Chloe

Bláznivá Rose mi zaťukala na dveře už v pět ráno a vrhla se mi kolem krku. Když mě její červená trvalá pošimrala na nose, musela jsem se zasmát.

,,Co je zač ten chlap?" vyhrkla na mě, aniž by řekla ahoj a já se musela hodně ovládat, abych nezvedla oči v sloup.

,,Brzy ho uvidíš." 

,,Vážně?"

Dělala jsem, že ji neslyším, protože jsem nechtěla riskovat, že bych prozradila sobotní večírek, a tak jsem se odebrala do kuchyně a prostě řekla jen: ,,To jsi přijela až teď?"

Po chvilce váhání se se mnou rozhodla držet basu a přikývla.

,,Tak to potřebuješ kávu." 

Když jsem vyndala z police dva hrnky, věnovala mi široký úsměv a znovu přikývla. Musela jsem se usmát, když během ohřívání vody vytuhla na gauči. Ani trošku jsem se jí nedivila.

Zbývaly mi dvě hodiny, než budu muset jít do práce a já nevěděla, co s rukama. A když nepočítám pět minut, kdy jsem jimi držela hrnek s kávou, opravdu mě nakonec nenapadlo nic lepšího, než se schoulit vedle Rose a zkusit ještě taky zabrat. Nešlo to. Musela jsem myslet na sobotní noc a co všechno se bude odehrávat. V hlavě mi běhalo na tisíc scénářů a ani jeden z nich nebyl podle mých představ. Možná proto, že ve všech těch mých vizích bylo nové spodní prádlo s podvazky a taky ten vnitřní pocit, že se do toho pouštím s někým, do koho nejsem zamilovaná.

Rose mě ze spaní objala kolem pasu a já se uculila. Jakmile by se její ruce dotkly jakékoliv jiné části mého těla, spadly bychom v důsledku mé lechtivosti obě z gauče. Bezděky mě napadlo, že by mě takhle jednou mohl držet Max a z nějakého důvodu to pro mě nebyla snadno uchopitelná záležitost. Byla jsem si plně vědoma toho, že jeden z hlavních důvodů mých pochybností o tomhle všem byl ten, že jsem si pro něj připadala až moc obyčejná. A nebyl to jen pocit, to byla bohužel realita. Chtěla jsem vlastně vynikat jako on? Nechtěla jsem náhodou být přesně taková, jaká jsem byla?

Poté, co jsem se přichystala do práce a spící Rose nechala snídani na stole se vzkazem, vydala jsem se vstříc čtvrtečnímu dni. Bez Maxe mi to vážně lezlo na nervy, a když jsem pak seděla u pracovního stolu a už tak trochu tradičně nevnímala dění kolem sebe a myslela jenom na něj, cítila jsem najednou neovladatelné nutkání se za ním stavit v jeho kanceláři a zhltnout ho. Nepatrně jsem sebou cukla, když mi došlo, jakým směrem se mé myšlenky ubírají a jak na to reaguje mé tělo. Byl to nový pocit, netknutý.

Netknutá, řekla jsem si v duchu. Vždyť Max mě tak sám nazval. Netknutá. Zavrtěla jsem hlavou. Na tom slově bylo něco zvláštního. Kolik je toho na světě netknutého? Kolik je toho na světě čistého? Technicky vzato jsem ani já nebyla čistá. V době puberty jsem se několikrát zkoušela před spaním dotýkat sama sebe, ale nikdy jsem na tom neshledala nic úžasného. Nechápala jsem ten povyk okolo sexu, masturbace, orgasmu a věděla jsem proč. Byla jsem zkrátka příliš frustrovaná, protože až na pár vteřin nepatrné blaženosti jsem při svých nezkušených dotycích nic úžasného necítila. Nikdy jsem neměla orgasmus a bylo naprosto deprimující, že většina lidí kolem mě ho už zažila. Nebylo to fér a štvalo mě to.

,,Chloe?"

Vytržená ze svých myšlenek jsem pomrkávající vzhlédla ke své šéfové. Miriam - udržovaná padesátnice s tmavě fialovými vlasy - se ve vysokých podpatcích tyčila nad mým stolem a v ruce držela hnědé desky.

,,Pošlu ti přes firemní email jeden dokument. Až budeš mít čas, tak si ho pročti a případně si napiš poznámky, dobře?"

Oněměle jsem přikývla a ona se moudře nevyptávala. Otočila se na podpatku a odešla do své kanceláře.

Mám ještě pár minut předstírat, že je něco jiného, na čem musím pracovat, nebo se mám zachovat jako dospělá a pustit se do práce, za kterou mě tu platí? zeptala jsem se sama sebe a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. 

Co to se mnou je?

**

Když jsem se nakonec přece jen ponořila do světa práce a stihla si pročíst i dva rukopisy navíc, rozhodla jsem se jít kolem sedmé večer už domů. Za přesčasy mě koneckonců nikdo neplatil, takže mě tu taky už nikdo nemohl držet jedinou vteřinu navíc. Ke všemu byla Miriam už pryč a já měla dojem, že jsem byla, když jsem nepočítala ochranku, v budově úplně sama.

Je čas jít domů. 

S úsměvem jsem vstala na bolavé nohy a musela se přidržet stolu, když mi v hlavě vyvstala nevítaná myšlenka, že mě budou v neděli ráno bolet nejen nohy, ale rovnou celé tělo. 

Prosím ano, zašeptal tichý hlásek a já měla sto chutí jít k futrům a omlátit si o ně hlavu.

Cesta domů byla chladná. Měla jsem jen lehký kabát a nohy mě bolely. Přála jsem si mít auto. Z nás tří ho měla jenom April, ale většinu času stálo na parkovišti a smutně svou majitelku pozorovalo, jak chodí pěšky.

Je to zdravé, Chloe. Už jsi skoro tam! povzbuzovala jsem se, ale bylo to k ničemu, a jakmile jsem za sebou zabouchla dveře od bytu, téměř jsem zasténala bolestí. ,,A dost!"

Odhodila jsem boty někam za sebe a při jejich dopadu uslyšela nepříjemný rámus. 

Ode dneška nosím bačkory a to kamkoliv, zapřísahala jsem se a s žuchnutím dopadla na gauč.

,,Au!" 

Co to sakra...?

,,To bolelo," zamumlal mi známý hlas do zad a já se neohrabaně posadila do tureckého sedu. Na gauči stále ležela Rose, stále v botách, stejně oblečená, jen kruhy pod očima měla menší.

,,Ty jsi tu celý den?" vyjekla jsem a ona se na mě zamračila.

,,Jo, zamkla jsi mě tady," postěžovala si a mně vylítla dlaň před ústa. 

Ale ne!

,,April se ke mně snažila probojovat, ale nakonec jsme se shodly na tom, že by nebylo rozumné ničit ti dveře, a tak jsme si asi tři hodiny povídaly přes ně."

S neúspěšně potlačovaným záchvatem smíchu jsem si představila, jak Rose sedí na podlaze v mém bytě a April zase na chodbě, pod zadkem pravděpodobně mikinu, protože je ještě větší zmrzlina než já.

,,Hahahahahaha!" 

Najednou jsem se z té představy dostala do úplného transu. Obličej jsem zabořila do měkké látky gauče a naštvaná Rose mi bubnovala do zad.

,,Tak tohle ne!" mumlala jsem přes křeče v břiše do malého polštářku a mým uším neuniklo, že se Rose směje taky. Když jsem se vzpřímeně posadila a urovnala si neposlušné vlasy, pohladila jsem ji shovívavě po rameni.

,,Omlouvám se. Proč jsi mi nezavolala?" zeptala jsem se, když mi došlo, že tady byla skutečně několik hodin jako křeček v kleci. 

,,Nechtěla jsem tě rušit při práci," vysvětlila a já zavřela oči. Vrtěla jsem hlavou tak dlouho, dokud se z chodby neozvala rána. Jako kdyby někdo položil hodně těžkou tašku na zem. Přesněji řečeno jako by jí někdo pustil z výšky na zem. Podívala jsem se na Rose a ta si skousla spodní ret.

,,Co?"

,,Nechtěla jsem vám to říkat po telefonu nebo to psát smskou..."

,,Co?" zopakovala jsem úplně stejným nezaujatým tónem, ale uvnitř mě vzplálo zděšení. Tohle její věčné ošívání jsem moc dobře znala.

,,Ne," vypadlo ze mě tlumeně. 

,,Ne!" zopakovala jsem, když se ozvalo zaklepaní na vedlejší dveře a naštvané brebentění, které vycházelo definitivně z Apriliných úst.

,,Tos neudělala!" procedila jsem mezi zuby a vydala se vstříc svým vlastním dveřím, abych je zabarikádovala.

,,Neblbni," špitla Rose a vyškubla mi řetěz z ruky.

,,Žádné zamykání, žádné zachraňování. Změnil se," snažila se mě přesvědčit o nemožném, ale já jí nevěřila ani slovo. Ze široka jsem otevřela dveře a spatřila na chodbě toho největšího kreténa na planetě, který z Rose dělal dlouhá léta tu nejméně cennou osobu v celém vesmíru. 

Otočil se mým směrem a letmo se usmál. Dlouho jsem nehnula ani brvou a když jsem se pak po chvíli podívala na Rose, která se opírala o dveře, poctivě jsem na ní vyvalila oči. ,,Zbláznila ses?"