"Mohl by být mrtvý," přecházela po místnosti Daphné. "Neobjevil se na Manoru už pět dní a ty teprve dneska říkáš, že Blaise se ztratil? Draco, copak ti vážně musím pokaždé připomínat, jak život funguje?!" ječela na něj. "Jestli umřel, nepřej si mě!"

"Není mrtvý," uklidňoval je Theo.

"Je to stejně tak tvoje chyba jako moje," přehodil si nohu přes nohu Draco. "Neviděl jsem ho sice pár dní, ale něco mi říká, že má teď co rozdýchávat," vzpomněl si na to, jak mu ukázal prsty. "Což mi připomíná, že už musím být jinde."

Došel elegantní chůzí ke krbu, který měla Daphné v pokoji a začátkem léta si ho napojila na letaxovou síť. Nabral si prášek a zřetelně vyslovil Malfoy Manor. 

"To snad nemyslí vážně!" ječela Daphné, až nakopla stojan na pohrabáč, který se s příšerným rachotem rozkutálel po podlaze. "Au, to bolí! Do hajzlu, zasranej Draco."

"Draco nemůže za to, že nakopáváš nábytek," prohlásila ležérně Pansy. "A Blaise je určitě v pohodě," prohlédla si své ruce a spokojeně se usmála. "Vždycky je v pohodě."

"Tak tentokrát být nemusí!"

"Daphné, uklidni se," šel na to mírně Theo.

"Neříkej mi, co mám dělat!" štěkla po něm. "Aspoň ty ne, Theodore."

"Ale copak? Problémy v ráji?" zacukrovala Pansy a naklonila se trochu dopředu, aby na rozhovor lépe viděla.

"Do toho ti nic není, Pansy," odsekli jí oba najednou. Oslovená dívka se pousmála, jelikož pochopila, o co jde. Ti dva se vždycky pohádali až do krve, dokud se neusmířili a nezačalo vše nanovo. Tentokrát by to nemělo být jiné.

"Já jen aby to nebylo jako posledně. To by se Blaise asi nenašel, kdybyste si to zase rozdávali pět hodin ve vaně plné bublinek," zvedla se z křesla. 

"Řekls jí to?" vyjela Daphné na Thea. "Ty se s ní taky musíš podělit o všechno! Vypadni," ukázala na dveře. "Najdu si Blaise sama. Je z vás jediný, koho ještě snesu u sebe."

"Tak jdeme, Nottíku, zřejmě tu o nás nestojí," povzdechla si hraně Pansy a přejela Theovi rukou po rameni. "Třeba těch pět hodin využijeme taky v nějaký vaně."

Jakmile vyšli na chodbu a zavřeli za sebou dveře, z pokoje Daphné se ozvalo tříštění skla. 

"To byla váza," informovala Theodora Pansy, než odešla do pokoje pro hosty a použila letax na přepravu ze sídla Greengrassových. 

Theo chvíli postával na chodbě. Něco mu na tom nehrálo. Před mnoha dny měla Pansy nehty upilované až na kůži, prý jí to uklidňovalo. Jenže kde měla pilník teď? Nehty měla krásné, toho si všiml, když mu přejela rukou po rameni. Zase jako dřív. 

Potichu došel zpět ke dveřím Daphné a zaklepal. "Daphné? Můžu dál?"

"Ať tě to ani nenapadne!" zaječela zevnitř a cosi těžkého dopadlo na dveře. "Běž se usmívat ke svému otci, určitě tě za odměnu nechá umučit nějakého vězně!"

Theo nakopl dveře. Nemohl jí říct o tom, co se v domě Dursleyových, který obývali Weasleyovi, stalo. Ani to, co dělal večer takovou dobu v cele Ginny. Nebylo to nic pro ni, stejně jako jeho ostatní problémy. Nemohl jí vyprávět, co Ginny vyprávěl a co vyprávěla ona jemu. Nějak mu nepřišlo správné s Daphné řešit svoje rozhovory s jinou holkou. 

"Seš fakt kráva, Greengrassová."

"Debile!" znovu cosi praštilo do dveří. 

To ho naštvalo. Začal bušit do dveří a křičet na ni, aby mu otevřela. Daphné se k tomu ale neměla a odpovídala mu stejně sprostými slovy jako on jí. Až po několika minutách si uvědomil, že dělá přesně to, co nikdy nechtěl. Vzpomínal si na několik chvil z dob, kdy byl malý. Rodiče se hádali úplně stejně, otec měl silovou převahu a matka tomu jednou podlehla. Od té doby věděl, že se k Daphné nikdy nechce chovat stejně. Teď ale stál na chodbě před jejími dveřmi a říkal stejná slova, která říkal jeho otec matce.

Urychleně opustil sídlo Greengrassových a odletaxoval se přímo do svého sídla. Slyšel křik ze sklepa, tak to obvykle poslední dny bývalo, ale tentokrát to hodlal zarazit. Rozhodně vyrazil po schodech dolů a otevřel dveře cely.

"Všichni ven, teď jsem na řadě já," vztek z něj jen zářil a ostatní Smrtijedi to viděli.

"Na to jsi malý pán, juniore," zamračil se jeden z nich. Theo si matně vzpomínal, že se jmenoval Beddoe. Juniore mu občas řekl někdo z přátel jeho otce, byl prostě Nott junior, zkráceně junior.

"Tohle sídlo mi patří, mám na něj právo, i na to, co je v něm. Jste tu, aniž bych to věděl, už tím si mě můžete popudit. A ti, kteří chodí na mé pozemky bez dovolení, nekončí dobře. Teď vypadněte, než si vás podám," na konci mu zhrubl hlas, temnota vystoupila na povrch a promluvil nebezpečně hlubokým hlasem. 

"Však už jdeme," stáhli se Smrtijedi nespokojeně. Opustili celu a zanechali Ginny jen tak sedět na studené zemi a kňučet bolestí.

"Už ne, prosím," vzhlédla k němu nateklýma očima, kolem nich měla monokly. Šeptala skřehotavým hlasem. Když si Smrtijedi nesměli hrát s jejím tělem, jak byli zvyklí, uchylovali se k jejich druhé oblíbené zábavě. Starému dobrému mučení. Ohledy na ženské tělo neměli, pro ně už nebyla žena, už byla jen pouhý vězeň. Nic víc.

"Na mě tyhle ženský zbraně nezkoušej, už je na mě nezkoušej znovu!" přiblížil se k ní.

"Nezkoušej to na mě ty," promluvila tiše ale tak pevně, že i Theo se zarazil v pohybu. "To tvoje vyhrožování na mě neplatí," skoro šeptala, bylo to ale mnohem děsivější a účinnější, než kdyby křičela. "Nevztáhneš na mě ruku, protože mám taky pár informací, které bych mohla rozšířit mezi Smrtijedy."

Theo zmučeně zabručel, popadl kámen ze země a prudce ho hodil přímo na mříže cely. Hlasitě to cinklo a kdesi za rohem někdo potichu vyjekl. Pak se ozvaly spěšné kroky a Theo ve sklepě skutečně osaměl. 

"Myslíš, že bys mohl...?" zlehka si vyhrnula svetr a ukázala mu svůj bok. "Asi to krvácí, cítím tam mokro."

Sklonil se nad ní a několika pohyby zastavil krvácení. Nic víc, nezmírnil jí bolest, neuzdravil další zranění, jen zastavil krvácení. 

"Taky ses nepředal," sykla naštvaně. "Co tu vůbec chceš?"

"Taky bys mohla být milejší," ohradil se. "Zachránil jsem tě od mučení těmi idioty."

"Nezachránil. V tom je ta potíž. Teď si říkáš, jak jsi chytrý a úžasný, ale nevíš vůbec nic," třela si rukama o stehna, aby se trochu zahřála. "Až přijdou znovu, tak budou naštvaní a vybijí si ten vztek na mně. Takže pěkně děkuju, ještě něco mi chceš dneska posrat?"

"Trochu jsem se doptával," založil si ruce na hrudi, přešel až k ní a přidřepl si před ní, jako by mluvil s děckem, aby jí tím naštval. "Povídá se, že ses za poslední dny zlomila. Smrtí tvého snoubence," odfrkl si, "a poloviny rodiny. Mimochodem, upřímnou soustrast," popřál jí ironicky.

Ginny se zamračila. "Jsem zlomená," přiznala tiše. "Příšerně to bolí, viděla jsem dva mrtvé bratry a mámu, to by zlomilo každýho. Ale to neznamená, že to můžu vzdát. Kdybych to udělala, vymlátili by ze mě každičké slovo. A já se zařekla, že jim nic nepovím."

"To si pamatuju," uchechtl se. Vzpomněl si na včerejší den, kdy se přišel podívat dolů zrovna ve chvíli, kdy se z Ginny snažili dostat informace. "Docela sis je podala."

"Taky se mi za to pak pomstili," sykla, když se omylem dotkla svého kolene. "Mám pocit, že hoří. Musela jsem si ho zasadit zpátky na své místo, díky za famfrpálový trénink," vzhlédla nahoru ke stropu, jako by to díky posílala hvězdám. "Co ty tu teda děláš?" zopakovala svoji otázku.

"To kdybych věděl," vzdychl. "Asi si potřebuju vybít vztek, abych ho nedával najevo před lidmi, na kterých mi ještě záleží."

"Pak ti na nich nezáleží tolik, jak si myslíš. Pokud mě něco uplynulý půl rok naučil, pak to, že skrývat skutečnou náladu před ostatními se nevyplácí. To ale není všechno. Nesouhlasíš s nimi," kývla nahoru. 

"Myslíš se Smrtijedy?" ujišťoval se. Když kývla, pokračoval. "Jako malý jsem si přál být Smrtijedem. Tehdy to bylo čestné místo pro hrstku vyvolených, kteří světu ukazovali čistou ideologii. Nechtěl jsem se stát součástí takového sdružení, jaké se pod tím pojmem chápe teď. Být Smrtijedem měla být čest, ne moje zkáza," vysvětloval jí to. "Je to, jako by sis přála zmrzlinový pohár, ale dostala špinavou misku s jedním kopečkem rozteklé zmrzliny, kterou ani nemáš ráda."

"Seš divnej, Notte," vzdychla a opřela se o zeď. "Nikdo normální si nepřál být Smrtijedem ani jako děcko, to je snad ještě divnější. Všichni přece ví, že Smrtijedi zabíjí lidi, učí se to spolu s tím, že kráva bučí a tráva je zelená."

"Možná u vás," odsekl jí. "Mě v té době naučili jen to, že násilí je normální."

Ginny se zamyslela. "Asi to nebylo jednoduchý dětství, co?" poznamenala překvapivě něžně a s pochopením. "Taky jsem jednou sešla na scestí, ne tak docela mojí vinou," dodala rychle, "ale pokud mohl někdo z rodiny jako té mojí, pak tě asi docela chápu."

"Jak to myslíš, že jsi sešla na scestí?" vyptával se.

"Prostě tak, že jsem sešla na scestí. Dělala jsem věci, který jsem nechtěla, ale neměla jsem na vybranou. Jo, asi určitě tě chápu," pousmála se. "Ale stejně ti nevěřím."

"Já tobě taky ne," ujistil ji s pokrčením ramen. "Dokázala bys mě zničit jednou větou, někomu takovému nemůžu věřit."

"Nevěř. Věř mi ale to, co ti teď povím," naklonila se blíž. "Dolohov věří, že se ho kdosi v tom domě pokusil zavraždit. Měl na krku prý otisk nože, když se probral. Nic necítil, protože tam od jakési nepovedené akce z mládí nemá nervové buňky nebo co," nakrčila nos, "takže si ničeho nevšiml. Dal by se tak snadno ve spánku podříznout, jako kuře na polívku," zašeptala na konci.

"Jak to víš?" vyhrkl překvapeně.

Ginny se ušklíbla a pokrčila rameny. "Chodí sem za zábavou a u toho mluví, stačí poslouchat. Navíc žena Fawleyho zahýbá s Jonesem svému muži, počkej, to je důležitý" přitáhla si ho za kravatu blíž k sobě, "a Fawley hrozí Jonesovi smrtí. Mohl bys je poštvat proti sobě, stačilo by, aby ho Fawley našel, když zrovna dělá do jeho ženy. Odstavilo by je to na chvíli všechny."

"Zavřeli sem ďábla a netuší to," zamumlal Theo obdivně. "Uvidím, co půjde udělat. Pustila bys moji kravatu?" trhl sebou a vymanil se tak z jejího sevření.

"Příště bys mi mohl přinýst nějaký lektvar proti bolesti, bylo by to docela milý, ale něčeho takového se zrovna od tebe nedočkám," dodala si pro sebe, když odcházel z cely. "Aspoň se tu nezblázním."

***

Daphné osaměla v pokoji. Ještě víc než kdy dřív jí chyběla Astorie. Bez ní najednou v jejím životě bylo prázdno, nikdo při ní nestál a na Thea se nemohla spolehnout. Ležela na posteli a zírala do stropu. Posledním člověkem, který pro ni byl ochoten se skutečně obětovat, byl Blaise. A teď zmizel.

"Možná už je mrtvý," zašeptala a pohlédla na svoje předloktí. Byl to jejich úděl, který si nepřáli. Dostali se dovnitř, aniž by se o to prosili. Najednou všech pět stálo na stejné straně barikády a pálili kletby na protivníky. 

Astorie ne. Neměla Znamení. Nemohla mít. Byla přece v Bradavicích. Prvního září odjela a o dva týdny později dostala Daphné ten dopis. Stále ho někde měla. Carrowovi jí s lítostí oznamovali, že její sestra Astorie Greengrassová zmizela a nikdo neví, kde by mohla být. Výsledek: utekla.

Jenže to na Astorii nesedělo. Nikdy neutíkala od problémů. Buď je elegantně vyřešila, nebo z nich udělala problém někoho jiného. Nikdy by zbaběle neutekla. Jenže teď byla pryč a každým dnem se víc a víc snižovala šance, že se najde spíše živá než mrtvá. 

"Možná," zašeptala zničeně Daphné, "už je mrtvá."

***

Draco přitiskl otcovy prsty ke vchodu na odbor záhad. Dveře se se skřípěním otevřely. "Vítejte, pane Malfoyi," zašeptala ozvěna odnikud jako obvykle.

"Taky zdravím, Echo," jak hlas pojmenoval.

Kráčel opuštěnou chodbou k místu, kde pátral naposledy. Několik místností mu zůstalo nepřístupno i s otcovými prsty, ale do těch, do kterých se dostal, chodil často. Několikrát musel zneškodnit hlídače, aby se k nim dostal, ale obvykle se s ním minul, jelikož odbor byl neuvěřitelně rozsáhlý.

Věřil, že by mohl něco najít právě tady. Kde jinde by našel tajemství, které drží Voldemorta při životě. Smrt byla přece přirozená, jen na odboru záhad se jí pokoušeli postavit stejně jako Voldemort. Zkoumali samotnou podstatu smrti, možná, kdyby ji pochopil, pochopil by i způsob, jakým by se dal Voldemort zabít.

Něco na tom všem mu nehrálo. Existovalo přece tolik podivných předmětů, které dokázaly přivodit smrt nebo něco horšího. Kupříkladu portál za závěsem. Nikdy z něj nikdo nevyšel, přesto zřejmě nezemřeli. Aspoň na odboru záhad se to tvrdilo.

Pak tu byl kámen vzkříšení, který podle kohosi uměl mrtvé vyvolat i zpátky mezi živé. Draco tomu nevěřil, ale na každé teorii byla trocha pravdy. Třeba by se mrtví dali oživovat. V případě Voldemorta to přece fungovalo, tak proč by to nemělo fungovat i jinde. 

Jeho ale spíš zajímaly způsoby smrti. Jak zajistit smrt někomu nesmrtelnému, jak zničit nezničitelné a jak sprovodit ze světa kohokoliv bez ohledu na potíže kolem. Avada na tyhle lidi nestačila, nacházel zajímavé zmínky o lidech, kteří překonali smrt.

Knihovna na odboru záhad byla stejně jako zbytek místností pečlivě zabezpečená, ale Dracovi se povedlo do ní několikrát dostat. Hromady knih, povětšinou zakázaných a až příliš temných, že je nedokázal ani udržet v ruce, aby ho nepopálily, patřily právě tomuto odboru. Některé byly v cizích jazycích, psané runami, na které ani jeho znalosti nestačily, jakýmsi podivným písmem, jehož tvar se nepodobal žádnému známému, nebo kniha psaná v číslech. Ta Draca zaujala nejvíc.

Vypadala tak obyčejně, jednoduše a logicky. Čísla byla psaná pod sebou, některá končila po pěti cifrách, jiná po šesti nebo po sedmi a začínala třeba až u druhé nebo třetí. Domníval se, že by mohlo jít o řádkování nebo o nějakou neměnnou strukturu textu. Pokud by první cifra chyběla, pak to určitě něco mělo znamenat. 

Tolik si přál rozluštit aspoň nějaké informace, že mnohdy zapomněl na čas a trávil na odboru záhad dlouhé noci. Přeložil toho zatím jen žalostně málo. Jeden odstavec starodávnými runami, který neříkal nic nového, jen popisoval jakési rituální oběti v severských zemí před mnoha staletími, a kapitolu z knihy psané ve staré němčině. Tam se psalo o druidech a jejich lektvarech, které dokázaly zdánlivě nemožné. Kdyby někdo na takové tajemství přišel, jistě by to hodně změnilo. 

Připadal si ztracený a k ničemu. Nedokázal přečíst ani jednu celou knihu, přitom se snažil, jak jen mohl. S takovou ničeho nedosáhne nejmíň do Vánoc příštího roku. Nerad si to přiznával, ale potřeboval pomoc. 

Otevřel namátkově knihu ve třetí poličce úplně na kraji. Byla zase v těch příšerných runách. Navíc v nich byla ale poházená čísla, která mohla znamenat roky, ale taky nemusela. Draco ji naštvaně vrátil zpátky. Jak mohl něco pochopit, když k těm informacím ani neměl přístup? To opravdu neexistovaly už nějaké hotové překlady? Copak se na odboru záhad tolik let patlali s tímhle?

Rozuměl jenom třem knihám, jedna byla o čarodějnických procesech a část byla věnována Vendelíně Výstřednici. Psal to nějaký obdivovatel ještě za středověku. Druhá pojednávala o vlivu ovčích vnitřností na lektvar zneviditelnění, jehož recept se bohužel nedochoval, takže kniha byla zbytečná. A třetí se zamýšlela nad otázkami chování k testrálům, poslům smrti. Ta ho také příliš nefascinovala.

Našel i jednu s mnoha obrázky, ta byla o mozkomorech. Psal ji nejspíše jejich stvořitel a nezapomněl ji vymalovat skutečně detailními podobiznami. Draco měl noc po jejím přečtení noční můry a zařekl se, že raději zemře, než aby kdy navštívil Azkaban.

Pomalu ztrácel naději, když se mu po mnoha hodinách stále nedařilo rozluštit text ve staré tenké knize s hnědými deskami. Naštvaně ji zavřel a uklidil do police. Nejraději by se na to všechno vykašlal. Potřeboval pomoc, nutně ji potřeboval.

Potřeboval někoho, kdo by byl aspoň stejně dobrý jako on, možná i někoho lepšího. Někoho, komu by mohl věřit nebo si jeho loajalitu nějak pojistit. Někoho, kdo měl mozek na záhady, na jejich luštění. Někoho, kdo měl stejný cíl. Někoho jako Grangerovou, uvědomil si se zaťatými zuby.

***

"Co je to za místo?" vyptával se Blaise, když ho Levandule zavedla do obýváku a postavila před něj nástěnku, špendlíky a několik papírů.

"Nevím, takhle už to vypadalo, když jsem sem přišla. Majitelé udělali dobře a nejsou tady už několik měsíců, takže to tu můžeme používat po libosti," mávla kolem sebe rukou.

"Vypadá to jinak než obyčejné opuštěné domy," podotkl.

"Jo, protože tu nikdo neumřel na rozdíl od těch tvých domů. Ono když ohodíš zdi krví a kolem pohážeš vnitřnosti, trochu to vizáži domu uškodí, věř mi," sarkasmus z jejích slov jen odkapával. "Na něco takového nemáme čas."

"Co to bude, až to bude?" ukazoval na nástěnku.

"Naše síť a osnova, taková galerie mrtvých. Všechny je sem zaznamenáme i s místem, kde jsme je našli a jakou měli kravatu. Samozřejmě i to, jaké vnitřnosti jim chyběly," dodávala a ukazovala na papírech místa, kam se co bude zapisovat. 

"To je na hlavu," poznamenal Blaise, ale nakonec začal zapisovat taky. "První byl ten v Londýně, z Nebelvíru, bez srdce a bez mozku. Druhý ten v Glasgow, z Mrzimoru, taky bez srdce a bez mozku..."

"A něčeho v břiše, ale nevíme čeho," dodala Levandule.

"Třetí v Edinburghu a byl zase Nebelvír. Ale ten tam byl dýl, několik dní, možná i dva týdny."

"Já vím," nakrčila nos Levandule. "Tak dál," připíchla papíry na nástěnku. "Co je spojuje dohromady?"

"Stoprocentně nevíme o ničem. Ten třetí byl už ohryzanej od toulavých psů a koček, těžko poznat, které vnitřnosti měl a které ne."

Levandule zavřela oči a povzdychla si. Ten pohled jen tak z hlavy nevypudí. Navíc už byla unavená. Oči se jí klížily posledních pár hodin, ale ona si nedovolovala usnout. Kdyby usnula, zdálo by se jí právě o těch tělech. 

"Necháme to na zítra, určitě najdeme další tělo," navrhl Blaise.

"Ne," odmítla to rychle. "Jsem v pořádku, nepotřebuju spát. Nechci spát."

"Brzo bude tma, možná bychom měli," stál si za svým.

"Tma?" vyděsila se Levandule. Vyskočila z pohovky a doběhla k okno. "Sakra." Zírala na pomalu se zatmívající nebe.

"Co se děje?"

"Dneska je úplněk!" vyjekla. "Ty jizvy nemám jen tak, Zabini, prober se!" vyšilovala. "Musím rychle pryč, než se to stane. Jak jsem jen mohla zapomenout? Minule jsem zapomněla a jak to dopadlo? Proč mě Lupin nevaroval? No aha, protože netuší, kde jsem. Sakra, sakra, sakra..."

"Co se stalo minule?" naklonil hlavu ke straně Blaise a byl úplně v klidu. 

"Zabila jsem pár lidí," odsekla mu. "Vlastně jsem je rozsápala na kousíčky, kterými jsem si vystlala postel. Tehdy jsem to ještě nevěděla, že se tím stanu. Byla to moje první proměna," vyprávěla rychle, jako by to ze sebe potřebovala vysypat ideálně ihned.

Blaise trochu vyděšeně polkl, než se zhluboka nadechl a vstal. "V klidu..."

"Jak mám být v klidu?" zaječela na něj. "Třeba ty těla nechávám tam venku já, co já vím," vyhrkla zoufale. "Jsem přece monstrum. Vidíš to na mém těle, to se postupně dostává dovnitř. Nemůžu pořádně chodit, protože mi sežrali půlku stehna, a před nikým se v životě už nikdy nesvlíknu při světle. Kdybych byla aspoň chytrá nebo nevinná, ale to nejsem. Nemám prostě nic, ztratila jsem každičký kousíček sebe. Není to v klidu, Zabini, když cítím krev, někdy na ní mám chuť. Možná si to namlouvám, ale je to tak."

"Bude to v klidu, protože úplněk je až zítra, ne dneska," dořekl konečně svoji větu s lehkým úšklebkem, aby se mohl následně zatvářit vážně. "A to, co říkáš, tím jen dokazuješ, že skutečně nejsi moc chytrá."

"Jen se na mě podívej," zašeptala, "prakticky mě oživili, když mi polovinu těla sežral Šedohřbet. A za jakou cenu. Ron kvůli mně umřel. Skončil s prokouslým hrdlem namísto mě. A nejhorší bylo, že v tu chvíli jsem nic z toho neviděla. Jen jsem cítila, jak ze mě teče krev a jak mě pomalu požírá zaživa. Nemohla jsem se bránit, a přes to všechno jsem to přežila. Nepřijde mi to fér. Asi jsem tam měla umřít, myslím, že tak by to bylo správně."

"Brownová, podívej se na mě," požádal ji. "Nepanikař," to bylo to jediné, co jí řekl. 

Levandule mu zírala do očí, aniž by mrknula, a přikývla. 

"Nestalo se to, určitě to není správně," mluvil pomalu a zřetelně, aby ho i panikařící Levandule pochopila. "Věci se nedějí bezdůvodně. Stejně tak jednou se ti může hodit všechno tohle, co jsi říkala. Všechno má svoji dobrou i špatnou stránku. Tak se uklidni a běž spát, zítra v noci se očividně moc nevyspíš."

Znovu kývla beze slov.

"Dobrou noc, Brownová."

Levandule ztěžka polkla, než vydechla a přikývla. "Dobrou noc, Zabini," odkráčela do vedlejšího pokoje a zavřela za sebou dveře. Ona měla postel a on gauč, ostatně, on byl zajatec, ona měla v držení jeho hůlku.

Jakmile si byla jistá, že je bezpečně uvnitř, přitiskla se zády na dveře a sjela po nich dolů. Prsty si srovnala vlasy za uši a zlehka se pousmála. Panikařila, její tělo bylo nastavené jako zrcadlo. Pokud člověk, se kterým trávila čas, panikařil dřív než ona, byla v klidu. Tak to bylo v případě, že viděla Ginny. Ale pokud byl ten druhý v klidu, panikařila ona. Nedokázala si pomoct, taková už byla její přirozenost.

Tiše vydechla a rukou se dotkla dveří. Netušila, jak by pojmenovala to, co cítila právě v tom okamžiku, ale nebylo jí to nepříjemné. Zarazila se sama nad sebou. Byl to Zabini. Nesměla udělat tu samou chybu, co už mnohokrát předtím. Kdykoliv se cítila osamělá, přijala s láskou to, co přišlo jako první. Ať už to byl, kdo chtěl. Proto dávala přednost mužům na jednu noc.

Jenže i takoví ji dokázali zlomit. Odmítnutí bolelo. Příšerně bolelo, když se na ni znechuceně podívali a odešli pryč. Vždycky, když se to stalo, hodiny a hodiny se prohlížela v zrcadle, dokud podrobně nerozebrala každičkou jizvičku na svém těle. Trvalo to dlouho, měla jich totiž hodně.

Zoufale zavřela oči a přitáhla si nohy k hrudníku. Začínalo jí to všechno lézt na mozek. Docela se teď těšila na přeměnu, až zapomene, kým je a na okamžik se prostě zbaví všeho, co ji tížilo. Škoda, že se při tom stávala krvelačnou bestií bez trochy soucitu.

"Zabini?" zašeptala na dveře a doufala, že ji neuslyší. Nechtěla, aby ji slyšel, zároveň ale toužila po jeho odpovědi.

"Brownová? Co je?" ozvalo se přímo zpoza dveří, jako by na to snad čekal nebo ji poslouchal. 

"Zítra ti dám hůlku, abys mohl zmizet a já tě při proměně nezabila. Bude na tobě, jestli se vrátíš a budeš pokračovat v pátrání, nebo odejdeš prostě pryč."

Chvíli bylo ticho, až už se chtěla přesvědčit, jestli ji slyšel, když promluvil. "Hůlku bych samozřejmě ocenil, stejně jako možnost vzít si na Manoru aspoň nějaký věci, bude to takový pocit svobody," uchechtl se. "Taky jsem zmeškal schůzi Smrtijedů, tak snad mě za to nikdo nesejme."

Levandule zalapala po dechu.

"Co je? Neříkej, že jsi to nevěděla."

"Nečekala jsem to takhle přímo řečené," pověděla dveřím.

"Ty taky nechodíš kolem horký kaše a rovnou zaboříš prsty do mrtvoly, než aby ses dvakrát ostýchala. Pak se ale vrátím. Mizející děti, které nikdo nehledá, to se mi přestává líbit."

"Tenhle svět se mi přestal líbit už dávno," povzdechla si Levandule a opřela si o dveře i hlavu. Proč spolu vlastně mluvili přes dveře, když je stačilo otevřít a to všechno by bylo mnohem jednodušší? Možná by to nesvedli při pohledu jeden na druhého. Možná by se zase začali hádat. Možná by se stalo tolik nepředvídatelných věcí, že si to nedokázala ani představit.

"Právě proto by se s tím mělo něco dělat," poučil ji vážně, než se uchechtl. "Ale co ti to říkám? To já jsem tady Smrtijed."

"Nepřijdeš mi zrovna jako ukázkový Smrtijed. To byla pochvala, ne urážka."

"To mi došlo."

"Nebuď hnusnej," odsekla mu. 

"Proč by ne? Ani nejsme kamarádi." Levandule si skousla spodní ret, neřekla nic, jen čekala, co z Blaise vyleze pak. "Jsme spíš kolegové, takový nedobrovolný."

"Dobrou noc, Zabini," popřála mu znovu, ale tentokrát se zvedla ze země a došla až do postele. 

Lehla si tam a zahleděla se do stropu. Představovala si na něm hvězdnou oblohu, bez měsíce, jen jednotlivé zářící hvězdy, jak postupují nebem a tvoří souhvězdí. Litovala, že se neučila astronomii víc a dávala tolik prostoru věštění, kolik by mohla použít na důležitější předměty. Stejně z ní skutečná věštkyně nikdy být neměla. Trelawneyová ji měla ráda jen kvůli jejímu předpovídání katastrof. Zdálo se, že se svět teď řídil právě podle jejích předpovědí. Uchechtla se té myšlence, ale pak se zamračila. Kde teď byl Trelawneyové konec...

S tím zavřela oči a nechala se odnést z tohohle světa do úplně jiného.

***

"Nepotřebuješ něco, Ginny?" přeptal se znepokojeně Dean.

Všichni se k ní chovali mile a úslužně. Nikoho ani nenapadlo, že by se uvnitř Ginny mohl skrývat démon, jehož si chránili ve svém domě. Dean jako by si vzpomněl na dobu, kdy spolu s Ginny prožívali aspoň jakési náznaky vztahu, skutečně se zdálo, že ho pohled na ni rozhodil.

"Nemám ti ještě něco přinést?" vyptával se Charlie.

"Není ti zima?" strachoval se George.

Ginny jen zavrtěla hlavou. Smutně se po nich podívala a skousla si ret. "Ne," zašeptala. "Jen..."

Popotáhla, načež se k ní Fred i George hned přitiskli a začali opakovat, že ať už viděla cokoliv, bude to dobré. Charlie ji utěšoval a Katie pomáhala. Ginny se ocitla ve středu dění, všichni se kolem ní točili. Všichni kromě dvojice stojící u zdi pokoje.

"Nepřijde ti jiná?" šeptal Seamus, aby ho neslyšel nikdo jiný než dívka stojící vedle něj. 

"Prošla si peklem, Seamusi," odpověděla mu Lenka, "to člověka změní. Změna nemusí být nutně k horšímu, všichni se vyvíjíme s každým dnem víc a víc."

"To bylo hluboké, ale já myslel spíš něco divného," ušklíbl se chlapec. Na Lenčina slova neměl už několik dní nervy, od doby, do spatřil Levanduli u Děravého kotle. "Je jiná. Nereaguje jako Ginny."

V tu chvíli do pokoje vešel Lupin a začal mluvit. "Vážení, na jihu u moře se objevily známky pohybu dvou osob. Mohla by to být Levandule, ať už se jí stalo cokoliv."

"Nebo Malfoyová. Snažíme se ji kontaktovat už dlouhou dobu a konečně by se to mohlo podařit," vešel dovnitř i Pastorek.

Všichni se na ně zadívali. I Ginny otočila hlavu a hltala jejich slova plnými doušky. Zapomněla na pláč a soustředila se jen na to, co říkali. 

"Stejně jako Hermiona. Možná je v průšvihu," souhlasil Neville. 

"Nebo Angelina s Leem, pořád se nevrátili," dodal George.

"Deane, Katie, Seamusi, půjdete s Kingsleym," požádal je Remus.

"Remusi," přerušila ho zasněně Lenka. "Seamus má dneska jiné plány, musíme prověřit tu věc," důležitě pozvedla obočí a v tu chvíli vůbec nepůsobila jako ta stará známá Lenka. "Ty víš."

Nikdo nemohl vidět, jak Lenka přidržela rukou Seamuse na místě. Její dotek způsobil, že se ani nepohnul, ani nic neřekl. Jen stál a mlčel. Věřil Lence tak moc, že by jí svěřil vlastní život, možná i víc. Pokud nechtěla, aby chodil, pak musel zůstat.

"Frede, Georgi, vy půjdete s Remusem a Katie s Deanem doprovodí mě," rozhodl Kingsley, aby nikdo nemohl protestovat.

Jakmile opustili místnost, Ginny se znovu dala do pláče a Charlie si ji přivinul k sobě.

"Měl jsi pravdu," přitiskla se Lenka k Seamusovi, aby mohla mluvit tak slabě, jak jen to šlo. "Ginny není ta stejná Ginny, která nás opustila. Naše Ginny by nikdy nezapomněla na pláč a nikdy by se nechovala tak flegmaticky, kdyby šlo o její přátele. Seamusi," jeho jméno jí splynulo ze rtů tichounce a něžně, "musíme zjistit, o co jde."

***

"Grangerová, nemáš kam jít!" zařval na ni. Takhle si to nepředstavoval. Měl se jí slušně zeptat a ona měla souhlasit. Grangerová ale nikdy nemohla udělat nic jako ostatní, naštvala se a skončilo to až tímhle prohlášením. 

Otočila se na něj a pohodila vlasy. Bez smrtijedského pláště vypadala skoro jako dřív, jen pohled v očích měla jiný. Zlomenější a prázdný. Vyčítala si jistě tolik věcí, že to ani nedokázal spočítat.

"Myslíš, že nemám domov? Že jsem jen ubohá mudlovská šmejdka, která nemá ani tohle? Rodinu, přátele nebo domov? Jdi se vycpat, Malfoyi. Ty i tvoje pitomé předsudky!"

"Ale mám pravdu," hádal se. "Nemáš, kam bys šla. Poznám to," přibližoval se k ní pomalu, jako by ho pak snad víc poslouchala. "Našel jsem tě tady," mávl rukou kolem sebe a nakrčil nos.

"Chceš mi říct, že nemám na víc?" vytáhla hůlku, ale Draco vyrazil dopředu a praštil jí do zápěstí, aby hůlku upustila na zem. Žádné kouzlo, jen hrubá síla.

"Chci ti říct, že jsem tě našel uprostřed domu rodiny, kterou rozmetali na kousky a ani nesmyli krev ze zdí. Kdybys zapátrala pořádně, jistě bys našla několik jejich kousků poházených kolem. Wilson rád schovává věci na nepravděpodobná místa," rozhlédl se kolem. "Copak máš tohle zapotřebí?"

Hermiona na něj bez dechu zírala. Proč se tolik snažil? Jeho podivné psychologické metody byly sestrojeny psychopaty, ukazovaly její bezmoc a bídu, aby si uvědomila, že ho potřebuje. Na takové hry odmítala přistoupit. Zatvrdila se, jak jen mohla, přesto dovnitř k její duši pronikala některá jeho slova. Wilson rád schovává věci na nepravděpodobná místa... Ani nesmyli krev ze zdí... Máš tohle zapotřebí?  Neměla. Jedinou věc z toho neměla zapotřebí. Ale měla zapotřebí přijmout zrovna Malfoyovu pomoc? Kvůli čemu?

"Grangerová," mluvil tišeji a mileji, snad jako by se omlouval za svůj předchozí tón. Manipuloval s ní, jako by byla úplně hloupá. "Ty máš přece na víc. Nepotřebuješ se schovávat v takových podmínkách, nepotřebuješ nic z toho. Jediné, co potřebuješ..."

"Jsi ty," vydechla sarkasticky. "Myslíš si, že jsem opravdu tak hloupá? Že ti skočím na tuhle pitomou léčku? Že jediné, co potřebuju, jsi ty? Ach bože, chraň mě před touhle skutečností," odstrčila ho a sehnula se pro hůlku. 

"Fajn, budu mluvit na rovinu," vynechal veškeré citové vydírání a mluvil bez emocí jako obvykle. Aspoň v posledních mnoha měsících, kdy ho slýchávala mluvit. Možná to zapíral, ale válka se podepsala i na něm. "Nejsi na tom dobře, Grangerová."

"To očividně nejsem, když se tu vybavuju s tebou," zamračila se, ale poslouchala.

"Nemáš nic a nikoho nemůžeš kontaktovat. Nezajímá mě proč," zvedl ruku, aby zastavil příval slov, ke kterému se zrovna nadechovala. "Vlastně mě nic ze tvého života nezajímá, tak se nenamáhej. Shrňme si teď, co by tě v příštích několika týdnech čekalo," spokojeně se pousmál, když pochopil, že ho konečně poslouchá pořádně.

"Během tohohle týdne by se nic nestalo. Potulovala by ses po hřbitově, mluvila s Potterem a Weasleym, oni by ti neodpovídali, protože jsou mrtví, a ty by ses každý večer vracela sem. To je z toho všeho snad nejhorší," znovu se rozhlédl. "Pak by tě to přestalo bavit, chtěla by ses konečně pomstít a, protože nemůžeš vymyslet pořádný plán, udělala bys něco hloupého a nejspíš bys při tom umřela. Pokud ne, stouplo by ti to do hlavy a při dalším pokusu už bys určitě umřela. Nebo ještě jiná verze, Smrtijedi by si všimli, že se zdržuješ kolem Potterova hrobu a počkali by si tam na tebe, takže bys," ztišil hlas, "umřela. Překvapení," pronesl suše. "Každopádně nejpozději do Vánoc bys byla mrtvá," pokrčil rameny.

"A?"

Vykolejila ho. Najednou nevěděl, co říct. Nečekal, že by se tak chladně postavila k vlastní smrti. Pořád to byla Grangerová, přece se hádala pořád a o všem, tak proč ne o tomhle? Co měla za lubem?

"Byla bys mrtvá."

"To už jsi říkal," uculila se vítězně. "Ještě něco nebo přijde ta chvíle, kdy opustíš můj dům a necháš mě napospas smrti?"

"Jsi blázen," zavrtěl hlavou. "Proč se tu vůbec snažím, když už to očividně nemáš v hlavě v pořádku, takže bys to pravděpodobně ani nedokázala."

Vařila se v ní krev. Apeloval na její chytrost, to se jí nelíbilo. Před válkou by mu na to skočila. Chytila by se a chtěla mu dokázat opak, že je ta nejchytřejší na světě. Ale teď viděla skrz Malfoyovo prohlášení. Snažil se, ale nestačilo to. "Pravděpodobně ne."

Otevřel pusu, ale nevyšel z ní zvuk. Neměl co říct.

"Copak? Došly ti manipulativní kecy?" znovu na něj namířila hůlkou. "Nechci s tebou mít nic společného, to doufám víš."

"Chci ho zabít," vyhrkl. "Stejně jako ty. To je důvod, proč bys mi měla pomoct. Máme stejný cíl, nemusíme být přáteli, když o to ani jeden nestojíme."

Viděl, že se zamyslela. Pak pomalu sklopila hůlku. "Říkáš, že máme stejný cíl? Jak ho ale chceš dosáhnout? Pokud sis nevšiml, Harryho rozmetal na kousíčky a vás si podrobil ještě víc než předtím. Je jen otázka času, kdy se postaví celému světu."

"Mám přístup na Odbor záhad," musel s pravdou ven, aby dosáhl, čeho chtěl. "Jsou tam knihy, spousta knih, v tom seš přece dobrá, ve čtení knih. Rozumíš runám, vždycky jsi měla dobré překlady, lepší než já."

"To ti na tom tak moc záleží?" vytřeštila oči. Tak moc, že radši přiznal, že ona, mudlovská šmejdka, je lepší než on? 

"Co nabízím," přešel její otázku elegantně a jako obchodník, "je aspoň malá služba Malfoy Manoru. Postel, koupelna, jídlo," pokrčil rameny. "Smrtijedi ke mně nechodí od doby, co jsi zabila otce."

"Nepřipomínej mi to!"

"Co chci," zcela ji ignoroval, "je pomoc. Dostanu tě na Odbor záhad a ty získáš informace. Pak se naše cesty rozejdou."

"Proč?"

"Protože se nesnášíme."

"Ne," zarazila ho, "proč chceš moji pomoc? Proč ho chceš zabít?"

"Ber nebo nech být."

Nemusela přemýšlet dlouho. Ať už by to byla nebo nebyla léčka, měl pravdu. Nejpozději do Vánoc by zemřela. Copak na tom záleželo, za jakých okolností? Neměla právo se zamýšlet nad svým pohodlím, když žádné neměla. Ztratila všechno, tak proč si zachovávat život? Navíc mu věřila. Netušila proč, ale věřila, že jí nevydá Smrtijedům. Řekl, že Smrtijedi k němu nechodí, řekl, že Smrtijedi by si všimli její přítomnosti v Godrikově dole. Smrtijedi, ne my. Nepočítal se mezi ně. A to byla poslední kapka na váhy její nerozhodnosti. 

"Kdy vyrážíme?"

***

Blaise procházel Manorem potmě a rozhlížel se na všechny strany. Po špičkách přebíhal chodby a otevíral pokoje, aby zjistil, ve kterém měl vše potřebné. Hůlky, svoje věci, některé další drobnosti, aby se mohl vydat pryč. Nedokázal si pomoct, musel nahlédnout i do Dracova pokoje. 

Tma v něm byla ještě hrozivější než vždycky. Rozsvítil hůlku a v rychlosti prohledal všechny možné skrýše. Nevěřil, že by Draco v ničem nejel. Nevěřil už ani svým přátelům. Pansy nevěřil nikdy, cosi uvnitř něj mu bránilo jí podlehnout, Theova lidskost mizela každým dnem víc a víc, Daphné se pomalu hroutila do sebe a Draco něco skrýval. Nevěřil už nikomu, neměl jediného blízkého člověka.

Samota byla pro něj jako prokletím. Nikdy v ní žít nechtěl, ale každým okamžikem se do ní řítil. Jako by se jeho nejtemnější obavy zhmotňovaly všude kolem. Teď ale nebyl sám. Mířil za Brownovou, tou, se kterou hledal mrtvé studenty Bradavic. Tou, která se právě od doby Bradavic tolik změnila. 

Prudce se sehnul k posteli a hmátl rukou dozadu. Nikdy tam nic nebylo, ale dneska narazil rukou do čehosi tvrdého. Vytáhl to ven a posvítil si na to. Krabice, obyčejná krabice bez jakéhokoliv nápisu. Otevřel ji a zklamaně si povzdechl. Jen několik drobností do lektvarů. Nic podezřelého. 

Podíval se k zavřeným dveřím od koupelny, pak zavřel krabici a vstal.

"Blaisi?" vešel do pokoje jeho vlastník. "Co tu děláš? Opět."

"Přišel jsem si vzít svoje věci," vyhrkl. "Mám teď nějakou práci venku, takže tu pár dní nebo týdnů moc nebudu."

"To nemyslím, to víš. Zabini, tvoje touha po odpovědích se ti jednou vymstí. Každý má tajemství a každý si ho střeží," podíval se mu do očí. "Na to nezapomeň. Až skončíš s prací venku, už se nevracej. Nemusel bys tu být vítaný," dodal s pokrčením ramen.

Blaise se nadechl k protestu, ale pak pochopil, že by to nemělo cenu. Posral to. Byla jeho vina, že už se sem neměl vracet, že ztratil dalšího přítele. Kdyby nečmuchal kolem, nikdy by se to nestalo. Mohl si za to sám. "Samozřejmě," vydechl. "Děkuji za přechodný domov."

"Sbohem, Zabini, a jednu radu," zastavil ho v odchodu Draco, "nepátrej po mých tajemstvích. Mohl by ses je totiž dozvědět a to bys nemusel ustát."

Vyšel na chodbu a přivolal si ty zbylé věci, které měl rozházené tak porůznu na Manoru. Teď už ho s tím místem nic nespojovalo. Za touto kapitolou života mohl bezpečně zavřít dveře. Budoucnost, do které měl vkročit mohla být lepší i horší, bylo to nejisté. Všechno v tomhle příšerném životě bylo tak nejisté.

Ani si to neuvědomil, ale hrdlo se mu stahovalo úzkostí. Pochopil, že z téhle situace už není úniku. Co začal, musel dokončit. A konec téhle cesty mohl skončit jen a jen smrtí.

V Dracově pokoji se zatím otevřely dveře koupelny. Do pokoje vklouzla dívka a zrychleně dýchala. "Už jsem se bála, že otevře dveře. A prý že k tobě Smrtijedi nechodí," mračila se.

"Už nebudou. Zabini byl poslední, komu bych za příchod ještě mohl stát," promluvil spíš k sobě než k ní a opustil pokoj bez dalších slov. 

Hermiona zůstala stát v pokoji a zírala do tmy. Prohrábla si rukou čerstvě umyté vlasy a pocítila kratičký záblesk spokojenosti spojený s tímhle pocitem. Byla ráda, že skončila tady. Rozhodla se správně. Ani trochu se jí ale nelíbil tón hlasu, se kterým před okamžikem Malfoy mluvil.

Podepsalo se to na nich všech. Když se dívali na tu galerii mrtvých kolem sebe a přicházeli stále o další a další přátele, nedokázali zavřít oči. Nechtěli se dívat na ta hrůzná plátna jejich vzpomínek, ale zavřít oči by znamenalo to vzdát. Hermiona nechtěla zavírat oči, stejně jako nechtěla, aby je lidé kolem ní zavírali. Ani Malfoy.

Věděla, že budou muset uspět. Pokud totiž ne, pak by se svět zcela jistě vydal do rukou Voldemortových.

"Ach Harry," zvedla oči ke stropu, "podívej, za koho jsem tě v téhle cestě za vítězstvím vyměnila. Pokud vyhrajeme, třeba mi to jednou odpustíš."