžeme si ji nechat?" žadonil Erik. „Vždyť jsme ji obdrželi teprve před chvílí. Navíc je tohle stejně jenom kopie, nikomu chybět nebude," snažil se Lynna přemluvit, ale doktor se nedal. Pronesl něco na způsob Když řeknu, ať něco uděláš, tak to, prosím, udělej a Erikovi tak nezbývalo nic jiného než odnést spisy zpět k Mie. Před svým odchodem si však stihl vyfotit ty nejdůležitější a nejzajímavější informace. Moc dobře věděl, že se mu můžou ještě hodit. Prý „nechejme to detektivům", to tak. Vše doma hezky zanalyzuju a až vrah provede další tah, budu připraven. Navíc trochu doufal, že vrácení štosu papírů mu poslouží jako výmluva, proč se znovu s detektivkou vidět. Bohužel ji ale nikde nenašel a musel jí složku nechat na jejím pracovním stole.

Cestou domů si procházel pořízené fotky a snažil se přijít na nějaké souvislosti. Nečekal, že by se mu to mohlo za tak krátkou dobu povést, ale... Zdálo se, že na něco přišel. Nebylo to nic převratného, ale i tak měl ze sebe dobrý pocit. Každá z obětí se ve světě módy pohybovala přesně rok: Peter Star, 2016-2017, Abbey Woodhouse 2017–2018, no a Lucas Hall... Na něj však raději nemyslel. Něco jiného je číst si o mrtvém ve spisu, ale vidět ho na vlastní oči? Takový zážitek dovede s člověkem otřást. O to víc však chtěl této záhadě přijít na kloub. Případ se pro něj stal osobním. Ale jak mám na něco přijít, když jsem na to sám? pomyslel si. Zoufale ve své zbrklé chůzi překlikával ze snímku na snímek, když v tom zaslechl své jméno. Nezastavoval. Jistě to bylo na jiného Erika. Jenže po chvíli jeho jméno pročíslo vzduch podruhé. Opravdu na mě někdo volá? No to nene, já jsem snad vážně žádaný? Jediné, co ho trochu zahnalo do kouta, byl fakt, že onen volající hlas patřil ženě. No, a s těmi mu to dvakrát nešlo. Ne, že by mu snad komunikace s osobami stejného pohlaví přišla o něco snazší. Upravil si rychle vlasy a prudce se otočil za volajícím.

„Eriku! Běžím za tebou snad celý jeden blok a vřískám tvoje jméno hlasitěji než policejní siréna a ty nic! Uf," předklonila se a zvedla prst na znamení, že potřebuje minutku na vydýchání. Byl to ukazováček, abychom byli konkrétnější, ale v této situaci by se nikdo nedivil ani jinému prstu. „Vím, že vzhledem k mému zaměstnání bych měla mít lepší fyzickou kondici, ale co nadělám," povzdychla si. „Kdyby bůh chtěl, abychom byli ve formě, neposadil by náš okrsek do epicentra restaurací, ne? Jinak jsem se tě chtěla zeptat, proč jsi dnes vracel složku, co jsem vám přinesla? Bylo s ní snad něco v nepořádku?"

„Ne, vůbec ne," zavrtěl odmítavě hlavou. „Jen, no, doktor je dost proti papírování a tak. Dívá se na problém prostě jako, no... prostě jako doktor. Jen z té jeho lékařské stránky."

„A ty s ním souhlasíš?" zaváhala. Protože jestli ano, tak jsem na Boltův rekord útočila zbytečně.

„Vlastně ani ne, ale o tom bych radši neměl nic začínat. Bude to znít divně a ty by ses mi jistě smála," zakončil jejich rozhovor a chystal se k odchodu.

„Nesmála, slibuju. Čestný skautský," zasmála se a zvedla ruku v přísaze.

„Pravdou je, že bych se do vyšetřování pustil moc rád. Ale sám si na to prostě netroufnu. Takže..." Mia se k němu naklonila blíž, což ho viditelně rozhodilo. Přiblížila se a něco mu pošeptala do ucha. Erik jen vykulil oči. Cítil svůj zrychlený tep. Nohy se mu roztřásly, jako by byly ze želatiny. Ze samotného šoku málem zapomněl dýchat. Ta věta mu mohla změnit život. Jeho smutný single život se rázem stal, no, méně smutným single životem? Je zvláštní, jak slova vystupující sama bez kontextu nemají pražádný význam, ale hle! Naskládáte je do věty a máte zvrat. Velice šikovné. ‚Nechceš se přidat k mému vyšetřování?' zopakoval si pro sebe tu kouzelnou větu v duchu. Jak krásně to zní. Já a vyšetřovatel... To nemůže být možné. Musí se mi to jen zdát. Nebo že by snad opravdu byla pravda, co se říká? Že se sny opravdu plní?

„Héeej," zamávala mu před očima, aby ho dostala z transu, „o blok dál mají snad tu nejlepší pizzu na Manhattanu. Můžeme si sednout ke stolu a nenápadně sdílet své teorie. Co na to říkáš?"