Jak se vám pohádka líbila?" optal se stařec dětí.

„Předpokládám, že chcete další. Nu, co bych pro vás neudělal. Jste moje všechno. Nikoho nemám, protože mě všichni opustili. Ještě, že vy - vy už mě opustit nemůžete."

Stařec si děti přeměřil pohledem, jako kdyby se chtěl ujistit, že mu dostatečně rozumněly.

„Další pohádka se bude týkat jídla. Jídla, připraveného s láskou."

• • • • •

Už od mala jsem měla zálibu ve vaření.

Milovala jsem jídlo.

A nesnášela jsem lidi.

Nesnášela jsem je, protože se mi smáli, že jsem tlustá. Už ve škole mě kvůli tomu šikanovi.

Jak na základce, tak i na střední.

Byla jsem tlustá koule, tučněnka, tukový polštář a dokonce i špekatá děvka.

Mlčela jsem a jen to držela v sobě. Zajídala.

Teď však už mlčet nehodlám. Přišel čas odplaty.

Všichni ti, co mi ubližovali, konečně uvidí, jaká jsem. Co pro mě jídlo znamená. A jaké delikatesy umím uvařit.

Přihlásila jsem se totiž do soutěže o vaření.

Jde v ní o to, že připravím jídlo pro čtyři lidi, zatímco oni budou jiný den z týdnu hostit mě.

V pondělí jídlo vařila drobná černovláska Emma, která si zakládala na dietní potravě, která chutnala stejně hnusně, jako i vypadala.

V úterý na řadu přišel řezník Peter. Ten připravil hlavně masná jídla, celkem mi to i chutnalo, ale na mě mít nebude.

Ve středu vařila hubená zrzka Alice a ve čtvrtek kulturista Sam. Nepředvedli nic šokujícího, řekla bych.

A já šla na řadu v pátek, tedy jako poslední účastník. Bylo to tak ideální.

Jak se říká: to nejlepší na konec.

Tuto soutěž vysílala jedna celkem sledovaná televize, takže jsem se nebála, že by to neviděli. Že by to neviděli všichni ti, kteří mi ublížili.

Každý divák uvidí, jak vyhraju.
Dopadnu lépe, než všichni ostatní účastníci.

Zrovna jsem seděla v obýváku a četla si časopis, když vtom jsem uslyšela zazvonění. Kamerový štáb už byl nejspíš tu.

Šla jsem jsem ke dveřím a otevřela je.

„Tak jsme tu, paní," pověděl jeden z kameramanů a hned si mě prohlédl odshora dolů.

Další člověk, co mě soudil za moji váhu. Další idiot. Nic překvapivého.

„Slečno," opravila jsem ho. Ano, sice mi už táhle na čtyřicet, ale stále jsem se ještě nevdala.

Jen se arogantně uchechtl.

Zaťala jsem ruce v pěst. Kéž by jen všichni viděli, že se lidé, kteří stojí za televizními pořady, chovají jako burani a jsou profesionální asi jako fotograf, který fotí deset let starou Nokií.

Štáb natahal kamery do bytu a někteří z nich šli se mnou do kuchyně, aby mě natáčeli při tom, jak vařím.

„Jako předkrm připravím polévku. Houbovou."

Pustila jsem se do práce, přičemž postup komentovala. Netrvalo to ani tak dlouho, jak jsem čekala.

Nervy? Tento den pro mne byly cizí slovo. Zvláštní, nečekala jsem to, ale nestěžuju si.