„Ten Francouz mi nedá spát," prohlásil Jake zpoza kancelářského stolu, ze kterého nenápadně doloval svou placatku.

„To už jsi říkal, ale furt není čeho se chytit," odvětil netrpělivě Erik. Pracovat s Jakem bylo jako pracovat se šimpanzem v policejní čepce. Akorát šimpanz by tolik nepil a nesmrděl.

„Kdybychom měli ještě někoho krom toho frantíka... Dostat se blíž."

„Počkej," zvolal Erik vítězně, „tys na to kápl."

„Fakt?"

„Neměl bys být tolik překvapený. Je to přeci tvoje práce, ne?" zasmál se Erik a už něco ťukal na mobilu.

„A na co jsem teda přišel?"

„To ti hnedle vysvětlím, jen musíš udělat přesně to, co ti řeknu." Erik se chopil role vůdce a vedl Jakea po schodech dolů do laboratoře. Rozhodl se připravit místní počítač na velké finále. Jeho upocené prsty poskakovaly po klávesnici, brýle mu otravně sjížděly po nose, ale ještě nikdy se necítil lépe. Přišel si jako super hacker, a přitom jen psal email. Najednou nadskočil jako pružina v gauči. Mohlo za to lehké cvaknutí dveří.

„Eh?" Erik se otočil, aby se podíval na nově příchozího. „Á, doktore Lynne," oddechl si. Věděl, že v tuto chvíli nemůže věřit ani doktorovi, ale vše bylo pro Erika lepší než příchod Hulka.

„Co tu vyvádíš, chlapče?" zeptal se nezaujatě doktor, který se věnoval jinému případu. Módní fantomem kriminalita New Yorku ani zdaleka nekončila.

„Vím, že jste mluvil o tom, jam mám nechat vyšetřování profíkům," začal Erik, „ale myslím, že jsem odhalil Fantoma."

„Aye, opravdu? To je náramné! A proč tu ještě sedíš?" V jeho hlase zazněl údiv spojený s úžasem, což bylo na chladně klidného doktora až moc projevených emocí naráz. „Nemůžu tomu uvěřit, my ho dostaneme, chlapče," oddechl si. „Hned to musíme oznámit. Začneme kapitánem," Lynn pootevřel dveře, ale Erik ho zarazil. Nešlo o nijak ladný zákrok, spíš při vstávání spadl a dveře zavřel svou vahou, ale i to se počítá jako úspěšný zásah.

„Počkejte, doktore, ono... Právě kapitán je ten problém," zašeptal Erik. „Je dost možné, že za tím vším stojí."

„Hloupost. Hloupost! Bože, ty to vidíš." Erik ucítil narušení síly jako ve Star Wars. Že by suchý britský postoj nahradila irská krev?

„Chápu, že tomu nechcete věřit," prohlásil Erik jemně, jako by se snažil uklidnit vyděšeného lumíka těsně předtím, než si s ním zničí tapetu s helikoptérkami. „Ale čelíme tu velké hrozbě a od vás potřebuju jen ještě trochu času, abych to potvrdil," posunul si brýle výš na nos, „pravda jistě vyjde najevo."

„Dobře, Eriku. Nelíbí se mi to, ale slibuji, že kapitánovi nic nepovím. To nic nemění na tom, že zbytečně plýtváš svými silami. Kapitán je nevinný, a i přesto, že se někdy chová jako poděs, tohle k němu prostě... nesedí."

„Jen sledujte, doktore," pokračoval Erik jako by Lynna vůbec neslyšel. „Jimmy se pohrabal trochu v počítači a teď je prakticky nevystopovatelný. Poslal jsem z něj e-mail Garenovi se jménem... řekněme budoucí oběti'."

„Garen? Ale proč zrovna ten? Byl tu už jednou na výslechu a kromě toho, že je Francouz, se ničím jiným neprovinil."

„Přiznávám se, že tady jen hádám. Ale jeho tři módní objevy jsou součástí vražedného profilu Fantoma. Náhoda? Nemyslím si. Jeho e-mail jsem našel na navštívence."

„Aye, chytré, ale není to žádný důkaz, chlapče. Jen domněnka. A... Počkej, až teď mi došlo, co jsi před chvílí řekl," zarazil se Lynn. „Jaké budoucí oběti, Eriku? Nechceš snad spáchat trestný čin, že ne?"

„To rozhodně nechce, doktore," řekl nově příchozí, který rázným otevřením dveří Erika odmrštil ke stolu. „Jémine, promiň, chlape."

„To nic, Jakeu," odfrkl otráveně. „Ale přesně jak jsi řekl. Chci jen Módního fantoma vylákat na jeho poslední představení. I my můžeme hrát jeho hru."

***

Chlapi, nikdy je nepochopím, pomyslela si Mia, když se blížila k Newyorské univerzitě. Hned po vstupu byla unesená interiérem budovy. Přišla si, jako by vstoupila do vesmírné lodi. Dokonce by přísahala, že jeden ze studentů měl na sobě oblek jako od Iron Mana. K čemu asi budoucí lékaři potřebují střílet lasery?

„Dobrý den," pozdravila zapšklou babku v okénku, „potřebovala bych získat seznam přednášejících z této univerzity. Z doby před dvěma lety, abych byla přesnější. Nevíte, kudy k archivu?"

„A kdo si myslíte, že jste? Nějaká agentka dvojitá nula nula? Muž, nebo vlastně ženská, v černém? Johnny Englishová?" odvětila kysele.

„Jste blízko," zamávala jí odznakem před očima, „a tím myslím, že jste blízko k sakra vysoké pokutě za zesměšňování veřejného činitele. A teď zpátky k mé otázce," řekla s úsměvem, „kde získám seznam jmen přednášejících?"

Pocit vítězství rychle vystřídal pocit zoufalství. Sice se konečně dostala ke kýženým spisům, ale nic nebylo archivováno v počítači! To je naprostá tragédie, pomyslela si, když spatřila tuny a tuny papírů. Jestli školu považovala za komiksovou vesmírnou loď, archiv nebyl ničím jiným než Ragnarokem. Chaos, konec, šlus. Práce mohla trvat celé dny, a to i kdyby měla k dispozici celý policejní sbor. Ale jak se dozvěděla, kapitán byl moc vytížený a nemohl žádného dalšího člověka poslat do jámy papírové. I když, pomyslela si, je tu někdo, kdo by mi mohl pomoct. Ale to už jsem tak zoufalá? To je to vážně tak zlé? Asi ano. Vytáhla mobil a vytočila číslo jednoho z agentů FBI. Když budu mít štěstí, přijdou oba a já se s tím aspoň tolik nenadřu.