„Ach, další pohádka je u konce," povzdechl si muž. Odšoural se do špinavé kuchyňky pro něco, čím by uhasil žízeň, a znovu usedl do křesla.

„Víte, děti, cítím, že jsem s tím mužem v něčem stejný. Vy asi tušíte v čem," pověděl a obdařil mrtvolky úsměvem.

„Řekl bych, že teď bychom se mohli od elektroniky zase na chvíli vzdálit. Další pohádka bude o malém chlapci, který si našel kamaráda. Zdá se vám to nevinné? Chápu. Zdání však občas šeredně klame."

• • • • •

Právě jsme se s manželem Johnem a synem Charliem přestěhovali do nového domu.

Ten starý nám už v mnohém nevyhovoval. Byl malý, nemoderní a daleko od mé nové práce, která pro mě znamenala opravdu mnoho.

Chtěla jsem s Johnem co nejrychleji natahat krabice do domu, něco málo vybalit a přichystat k užívání alespoň ty nejzákladnější věci. Malý Charlie se však stále motal kolem nás a zkrátka... překážel nám, pokud to mám říct upřímně.

„Charlie, nechceš si jít hrát ven na zahradu?" zeptala jsem se ho tedy.

Pětiletý klouček přikývl a vydal se za dům na prostornou zahradu.

Práce nám šla s manželem od ruky a už za dvě hodiny jsme s krabicemi dost pokročili. Rozhodla jsem se, že půjdu zkontrolovat Charlieho a přinesu mu nějaké pití.

„Charlie, nesu jablečný džus!" zvolala jsem a čekala, že se začne radovat, protože to byla jeho oblíbená příchuť.

„Schovej se...!" uslyšela jsem místo toho Charlieho tlumenný hlásek.

„Kdo se má schovat?" zajímala jsem se. „S kým to mluvíš?"

„S kamarádem," ošil se Charlie. „Nemá moc rád ostatní lidi."

„Ach tak," řekla jsem jen. „Tak kamarádovi vyřiď, že kdyby chtěl taky džus, není problém."'

„Dobře," zamulal Charlie a začal upíjet ze své skleničky.

Znovu jsem se vrátila k manželovi a krabicím.

Přemýšlela jsem nad tím, jaké z dětí, které jsem viděla při nošení krabic na sousedovic zahradě, se přátelí s Charliem. Doufám, že to byl ten malý kudrnatý chlapeček, ten působil opravdu mile.

***

Večer už byla většina místností jakž takž obyvatelných. Charlieho pokoj a ložnice již měly postele s matracemi, takže jsme měli kde spát.

Měli jsme po večeři i po koupání, Charlie už ležel ve své posteli a já se rozhodla, že mu půjdu dát dobrou noc.

„Já-já nevím," uslyšela jsem Charlieho hlásek z zavřenými dveřmi jeho pokoje.

„Musíš," uslyšela jsem nějaký cizí hlas. Byl hluboký a hrubý.

Okamžitě jsem rozrazila dveře.

Nikdo kromě Charlieho tam ale nebyl.

„Charlie, s kým ses to bavil?!"

„S kamarádem."

„A kde je ten tvůj kamarád teď?"

„Utekl. Nemá rád lidi a bojí se jich. Už jsem ti to říkal."

Přitom, jak to Charlie říkal, sledoval strop.

Podívala jsem se směrem, jakým se díval.

Zdálo se mi, jako kdybych viděla nějaký stín, který se velice rychle přesunul někam stranou.

„Mami?" ozval se Charlie.

„A-ano, zlato?"

„Kamarád chce, abys šla pryč."

Vycouvala jsem ze dveří a zavřela je. Ani nevím, proč jsem to udělala. Jako kdyby mě něco nutilo tak jednat a nechat v pokoji Charlieho samotného.

Vrátila jsem se do ložnice za manželem.

To... to, co jsem tam spatřila, mě skutečně vyděsilo.

Manžel spal. A na mém místě spal... Charlie.

Jak se tam mohl tak rychle dostat?

A hlavně - musel by jít stejnou cestou jako já, viděla bych, kdyby mě předběhl.

Ihned jsem utíkala zpět do Charlieho pokoje.

Nebyl tam.

Už jsem chtěla zavřít dveře a smířit se s tím, že Charlie do té ložnice zkrátka nějak proklouzl a já to přehlédla, když vtom se ze stropu ozval hlas.

„Ma-mami... kamarád mě obelhal. Říkal, že to bude zábava, ale není. Nechci to s ním už mít vyměněné."

Vzhlédla jsem na strop, kde jsem spatřila malý černý stín...