Jen jsem procházel spletitými chodbami krabicového bludiště, sem tam se mi o nohu otřela nějaká z koček a já se rozhlížel okolo, snažíc se najít nějaký nejlépe čistý malý objekt, který bych mohl odcizit.

Při rozhlížení jsem si všiml jedné kočky, která stála nad rozevřenými novinami a zírala do nich. Pobaveně jsem se zasmál, protože to vypadalo, jako kdyby snad uměla číst.

Dalším podivným úkazem byla kočka, která tahala barevné oblečení na jednu hromádku a bílé a černé na jinou. Zvláštní, ale pro mě v tuto chvíli nepodstatné.

Za touto kočkou jsem zahlédl stolek a na něm položenou knihu. Vypadala celkem čistě, a tak jsem se rozhodl, že vezmu ji.

Popadl jsem ji a procházel mezi krabicemi, jednou zatočil, teď ještě jednou a budu u vstupních dveří...

Ne. A sakra.

Před dveřmi stála ona. Kočičí dáma. V roztrhaném oblečení vypadajícím jako hadr, měsíce nemyté rozcuchané vlasy mířící na všechny strany a tvářila se nadmíru rozzlobeně. V náručí, držela co jiného, než kočku.

„Co taj dělaš!" křikla, až sprška jejích slin přistála nedaleko mé boty.

„Já-já..." opravdu jsem netušil, co říct.

„Mujdum... je mujdum!"

„Tak... já... půjdu," pověděl jsem zkusmo.

„Nikam! Nikam nepudeš! Nikam nepudeš!" odflusla si. „Budeš tady!"

Rozhodl jsem se, že změním taktiku. Rozeběhl jsem se směrem pryč od ní, dál do bytu. Čekal jsem, že mě začne honit a já pak zamířím k dveřím a uteču, ale ona stála na místě.

„Neutečeš! To nejde! Nenene!"

Potom ze sebe dostala něco, při čemž mě zamrazilo po celém těle. Znělo to jako kočičí mňouknutí, avšak neskutečně výrazné a agresivní.

Jak jsem se ohlédl jejím směrem, zakopl jsem o kabel a natáhl se na zem. Jen jsem ucítil, jak na mě skočilo nejméně deset koček. Čekal jsem, že mě začnou škrábat, ale to se nestalo. Jen mě držely na místě, abych se nemohl pohnout.

Jen jsem uslyšel, jak se ke mně přibližují kroky té čarodějnice...

Tma...

Když jsem se probral, byl jsem na tom samém místě a naprosto sám. Netušil jsem, kolik od mého polapení kočičí ženou uplynulo času, v celém bytě byly zatažené závěsy a já tedy neměl ponětí, jestli je den nebo noc.

Něco však bylo jiné.

Zdálo se mi, jako kdyby všechno bylo zvětšené. Krabice byla najednou skoro větší než já, zem byla nezvykle nízko...

Co se mnou ta baba udělala?

Prokličkoval jsem mezi harampádím, až jsem došel ke vstupním dveřím. K mému překvapení byly otevřené a podle všeho bylo ještě světlo.

David stále čekal na lavičce.

I venku bylo všechno jakési větší, ale rozhodl jsem se tomu nevěnovat pozornost. Však až to povím Davidovi, ten mi s tím jistě nějak pomůže.

Přistoupil jsem k lavičce, na které můj kamarád seděl. Nevěnoval mi absolutně žádnou pozornost a jen něco dál vyťukával do svého mobilu.

Nemohl si mě přece nevšimnout.

„Davide, ty kreténe, už jsem tady!" pověděl jsem a on se konečně ohlédl.

„Nezírej tady tak na mě, nemám žádný jídlo," řekl on.

„Co to sakra meleš?" nechápal jsem.

Pak jsem však pohlédl na lahev s pivem, kterou měl položenou vedle lavičky.

Z odrazu se na mě díval černobílý kocour.