Dcera nikoho I
„Mary stále trucuje?" optal se starý muž spíš sám sebe než ostatních. Jak jinak, nikdo jiný z přítomných by mu ani nemohl odpovědět. „Inu, lež si na té zemi dál. A vás ostatních, děti moje, bych se rád zeptal.
Co byste udělali, kdybyste se vrátili domů a zjistili, že vás vaši rodiče nepoznávají? A co víc - že mají nějakou jinou dceru, která se jmenuje a vypadá naprosto stejně jako jste vypadali vy? Dceru, která vás nahradila ve všech ohledech. A z vás se stal najednou Nikdo. Že se to nemůže stát? No, možná, že byste svůj názor měli přehodnotit. Přesně o tomto totiž bude další pohádka."
• • • • •
„Měj se, Magdo!" rozloučila jsem se se svou kamarádkou.
„Ahoj," usmála se na mě blondýnka a vydala se po zasněžené ulici opačným směrem.
Škola právě skončila a já mířila domů. Už jsem se nemohla dočkat, až se osprchuju, najím a odpočinu si u čaje s nějakou knížkou v ruce.
Cesta ubíhala jako obvykle. Poslouchala jsem písničky a celkem pospíchala, protože jsem se ráno oblékla poměrně nalehko, a teď mi byla zima.
I přes hlasitost, se kterou jsem si užívala hudbu, jsem za sebou uslyšela náraz auta a jakýsi křik.
Zněl, jako kdyby šlo někomu o život.
Instinktivně jsem sebou cukla a otočila se směrem ke zdroji nepříjemného zvuku.
To jsem neměla dělat.
Pohled na dívku, do které řidič narazil, opravdu nebyl nejhezčí. Už jen to, v jaké nepřirozené poloze ležela. Kupodivu jí netekla žádná krev... nicméně mohla mít vnitřní krvácení, což není o nic lepší.
Naštěstí ten chlap, co ji srazil, nepatřil k těm, co by z místa nehody zdrhli a já ještě viděla, jak vystupuje z auta a vytahuje mobil. Nejspíš chtěl zavolat sanitku.
Už jsem zacházela za roh, ale nedalo mi to, a ještě naposledy jsem se ohlédla za dívkou ležící na zemi.
Měla dlouhé skoro až bílé vlasy, bílé šaty, které vypadaly poněkud nemoderně a hlavně neprakticky na nošení jen tak ven - samé volánky, poměrně široké a dlouhé.
A její pleť, jako kdyby chtěla ladit - téměř mrtvolně bledá.
Mrtvolně.
Zamrazilo mě, když jsem si uvědomila, že nemusím být daleko od pravdy. Klidně mohla být už dávno mrtvá.
Zrovna ve chvíli, kdy jsem si tohle říkala, dívka otevřela své ledově modré oči a ty se spojily s těmi mými. Na pár vteřin jsem slyšela jen tlukot svého srdce a to, jak dýchám.
Bylo to silné.
Když už se mi zdálo, že se na sebe díváme snad věčnost, dívka oči přihmouřila, náhle nepřirozeně vykulila a potom zavřela. Tedy... zavřela jen jedno. Druhé lhostejně hledělo kamsi vzhůru.
„Slečno, co tu tak stojíte?" optala se mě jakási babička, která právě procházela okolo mě. Usmívala se, skoro to působilo, jako kdyby vůbec nezaregistrovala, že kousek od nás stojí auto a u něj leží nejspíš mrtvá dívka.
„To-to nic," dostala jsem ze sebe a pokračovala v cestě. Nebudu lhát, z toho, co jsem viděla, se mi udělalo trochu nevolno a už jsem se opravdu nemohla dočkat, až budu doma.
Přes všechen spěch jsem se nezapomněla podívat přes výlohu do knihkupectví. Ano, knihy mám opravdu ráda.
Ve skle se odrážela má postava a já si jen kriticky povzdechla, když jsem se uviděla. Neposedné vlasy havraní barvy mi zase trčely na všechny strany a pronikavé modré oči hleděly do sebe samých.
Vtom jsem uslyšela zaklepání a trhla jsem sebou. Přestala jsem se dívat na odraz skla a pohlédla skrz výlohu. Stál tam nakloněný jakýsi mladý kluk, tak okolo dvaceti let, a ušklíbal se na mě. Měl vlasy stejně černé jako já, svázané do krátkého culíku . Narozdíl ode mě měl však tmavé oči - téměř černé.
Nejspíš nějaký brigádník.
Jen jsem se na něj zamračila a pokračovala v cestě. Opravdu jsem neměla náladu na žádné blbé vtípky.
Asi po pěti minutách jsem konečně došla domů. Už jsem stála u dveří a chystala se odemknout, když vtom jsem uslyšela křik.
Jako by ho tu dneska už nebylo dost.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro