Na stanici došli za naprostého ticha. Ne každý den se vám podaří shodit vyškoleného agenta na zem jako hrušku. Agent Courtney se cítil poníženě, Mia trapně.

„To je on!" křikl Jimmy v momentě, kdy zahlédl agenta. Stačil jeden baloňák, aby i Jimmyho poslední fungující mozková buňka odmítla poslušnost. Courtney však nedosáhl skvělých výsledků v FBI tím, že by opakoval stejnou chybu dvakrát. Jedním úderem srazil detektiva k zemi.

„Bože, Jimmy, bylo to vážně nutné?" pokárala ho Mia a než stihla cokoli jiného dodat, vtrhl na scénu seržant.

„Proč pořád okřikujete jenom mě?" vykřikl rozhořčeně Jimmy stále ležící na zemi. „Já jsem tady oběť!"

„To jste tady všichni od módní policie? Jinak vážně nechápu takový povyk kolem kabátu."

„A klobouku," dodal Jimmy sbírající se ze země.

„Co se to tu sakra děje?" vypískl seržant. Rozhořčeně mával rukama jako kuře chystající se k odletu. „Tak to se mi ani trošku nelíbí. A obzvlášť se to nebude líbit kapitánovi." Povýšeně zvedl nos nahoru a namířil si to rovnou k Bonovi. Už delší dobu přemýšlel, jak se kapitánovi zavděčit, a nyní vycítil příležitost. Přeci jen, jeho bryskní zásah zachránil agenta FBI.

„Nech toho alespoň dneska, Roberte. Dneska ráno jsme si toho, myslím, zažili všichni dost," pokusila se Mia uklidnit situaci. „Co kdybychom místo pitomin pokračovali raději ve vyšetřování? Koneckonců jsme za to přeci placení."

„To by se ti jistě líbilo, slečinko," pokračoval seržant, „ale takovéhle věci se tu trpět nebudou. Musím to jít nahlásit a nikdo mi v tom nezabrání. Kapitáne!" zvolal a vykročil ke dveřím. Achich, pomyslela si, snad měli alespoň ostatní štěstí na normálnější den.

***

Poté, co mu tak neslušně zmizela za rohem ulice, se Erik rozhodl počkat na ni na stanici. Neovládal žádné bojové umění a jeho běh připomínal spíše klus raněné kobyly. Tak jako tak by Mie ve stíhání podezřelého nebyl k užitku. Najednou mu v kapse zadrnčel telefon a on se automaticky podíval na displej přístroje. Očekával oznámení od operátora nebo zprávu od maminky, která ho přímo bombardovala dotazy ohledně jeho jídelníčku a také jeho přítelkyně. Jako by dobré stravovací návyky a sehnání holky byly na stejné úrovni obtížnosti. K jeho překvapení se na displeji objevila SMS od neznámého čísla:

„Jedenáct večer, klub Pyramida. Přijď sám."

„To ne. To, ksakru, né!" rozčílil se hlasitěji, než měl v plánu a pár kolemjdoucích raději předvolilo na svém telefonu 911. „Takhle to je přeci v každém druhém filmu!" pokračoval, aniž by si všímal udivených tváří. „Nejdřív je to samé přijď sám, přijď sám a pak tě akorát někde kuchnou." Teď už o něm věděla celá ulice. „A to je vše přátelé," zvolal nakonec. „Jsem tu ještě celý týden." Ostatní zřejmě uklidnil, ale sám byl jen klubíčkem nervů. Nakonec, je to jen textovka, nemusím nic takového poslouchat, usmyslel si, do toho klubu rozhodně ani nepáchnu.

A tak Erik skončil v klubu. Zvědavost byla zkrátka příliš silná. Kolem duněla ruc tuc muzika takovým způsobem, že neslyšel ani své vlastní myšlenky. Rozhlížel se nervózně kolem. Oné tajemné osobě zbývalo na pořádné ántré jen pár minut.

„Nazdar fešáku. Co si dáš?" ozvala se zpoza pultu zrzavá barmanka. Upřela na něj své zelené oči podobající se nějaké šelmě. Nebo agentu Zmijozelovi. Nemůžou být příbuzní? Podíval se před sebe a zjistil, že tu už sedm minut žvýkal buráky z misky. A ty mu právě došly.

„Asi nic! Já tu vlastně na někoho čekám!" zahalekal do dunící hudby.

„Na jednu skleničku tě snad ukecám, ne?" pronesla okouzlujícím hlasem, který je jistě nástupním požadavkem pro každou barmanku. Stejně jako lekce mučení jsou požadavkem pro každého tělocvikáře. „Nechápu, jak tě může někdo nechat čekat," pokračovala.

„To já taky ne. Eh, teda...," zarazil se. Neflirtuje se mnou náhodou? Ale co když se mýlím? Nacházel se ve Spojených státech, zemi, kde se za harašení považovalo i podržení dveří výtahu. Jak by měl pokračovat? Zaváhal. To byla pěkná pitomost, co jsem prve řekl, nebo že bych naopak působil sebejistě? Usmála se na mě. To je znamení dobrého prvního dojmu, ne? Nebo si myslí, že jsem šašek? Jistě by podobným filosofováním strávil pěkný večer, ale něco ho vyrušilo. Tedy spíše někdo. K baru se dovalil neandrtálec.

„Hej, kočko! Hoď sem eště jedno pivko a mrskni sebou, jo?"

Barmanka na takové trolly narážela každý večer a na jejich pravěké vyjadřování byla zvyklá. Erik však tyto barové zkušenosti neměl a na celou záležitost si utvořil jiný názor. Musím tomu muži dát lekci, pomyslel si a odvážně poklepal cizinci na rameno.

„Myslím, že byste takto se slečnou mluvit neměl."

„Jó? A to říká kdo?" Valibuk se napřímil a až teď Erikovi došlo, že vůbec nevypadal jako neandrtálec, ale spíš jako dinosaurus. Určitě měl dva metry. Možná tři. Podle něj by se dala zavést nová jednotka délky. „Hmm," zamyslel se nevychovanec. „A co s tím chceš udělat... prcku?"

V Erikovi se začala vařit krev. Už narazil na různé existence, které mu přiřadili různá hanlivá přízviska jako brejlovec, trouba, čtyřočko, ťululum, tyčka, nerd... Ale prcek? To byla premiéra. V tu chvíli šel pud sebezáchovy stranou.

„Budu bránit čest této slečny," zakřičel, protože klubem zazněla snad nejhlasitější část písně.

„Jakej chřest?"

„ČEST! ŘÍKÁM ČEST!"

„KŘEST?! Na takovýhle #&+#$#&$#* nemám čas. Chceš jednu ubalit?"

„TO JÁ VÁM JEDNU UBALÍM, PANE!" Nyní už byl jeho hlásek tak vysoko, že ho možná slyšeli jen psi. Rozmáchl se pravačkou směrem k obrovi, který však na poslední chvíli ucukl a Erikova ruka se tak odrazila jen o něčí sklenici.

„Héj!" rozkřikl se mladík, jemuž nápoj patřil. To už ale Erik neslyšel. Valibuk totiž přešel do protiútoku. Chytil ho zezadu a mrštil s ním jako s hadrovou panenkou na zem. Dopadl na záda, a zvuk křupnutí byl slyšet až na druhý konec města.

„Máš dost, nebo ti mají mé krasotinky naložit víc?" Aby svým slovům dodal správný říz, tak nechal diváky, aby se pokochali jeho bicepsy.

Určitě těm svým hnátám přiřadil jména, pomysle si Erik. Možná mi to právě natřely Matylda a Klotylda. Pomalu se sbíral ze země. Kolem něj byly rozplizlé žvýkačky, zbytky buráků a také loužičky, u kterých vážně doufal, že jejich zdrojem bylo jen pár rozlitých nápojů.

„Já, uffff, ti..." Zbytek nedořekl. Chlapík ho vzal za pásek a poslal ho po pultu pryč. „Uááááá!" zakřičel Erik a snažil si rukama ochránit obličej. Na samém konci baru slétl na podlahu, kde se proměnil na jedno velké polámané slepé klubíčko. Brýle ztratil někde v půlce bitky. Pro valibuka již nepředstavoval žádnou hrozbu (pokud jí někdy byl), jenže on se dostal do ráže. Byl jako v transu. Jeden z jeho posluhovačů mu podal barovou stoličku. Rozmáchl se. Chystal se Erikovi věnovat finální úder, ale byl přerušen.

„Už dost!" zakřičela barmanka. „Nebo volám policajty!"

Při slovech volám policajty celý klub znehybněl. Lidé přestali pokřikovat, hudba utichla, a i DJ si sundal sluchátka a jako každý s napětím čekal, co bude dál.

„Tak fajn, tak fajn," snažil se maník vyhnout maléru a odložil stoličku. Zavolal své parťáky a zamířil k východu.

„Tak co, vše oukej? Ne, že mi tady umřeš." Vzala led do utěrky a chladila mu pohmožděnou ruku. Erik se usmál. Je hezké vidět, že někomu na mě záleží, pomyslel si. „Byla by to špatná reklama pro podnik," dořekla. Tak zase nic, no. „Ale díky, jak ses mě zastal. Tady se neurvalci objevují dost často, ale chlapíci jako ty? Těch moc není." Pomohla mu vstát. „Být tebou, spočítám si počet obratlů. Byla to pěkná šlupka."

„Dě-děkuju," zasípal Erik a podíval se na hodinky. Bylo po jedenácté. Pan Tajemný nedorazil. Nebo přišel, viděl, jakou dostal Erik nakládačku a řekl si, že už má dost a šel domů. „Mimochodem, jmenuju se Erik."

„A já Ella. Něco mi říká, Eriku, že se nevidíme naposled."