„Taaakže," přerušil dusno v policejním autě Jimmy, „chceš slyšet další část z mé knihy?"

„Klidně to na mě vybal," řekl nezaujatě Jake, který upínal svou pozornost na vozovku. Hotel Morningstar se stal akcí století a mířili k němu snad všichni policisté New Yorku a kdovíkolik členů FBI. Chyběla jen zásahovka, i když ta už možná taky byla na cestě. Jake se cítil pod tlakem a myslel si, že nějaká citace z knížky s ním už nemůže nic provést. Bohužel pro něj měl co dočinění s Jimmym.

„Oukej, vím, že úvod byl trochu slabší, ale hej, tady se rozhodně dostáváme k jádru pudla. Pozorně poslouchej," prohlásil Jimmy důležitě. „Herald se rozhlížel a sledoval ptáky poletující ve vzduchu, když v tom rána. Prásk!"

„To už ho někdo zastřelil?"

„Ne, poslouchej. Bylo to děvče na kolečkových bruslích. Nebo snad víla? Éterická bytost, která padla k Heraldovým vypracovaným nohám. ‚Promiňte,' špitla a její tváře zčervenaly. ‚Cože?!' vykřikl Herald, protože děvče špitlo, a tak jí moc dobře nerozuměl. Bytost mu odpověděla, že mu řekla promiňte, ale že šeptala, a proto jí taky nemohl moc dobře rozumět. ‚Aha,' odpověděl Herald."

„Promiň, že tě vyrušuju v tak napínavé části, ale podívej," Jake ukázal směrem před sebe. „Připrav se úplně na všechno, už jsme totiž tady."

Recepční chvíli váhala, jestli má sdělit soukromé informace týkající se ubytovaných klientů, ale hrozba, že by jejich hotel mohl být spojován s ukrýváním masového vraha před zákonem... A navíc, že by dostal nízké skóre na Privagu, Duvagu, Trivagu a bůhví jakém ještě -agu, ji dostatečně přesvědčila. Detektivové přišli v době oběda, kdy byla spousta lidí v práci, a tak v budově zbylo jen opravdu malé množství lidí. Hotelový personál a asi osm hostů, jejichž jména a čísla pokojů recepční sepsala. Okruh podezřelých byl už tak dost úzký, ale při pohledu na seznam se zúžil jen na jedno jméno. Pokoj 321. Jméno ubytovaného upoutalo veškerou Jakeovu pozornost. Dennis Doyle. Jinými slovy průšvihář z Londýna hledaný Interpolem. Před několika lety opustil svůj tetovací salón a vydal se na dráhu Robina Hooda. Jen místo aby bohatým bral a chudým dával, tak bohatým bral a vše si nechával. Pak zmizel. Někdo si myslel, že zemřel. Jiný zase, že se přidal k nějaké tajné organizaci. Jak velká musí být náhoda, aby se hledaný kriminálník schovával ve stejném hotelu jako jejich hledaný Fantom?

„Uzavřete celý hotel, nikdo nesmí ani dovnitř ani ven," přikázala Mia, která na místo dorazila jako první. Dokonce s sebou přivedla i agenta Courtneyho s agentem Zmijozelem, kteří do případu přispěli asi tolik, jako vláda přispívá na školství. Najednou se přízemím rozezněl známý zvuk. Blížil se k nim výtah.

„To bude on!" vykřikl jeden z policistů a část sboru se ihned shromáždila okolo dveří.

„Jestli je za tím opravdu Doyle, tak o nás už jistě ví a výtah by nepoužil," nesouhlasil Jake. „Na to je příliš mazaný. Vezměme to po schodech, budeme rychlejší. Kdo jde se mnou?"

Mia kývla hlavou na souhlas. Asi poprvé za celý svůj život musela přiznat, že měl Jake pravdu. Fantom nebyl žádné jelito. Jistě vytušil, že se k hotelu blížila policie. A i kdyby to nevytušil, sirény mu to trochu napověděly. Výtah mohl být zavolaný do přízemí jen za účelem odlákání pozornosti. Pravá akce se možná odehraje nahoře, napadlo ji a zřejmě nebyla sama, kdo s Jakem sdílel stejný názor.

„Půjdu s vámi," prohlásil rozhodně agent Zmijozel a než stihl kdokoli cokoli namítnout, byl už v prvním patře. Po několika schodech Jake s Miou zaslechli z přízemí klasické:

„Ani hnout, tady policie!"

„Máte to mít," řekl apaticky postarší pán, když se dveře výtahu otevřely dokořán, „jen na nás prosím nemiřte pistolemi. Děsíte mi tu Petúnii."

„Aííí," vypískl Jimmy. Petúnie byla velice sympatická, drobná, ochlupená... pudlice. Kulila oči na strážníky a oni zase na ni. Byla překvapená, to ano, ale asi ne proto, že by byla Módním fantomem.

Zmijozel, Mia i Jake se pomalu přibližovali k cíli. Pokoj 317... 319... 321! Byli tam. Mia zabušila na dveře, zatímco Jake jí jako za starých časů kryl záda se zbraní v ruce.

„Otevřete! Tady newyorská policie!" zvolali jednohlasně.

„A FBI!"

Za dveřmi zaslechli pár dusajících kroků.

„Víme, že tam jste," pokračovala, „otevřete a vzdejte se."

„Víš, že tohle ještě na žádného lumpa nezabralo, že jo?" procedil mezi zuby Jake. V tom zaslechli zvuk tříštícího se skla.

„Ten blbec utíká po požárním schodišti!" zvolal Jake a vykopl dveře do pokoje. „A neumí si ani otevřít vokno! Fakt úroveň." Oba vběhli do pokoje a zamířili rovnou na schodiště, zatímco agent Zmijozel přešel práh rozvážným krokem. Jako by snad ani toho padoucha nechtěl chytit. Kdyby nepatřil k FBI, pomyslela si Mia, když s Jakem prováděla náročné stíhání během, myslela bych si, že v tom s Doylem jedou spolu. Jak může být někdo tak otravný ještě k tomu i neschopný?

Doyle měl jen drobný náskok. Seběhl schody ze třetího do druhého. Z druhého do prvního. Když v tom... Konec! Jak je možné, že tu schody končí? Blbí Američani, nikdy nic nedotáhnou do konce. Podíval se nad sebe. Neměl moc času nazbyt. Oba policisté se k němu přibližovali. Toho třetího neviděl, ale předpokládal, že musel být někde blízko. Instinktivně vytáhl revolver a párkrát vystřelil nad sebe. Asi po třetím výstřelu zaslechl výkřik. Takže trefa, napadlo ho, když seskakoval na příhodně vzdálený kontejner.

„Jakeu!" Mia k němu přiběhla, jak nejrychleji to šlo. „Jak moc je to vážný? Mluv se mnou." Pohlédla přes zábradlí. Doyle byl stále na dohled, ještě ho mohla dostat.

„Běž za ním. Budu v pohodě," pobídl ji.

„Nemůžu tě tu přeci nechat samotnýho."

„Je to jen škrábnutí, sakra. Přežil jsem daleko horší věci, třeba volbu prezidenta."

„Tak fajn, hrdino, dostanu ho a vrátím se!" Miin hlas pomalu slábl, jak se vzdalovala uličkou. Ztratila sice dost času, ale ještě stihla zahlédnout, jak Doyle přelezl plot. Nepatřil zrovna k rychlíkům. Netušila však, že měl únikové auto zaparkované hned za dalším rohem. Stačilo mu jen pár kroků a unikl by. Jen ještě jednou zabočit!