Tu noc jsem nemohl spát. Jen jsem uvažoval o zprávách, které jsem dnes viděl.

Když tak přemýšlím, ten moderátor tam vlastně ani neukazoval záběry, které se běžně ukazují. Jen mluvil.

Možná, že to byl jen nějaký hloupý žert. Přeci jen, čeho všeho jsou dnes lidé schopni pro pozornost?

Vlastně jsem na kanále 25 ani nic jiného neviděl. Mohl to být nějaký satirický program, recese či parodie. Ano. Jistě. Přesně. to tak bude.

Nakonec jsem, spokojený s tímto vysvětlením, usnul.

Jako každý den jsem se vzbudil okolo desáté. Šel jsem si do kuchyně udělat omeletu a fazole.

Aby mi šlo vaření lépe od ruky, zapl jsem si rádio.

Chvíli hráli nějaké současné hity - znáte to. Všichni to poslouchají, všude to hraje a za půl roku po tom ani neštěkne pes.

Rozkřápl jsem vajíčka na pánvičku a přitom si pobrukoval právě znějící písničku.

Ta však najednou byla přerušena hlasem moderátora.

„Máme nejnovější zprávy z jednoho místa činu, kde dnes ráno zaútočil masový vrah přezdívaný Eliot Ementál. Připomínáme, že dnes způsobil smrt třech lidí, všem pozůstalým přejeme upřímnou soustrast."

Dnes ráno? blesklo mi hlavou. Vždyť se to stalo už včera. Co to do pr-

„Řidiči, pozor na křižovatku u místní základní školy. Před deseti minutama se na místě stala havárie dvou automobilů. Po zbytek dne bude pravděpodobně neprůjezdná."

Uslyšel jsem zasyčení. Omeleta začala prskat a tvořily se pod ní praskající bubliny. Jen jsem vypl plyn a pánev nechal na místě.

Hlad jako by mě rázem přešel. Co se to tady kurva děje?

Vždyť se to všechno stalo už včera. Že by to rádio bylo nějaké... posunuté?

Možná jde den pozadu, pokud je to možné.

Anebo jde televize den napřed.

Kurva.

Ale... vždyť to snad není možné.

Nicméně... ten datum, vždyť byl zítřejší.
Tedy... dnešní.

Jako kdyby se všechno ve mně náhle splašilo. Moje matka. Musím okamžitě za ní!

Nedbal jsem na oblečení, jen jsem si nazul tenisky a vyběhl ven.

Mí rodiče bydlí jen dva bloky od mého bytu, takže tam budu co nevidět.

Srdce se mi málem zastavilo, když jsem u domu rodičů uviděl blikající policejní auto a zhrouceného otce, kterého po zádech konejšivě plácal jeden z policistů.

Když mě táta uviděl, padl mi okolo ramen. „Ach, Georgi..." vzlykal.

Jen jsem mlčel a objímal ho. Tohle je snad zlý sen. Ani na slzy jsem neměl pomyšlení. Necítil jsem se nicméně zase tak na dně, jak byste nejspíš čekali. Počáteční šok z matčiny smrti jsem přeci jen zažil už včera.

Po chvíli na místo přijela teta, sestra mého otce a já se rozhodl, že se vrátím domů.

A hádejte, co jsem šel udělat?

Ano, správně. Zapl jsem televizi a naladil si ten zpropadený kanál 25.

Tentokrát na něm nebyly zprávy. Bylo na něm něco, co mě vyděsilo mnohem víc.

Bylo to jakési video. Vypadlo, jako kdyby bylo točené amatérem na mobilní telefon.

Jeho obsah mám v hlavě doteď.