Mai se ďábelsky ušklíbla, jako kdyby moje myšlenky snad slyšela.

Znovu do ruky popadla nůž.

Pevným a jistým řezem Michailovi provedla několik otvorů v těle. Všude byla spousta krve a já cítil neskutečné vzrušení.

Mai v tu chvíli otevřela další sklenici s brouky. Tentokrát to byli švábi, aspoň myslím. Ukázala je před sebe, a mně došlo, že to vše natáčí. Jací úchylové toto můžou sledovat?

Po této myšlence jsem se ošil, protože mi došlo, že patřím mezi ně.

Mai začala Michailovi sypat šváby do ran. Brzy je měl všude možně po těle. Moje dívka se absolutně neštítila je brát po hrstech do ruky a házet je po něm. Samotný Michail už vypadal, jako kdyby samou bolestí ani nevnímal. Přesto se nijak víc nebránil.

Tušil jsem, že tohle není konec. Sotva by ho teď mohla odpoutat a pustit domů. Věděl jsem, jak to vše skončí, ale nebyl jsem s to si to připustit.

Mai naopak vypadala, že se na závěr velice těší. Znovu uchopila nůž a začala Michailovi na nohou uřezávat jeden prst po druhém. Šlo to ztěžka, ale minimálně krve přibývalo a Michail sebou začal divoce zmítat.

Už to nešlo vydržet. Poměrně hlasitě jsem vzdychl, abych ze sebe aspoň touto cestou dostal poblázněné emoce.

Maiina ruka se zasekla v půlce pohybu.

„Moment," pověděla, a vydala se mým směrem.

Věděl jsem, že utíkat je zbytečné. Jen jsem tam tedy stál a čekal, co se bude dít.

„Takže žádná pracovní cesta," odtušila, když mě spatřila.

Nevypadala vylekaně, jako člověk přistižený při činu. Spíš naopak. Tvářila se zcela vyrovnaně, jako kdyby právě nemučila člověka zaživa.

„Co to děláš?" zeptal jsem se jí a ignoroval její poznámku.

„Občas si takhle přivydělávám," pokrčila rameny.

„Sám se divím, jak moc se mi to líbí," špitl jsem.

„Chceš mě ještě vidět v akci?" ušklíbla se.

Zmohl jsem se jen na chabé přikývnutí.

Věnovala mi krátký polibek, a opět vykročila směrem k lůžku s mužem, ke kameře...
Stál jsem na místě a teď již zcela nepokrytě sledoval svou dívku, jak Michailovi láme prsty na rukou, na nohou... Jak mu řeže nos, stále špinavý od zvratků, jak mu řeže uši a vydloubábá oči.

Sledoval jsem, jak přisunula kameru blíž, a začala mu pitvat tělo. Viděl jsem, jak se dostává do břicha, jak se snaží dostat do hrudního koše a vyndat Michailovi srdce. Sledoval jsem to vše.

Moje milovaná Mai nejspíš nebyla normální. Bylo na čase si to přiznat. Ale stejně tak nebyli normální její klienti, kteří jí platili za bolestivou smrt, a ještě si to užívali. Nebyli normální ani ti lidé za obrazovkami počítače, které ta podívaná vzrušovala.

Nebyl jsem normální ani já. A možná i proto se to celé najednou zdálo víc přijatelné.