Už to byly tři dny, co se Mia vydala hledat nová vodítka do univerzitního archivu a Erik se o ni pomalu začínal strachovat. Doufal, že se kvůli němu nedostala do průšvihu. Konečně se mu na mobilu rozsvítilo upozornění na novou zprávu. Za normálních okolností by hrál nedobytného, což by znamenalo dva až tři dny vytrvalého ignorování daného člověka, a nakonec odeslání krátké a výstižné odpovědi v podobě písmen „OK". Miina zpráva však působila dost naléhavě, a tak se rozhodl upustit od svého flirtujícího módu a přikročit rovnou k zavolání. Vytočil její číslo, ale hovor mu spadl do hlasové schránky. Zvláštní, napadlo ho, vždycky mi telefony zvedala na první dobrou, tak proč ne teď?

„Eriku, neozvala se ti náhodou Mia?" přerušil ho Jake, který si dělal stejné starosti. „Dneska už měla být z toho archivu zpátky," dodal.

„Já... Nezvedá mi to," odpověděl Erik. „Myslíš, že se jí něco stalo?

„Co? Ne. Rozhodně ne. Spíš se jen cítí blbě, že nic nenašla a nechce nám přijít na oči."

„To si nemyslím."

„Takže něco našla?"

„Nevím," zamyslel se Erik.

„Takže ano."

„Ne."

„Takže ne."

„Ne nezbytně."

„To zní váhavě... Jinak jsem se chtěl na ni zeptat kapitána, ale ten je zrovna u výslechu," pokračoval Jake.

„Takže Doyle chtěl mluvit, jo?"

„Ne. Ale Garen ano. Prý má něco důležitého na srdci."

***

„Tak koukejte ať to stojí za to," zamumlal kapitán, když si sedal naproti zadrženému.

„Co tak hr hr, kapitáne?" zeptal se ho s jistou dávkou nadřazenosti Garen.

Bon si jen povzdychl a chystal se něco ostře namítnout, když ho Garen přerušil: „On s tím nepřestane, musíte ho zastavit."

„On?" zaváhal. „Kdo je ten váš on?"

„To není podstatné, ale..."

„Jak to není podstatné?!" Kapitán prudce vstal a čněl nad Garenem jako znamení zkázy. Jimmy už za ním chtěl vběhnout a uklidnit ho, když v tom se kapitán sám od sebe uklidnil. To bylo velice nezvyklé. Zkrátka provedl hluboký nádech, výdech a pokračoval: „Myslím, že jako kapitán téhle zatracené stanice poznám, co je a co není podstatné, díky." Znovu se posadil. „A teď to jméno."

„To já nevím, nikdy jsem se s ním neviděl."

„Jak příhodné! Tak nikdy neviděl? A co tedy pro nás máte?"

„Řešení. Zdá se vám to snad málo, kapitáne?" prohlásil troufale. „Točíte se v kruhu, hledáte jedno jméno, jeden motiv, ale přitom nic takového není. Znáte seriál Mentalista?" Kapitán jen zavrtěl hlavou, zatímco Jimmymu se objevil blažený úsměv na tváři. Věděl, kam tím Garen mířil a ihned se o tom rozhodl informovat Jakea a Erika. „Je to vážně americký klenot, skvělý seriál s trochu uspěchaným koncem, přesto na něm něco pravdy je. Mluvím tu o tajné organizaci."

„Takže organizace vraždící modely? Jak originální," prohlásil jedovatě. „Navíc je to dost šílené... i na mě. Proč bych vám měl věřit?"

„Protože už teď riskuji víc, než se mi líbí, když tu s vámi mluvím. Nikdy by mě nenapadlo sem přijít, ale od té chvíle, co jste zatkli Doyla, mi něco leží v hlavě. Ten den na mě někdo z vašich lidí ušil boudu. A v ten samý den byl Doyle zatčen. I dítě si dá dvě a dvě dohromady a dojde mu, že můj ‚zaměstnavatel' rád používá své lidi jako obětní beránky. A mně se opravdu do vězení moc nechce. Však to znáte, jsem na měj moc mladý a krásný. I když... vy to možná neznáte," řekl s šibalským úsměvem.

„Jisté, jistě," zabručel Bon, který se připravoval na protiútok. „Přijít za námi bylo chytré. Zvláštní, jak někdy chytří lidé dokážou být úplně blbí. Stále jste mě však nepřesvědčil. Povězte mi o sobě něco, co nenajdu ve vašem spise. Něco osobního. Například proč jste se do této organizace přidal?"

Pravidlo č. 1, pokud se chcete dozvědět temná tajemství o celebritách, musíte zapátrat v době, kdy slavné osobnosti nebyly slavné a už vůbec se nedaly nazvat osobnostmi. Jean Garen nebyl výjimkou. Jeho motto mládí „ženy, víno, zpěv" se brzy zkrouhlo na „ženy, víno" a později z něj zbylo jen to pití. Na mizině, bez domova. Možná to byla jen náhoda či snad nějaká všemocná síla hrála v opilosti kostky a nějakým způsobem se jí povedlo dohodit čtyřku a dvojku, ale ve zkratce, jednoho dne se Garen ocitl v Americe, která se stejně jako „Rimmerovská zkušenost" dala nazvat místem zázraků, dobrodružství... a zázraků. Poznal někoho, kdo znal někoho jiného a ten zas věděl, kde najít člověka, který řekl: „Tak fajn, já ti pomůžu." Nebyla to však pomoc zadarmo. Garen se měl stát kolečkem v jakémsi takémsi stroji výměnou za finance, díky kterým se dostal tam, kam se dostal. Zprvu ani netušil, že za smrti lidí, které proslavil byl částečně zodpovědný. Ale tři „nehody" a zavření Doyla byly pro Garena dostačující ledovou sprškou.

„A je tu ještě jedna věc, kvůli které jsem přišel," pokynul Bonovi, aby se k němu víc naklonil, „doslechl jsem se, že ten dotyčný začal unášet policajty. Nechybí vám náhodou někdo?"