Na případ byli povoláni všichni technici, kteří na základě kamerového záznamu odhalili poznávací značku taxíku, kterým Mia jela. Předpokládali, že se vracela na stanici. Taxík však neodbočil, ale pokračoval po 1st Avenue dál na jih. Kam jen mohla mířit? Ani doktor na nic nepřišel, pomyslel si Erik, a ten obvykle rozlouskne úplně všechno. Měli sice k dispozici počítačového experta Jimmyho, ale jeho vyšetřující schopnosti vařené brambory Erika od spolupráce s ním odrazovaly. Najednou mu v kapse zabzučel mobil. Zvláštní, kdo by ho mohl shánět? Podíval se na displej. Byla to zpráva... od Mii? Nemožné, pomyslel si. Jestli je v nebezpečí, tak nemůže psát textovky... I když, je tu možnost, že v nebezpečí není a nikdy nebyla? Všichni na stanici se vyděsili, když se dozvěděli o jejím zmizení. Vždyť šlo o Miu, chodící sluníčko. Erik si poprvé za celou dobu vyšetřování začal pohrávat s myšlenkou, že Bon možná za nic nemohl. Možná byl opravdu nevinný. A on se možná spletl. Možná jen měl Garen za úkol vytvořit falešný chaos. Možná Mia jen usnula v taxíku a někam si zajela. A možná tu zaznělo až moc možná. Vážně si přál, aby byla Mia v bezpečí. Nic by jí nehrozilo, kapitán by byl podezřelým a v Erikově světě by se vše vrátilo do zajetých kolejí. Až teď mu došlo, že se utopil v myšlenkách natolik, že si ještě stále nepřečetl, co mu přišlo. Odemkl obrazovku, a s vytřeštěnýma očima zíral na textovku:

„Pokud chceš ještě někdy spatřit svou kamarádku, přijď sám do skladu ve Williamsbergu. Přesnou adresu a čas najdeš ve své schránce. Nikomu o této zprávě neříkej, nikomu nevěř. Moji lidé jsou všude."

Zatajil dech a srdce mu div nevyskočilo z hrudi. Nevěděl, co ho šokovalo víc. Jestli první pořádná výhružná zpráva nebo fakt, že měl Jimmy poprvé v něčem pravdu. Zaslechl za sebou kroky a ihned schoval telefon do kapsy.

„Eriku," oslovil ho Jake, „je možné, že jsme na kamerách našli podezřelého. Chceš to se mnou jet omrknout?"

„Ne-e," zaváhal Erik.

„Vážně? Děje se něco?"

„Nic," zvážněl Erik, „možná o tom nevíš, ale i já mám taky své věci na práci. A teď mě nech být." Odešel z místnosti a nechal zmateného Jakea za zády. Nemohl věřit vůbec nikomu. Kapitán mohl být klaďas, Jake zase padouch a kdo ví, jejich seržant mohl být dědicem dánského trůnu. Najednou nic nebylo nemožné.

„Eriku, chlapče, tady jsi. Všude tě hledám, prý už máme podezřelého," zvolal Lynn. „Vím, že jsem ti říkal, že do vyšetřování nemáš zasahovat, ale v tuto chvíli je podle mě dobré udělat výjimku."

„Díky, doktore. J-já se na to mrknu. Určitě. Ale teď... nemůžu... Musím na vzduch."

Otočil se na podpatku a vyběhl pryč. Když si myslel, že je v bezpečné vzdálenosti od všeho a všech, vyndal mobil z kapsy. Jak mám jen zareagovat, pomyslel si, mám dotyčnému vůbec odepsat? Třeba něco jako „Oukej" nebo možná víc tvrďácky „Beru na vědomí"? Na té zprávě byly děsivé dvě věci. Zaprvé to byla myšlenka na to, že dotyčný věděl, kde Erik bydlel. Zároveň to byl také fakt, že se mu místo a čas setkání chystal hodit do schránky, místo aby mu napsal prostý e-mail. I fax by byl v této situaci více než dostačující. Každý ví, že na poštu v dnešní době není spoleh. Najednou mu hlavou probleskl nápad. A ne ledajaký nápad. Proč by dotyčný utrácel za známku a riskoval, že se dopis ztratí na poště? Jistě ho k němu šel doručit osobně nebo přes nějakou svou gorilu. A paní Parker, která bydlela o podlaží níž, měla oči i uši všude. Věděla, v kolik hodin se lidé vraceli do svých bytů a ani lístek balkónové květiny nešustl, aniž by se o tom dozvěděla. Ta baba mi jistě pomůže, řekl si. Běžel ke své schránce tak rychle, jak mu nohy stačily. Před vchodem však narazil na dalšího z jeho sousedů, pana Andrewse. To ne, ten mi tu chyběl. Pan Andrews byl ze 60 % otravný, ze 40 % nesnesitelný a ze 100 % hypochondr. Každý den ho bolelo něco nového a Erik by přísahal, že si některé části těla vymýšlel. Nebylo možné, aby lidské tělo obsahovalo tolik rozdílných kloubů a svalů.

„Dobré odpoledne, pane Andrewsi," pozdravil a snažil se smykem zatočit ke schránkám. Ale pan Andrews měl zrovna ten den povídavou náladu.

„Zdravím tě, chlapče," řekl a holí Erikovi nenápadně zatarasil Erikovu jedinou únikovou cestu. „Zrovna jsem byl na cestě k doktorovi. Určitě neuhádneš, co mě dnes kleplo."

Že by pepka? Věděl, že se ho musí nějak zbavit a dostat se ke své poště. I zdálky byl vidět zářivý bílý roh obálky čouhající ze schránky.

„Žádné tipy? Tak já ti to zkusím přiblížit – je to něco, co mě bolelo v úterý."

Výborně, tahle nápověda to zúžila tak... NA VŠECHNO! To snad ani nemůže být pravda, jestli se tu ještě chvíli zdržím, tak se jistojistě nedostanu na místo setkání včas, nervózně přešlapával na místě. Ať už je kdekoli a kdykoli. Musel něco rychle vymyslet, jenže co?

„Nechtěl jsem zajít tak daleko, pane Andrewsi, vážně ne, ale nedáváte mi na výběr," vypískl a jednou rukou srazil hůl, i s panem Andrewsem, k zemi. Vždycky to podvědomě toužil udělat.

„Počkej, ale já neskončil!" zakřičel ze země na Erika, který už vkládal obálku do své aktovky. „Bolelo mě to v úterý, ale nebolelo mě to ve čtvrtek. Za tenhle měsíc mě to bolelo už čtyřikrát. Ne, počkej, dokonce i pětkrát! Je to tady, vidíš?" Hned jakmile dořekl tato slova, natáhl nohu jako baletka a Erik přes ni málem přepadl. Ta sviňucha! Tohle udělal jistě naschvál. Navíc je určitě zdravej jak řípa. Běžel jako o závod k obrubníku a snažil se přivolat taxíka. Podlej dědek. Válka o nezávislost bude oproti mé pomstě jen přetahování dvou děcek o kyblíček.

***

„Jsme vyřízení!" Jimmy tento objev vytrvale hlásil už asi pět minut v kuse a Jakeovi se pomalu zvyšoval krevní tlak.

„Uklidni se, chlape. Tohle už všichni víme, teď jen vymyslet, jak se z toho dostat ven."

„Jsme vyřízení!" pokračoval Jimmy jako zaseklý hologram technika druhé třídy.

„Buď už zticha, prosím tě." Jake se nacházel těsně před výbuchem jako dlouho zapomenutý papiňák.

„Pardon, Jakeu. Je mi to vážně líto," začal omluvně. „Trochu mi polevily nervy. Můžu jen něco naposled říct?"

„Jo, jasně."

„Jsme vyřízení!"

„A DOST!" zakřičel Jake z plných plic. „Ano, je to tak. JSME VYŘÍZENÍ. Vůbec nic nemáme. Jsme jen banda budižkničemů, která se shodou náhod dostala k odznaku. A já jsem z vás nejhorší. Jsem prakticky chodící zklamání. A nakonec, k čemu tady vůbec jsme? Jak můžeme sloužit společnosti, když ani nedovedeme ochránit ty, kteří jsou pro nás nejdůležitější?" Čelili slepé uličce, to věděl i bez Jimmyho. Ale jak měl své selhání vysvětlit Erikovi? Nebo Mie? Některé věci se zkrátka na akademii naučit nedají. Byl nejlepším střelcem z celého ročníku, jeho znalosti opiátů dokázalo trumfnout jen opravdu málo detektivů. Ale i přes veškerý jeho výcvik, znalosti a zkušenosti, nad ním někdo vyhrával. Oprava. Ne vyhrával, ten dotyčný už vyhrál. Dostal ho. Porazil ho. Přesně jak říkal Garen, ten člověk se nezastaví. Bohužel pro ně se nenechal ani chytit, byl zkrátka moc dobrý. Jake tušil, že i kdyby zapojil veškeré své síly do pátrání, stejně by to nikdy na tajemného Fantoma nestačilo. Zatočila se mu hlava a upadl zpět na svou židli.

„To, že nic nemáte, z vás hned nedělá chodící zklamání," ozval se někdo za jejich zády. Oba detektivové se ihned otočili.

„Kapitáne?" hlesl Jake, který nebyl zvyklý vidět svého nadřízeného v tak klidném stavu. Kapitán k němu přistoupil. Že by typický okamžik otce se synem? napadlo Jimmyho a vytřeštil oči, když spatřil, jak položil Bon jednu svou ruku Jakeovi na rameno. Božínku, tak to opravdu bude moment otce se synem! To je tak skvělé! Jimmy musel ovládat své nadšení, aby se nedojal. Věci nekončily dobře, když se dojal.

„Vím, že je to teď těžké," pokračoval Bon. „Někdy je těch blbostí tolik, že člověku prostě přerostou přes hlavu a neexistuje jiná cesta, než na ty věci zapomenout a jít dál. Prostě to hodit za hlavu. Taky vím, že jsem na vás někdy jako pes."

„Jen někdy?" přerušil ho Jimmy, ale kapitán se nenechal rušit a pokračoval: „Někdy se můžete snažit sebevíc, ale své nejbližší zkrátka neochráníte. V tomhle mi můžete věřit, detektive Gellere, zažil jsem si to. Ale pamatujte si, že to není známka vaší slabosti. Kdybyste opravdu byl tím chodícím zklamáním, jak jste říkal před chvílí, vypadal bych pak já jako úplný hlupák."

„Vážně?" pozastavil se Jake. „A to proč?"

„Protože o vás mluvím jako o jednom z nejlepších detektivů, co kdy tenhle okrsek spatřil."

„To bylo tak... dojemné," zavzlykal seržant Williams a otřel si slzu rukávem. „Kapitáne, vy máte city, to je krásné."

Jakmile kapitán spatřil, že se jeho obecenstvo rozrostlo, odmlčel se a jeho příjemný tón byl v tu ránu ta tam. „A teď se vzchopte a přestaňte ze sebe dělat blbce. Možná jste tým budižkničemů, ale jste moji budižkničemové, jasný? Zpátky do práce. Máme tu prevíta k chycení."

„Máte naprostou pravdu, šéfe," pokračoval podlézavě seržant Williams a obrátil se směrem k ostatním. „Neslyšeli jste? Tak šup šup do práce. Nějak nám tu prořídly řady pracantů."

Jake si v tu chvíli uvědomil, že už nějakou dobu neviděl Erika. Naposled se choval tak podivně, možná bych se po něm měl jít podívat, řekl si. Kde jen můžeš být, Eriku? Nebo hůř, jakou koninu zrovna vyvádíš?