Max

Do žil se mi prudce navalil adrenalin a začal jsem bušit do dveří jak smyslů zbavený. ,,Chloe? Chloe!"

Nalepil jsem se levou stranou obličeje na dveře a čekal, co se bude dít.

,,Počkej," začala tlumeně a pak se rozkašlala.

,,Jak se cítíš? Vidíš dobře?"

,,Ne," řekla po chvíli.

,,Nevidíš dobře nebo se necítíš dobře?" ptal jsem se debilně.

,,Jsem rozhozená a v panice. Vidím blbě, protože je tu tma a nemůžu si na ni přivyknout. Nic nevidím," zahekala a zase se rozkašlala. A rozbrečela. A zase rozkašlala. ,,Dopadnu jako... Bože... ne!"

,,Co se děje?"

Odpovědí mi byl její hlasitý záchvat pláče. V tu chvíli se na chodbě objevili hasiči a já se postavil na roztřesené nohy.

,,Dobrý večer, jsem Max. Prosím vás, pomozte jí," zachtaptěl jsem a ustoupil čtyřem hasičům z cesty.

Čtyři. Proč je jich tolik?

Jeden z nich, ten nejvyšší, zhruba stejně vysoký jako já, přistoupil až ke dveřím a začal Chloe popisovat, co se bude dít. Bylo jí řečeno, aby se posunula do kouta, tak, aby byla co nejdál od dveří. Pak Chloenin vzlykot a kašlání přehlušila jakási pilka. Tohle pro mě byla španělská vesnice, ale bylo mi jasné, že onen nástroj zničí ty zatracené dveře. Nechtěl jsem se na to ani dívat a tak jsem raději přešel k velkému oknu na východní straně. Už byla tma a budovy zářily. Tahle omračující scenérie mě vždycky dokázala uklidnit, ale ne dneska.

,,Pane."

Vykoukl jsem zpoza velkého fíkusu. Dveře byly z velké části odstraněné a já zíral do tmavého prostoru. Když jsem přistoupil blíž a jeden z hasičů se mi v tom snažil zabránit, věnoval jsem mu vražedný pohled.

Tohle si zkus!

Naklonil jsem se do jámy a opatrně nahmatal náhradní světlo, které se ve výtazích nacházelo nad volbami pater. Chloe se krčila v levém rohu. Čelo měla opřené o kolena, ramena se jí třásla neustálým vzlykáním a kývala sebou jakou houpací kůň.

,,Chloe," zašeptal jsem, ale ona nehnula ani brvou. Už tak byla rozhýbaná dost. Podíval jsem se pod sebe. Nebyla to žádná šílená hloubka. Jen nějaký metr a půl. Otočil jsem se na toho chlapa, který předtím mluvil na Chloe. ,,Pusťte mě k ní."

,,To já nemůžu. To je vyloučeno," řekl a pomalu seskočil do výtahu. Dotkl se Chloenina ramena a promlouval k ní tichým hlasem. Byl u ní až příliš blízko a mě bodl osten žárlivosti.

,,Pojďte slečno. Je tu váš přítel, podívejte."

Chloe rychle vzhlédla. Oči měla lesklé a tváře zarudlé, jinak byla bledá jako stěna.

,,Maxi," zamumlala a hlava jí spadla na hasičovo rameno. Vzal ji do náruče a ti tři hasiči stojící na patře jim pomohli nahoru. Když jsem se k ní natáhl, drželi ji, jako by jim patřila.

,,Dejte mi ji!" zavrčel jsem a přitáhl si ji do náruče. V očích měla stále děs, ale i tak se pokusila o malý úsměv, který jsem jí s radostí oplatil. Přežila to a já kupodivu taky. Tohle bylo vážně jako rána pěstí. Jen málokdy jsem si o někoho dělal starosti. Jasně, když jsem byl malý a naši se hádali, občas jsem měl strach, že se navzájem přizabijí, ale to nebylo stejné. Vždycky se nakonec usmířili. Jenže zaseknutý výtah neznal slitování ani pro holku, která trpí klaustrofobií. Kdyby ten předmět byl živý, nechal bych ho umučit.

,,Dobrý," šeptal jsem jí do vlasů a snažil se zklidnit jak ji, tak sebe samotného. Upřímně, moc se mi to nedařilo.

,,Pojď," řekl jsem a když se při pokusu o první krok málem svalila na podlahu, vzal jsem ji do náruče. Byla v šoku, takže ani neprotestovala, když jsem s ní nastoupil do druhého výtahu a vyjel do stého patra. V kanceláři jsem ji položil na tmavě hnědou pohovku a vytáhl z postranního úložného prostoru tenkou deku. Chloe lehce nadzvedla obočí a začala zase posmrkávat. Nabídl jsem jí kapesník a ona nepatrně přikývla.

,,Tady máš. Co se týče té deky a gauče, občas tady přespávám. Když pracuješ do dvou do rána, je pak náročné dojít i těch pár metrů sem," zavtipkoval jsem a ona se poprvé za celou věčnost široce usmála. Pomohl jsem jí sundat kabelku, kterou měla stále přes rameno a vyhodil pomačkaný kapesník do koše vedle pohovky. Sedl jsem si k ní, protože se mi ty nohy vážně klepaly jako osiky. Byl to děsný pocit. Měl jsem cítit úlevu, ale byl jsem naprosto vykolejený.

,,Je to moje vina. Kdybych tomu dal čas a nehnal tě sem, nikdy bys nezažila takové trauma. Jenže já ti to prostě potřeboval vysvětlit, Chloe."

Podívala se na mě skrz dlouhé řasy a pak rychle přikývla.

,,Víš," prohrábl jsem si vlasy. ,,vůbec nevím, jak se to stalo, ale asi pro mě znamenáš... víc."

,,Víc?"

Pozorně jsem si ji prohlížel. ,,Víc."

,,A jak to víš?"

Zavrtěl jsem hlavou a pokrčil rameny.

,,Měl jsem o tebe vážně strach. Navíc už nějakou dobu cítím potřebu se o tebe starat. Jak jsme se tu neděli po Roseiných narozeninách milovali na gauči a ty jsi pak usnula, trochu drze jsem ti vnikl do ložnice. Chtěl jsem prozkoumat tvoje spodní prádlo," uculil jsem se a jí se zablesklo v očích. ,,Jenže mi upadl na zem rámeček s fotkou tvé mámy a... prostě jsem si přečetl ten citát, jak jsi psala, že ti chybí. Navíc jsi u mě doma mumlala ze spaní a mně až teď došlo, že se ti o ní muselo zdát. Jak je to dlouho?"

,,Bylo mi patnáct," začala, ale hlas se jí zlomil a zase se rozbrečela. ,,To proto jsem se v tom výtahu tak bála. Jako by se mi splnila má nejhorší noční můra!"

Zavrtěl jsem hlavou. ,,Nevím, co tím..."

,,Byla astmatička a zasekla se taky ve výtahu. Tenkrát byla na pracovní cestě v San Diegu a... ani táta ani já jsme u ní nebyli. Trvalo dlouho než jí zavolali pomoc a ona byla bez inhalátoru. Byla vždycky hrozný plašan a já nad tím vždy jen vrtěla hlavou. Teď bych si za to dala facku, protože ten pocit stísněnosti byl vážně děsný. Jestli mám klaustrofobii po ní, nedokážu si představit, jak jí tam asi muselo být. Nemohla se nadechnout kvůli své úzkosti a ještě měla astma," zanaříkala a schovala si hlavu do dlaní.

,,Pojď sem," zašeptal jsem a přitáhl si ji do náruče. ,,To mě strašně mrzí, jahůdko. Když se nad tím tak zamyslím, já měl doteď vlastně hrozně nudný život."

,,To věřím. Vstoupím ti do života a jsou to jenom samé starosti. I když ti tak úplně nevěřím, že bys zrovna ty měl nudný život."

,,Mě by to taky nenapadlo, ale skutečně měl. A nejsou to jenom samé starosti. Proč tohle říkáš?"

Odpovědí mi bylo už asi sté zakňourání za tenhle večer.

,,Šššš," polechtal jsem ji svým dechem na krku a položil si ji pod sebe. Šatů jsem ji zbavil v několika vteřinách a ona se mi nebránila. Nechala ruce podél hlavy a s rychle se pohybujícím hrudníkem sledovala každý můj pohyb. Nevím, co ve mně odpálilo takový chtíč, ale ani jsem se neobtěžoval se zbytkem našeho oblečení. Jen jsem jí ukazováčkem odhrnul černé kalhotky na jednu stranu a druhou rukou jsem se proti ní nastavil svým chtíčem pulzujícím mužstvím. Začal jsem do ní tvrdě přirážet a ona, stále s rukama podél hlavy, prohnula záda do luku a rozsténala se. Marně se snažila v dlaních sevřít látku gauče, ale byla moc pevná, takže se nakonec rozhodla pro mnohem lepší způsob, jak mě dostat totálně do své moci - strčila si prsty pod košíčky podprsenky a začala se laskat.

,,Přestaň s tím... Oh! Ne! Vrať je tam!" napomenul jsem ji a ona se uchechtla. ,,Ty taky nevíš, co chceš."

Opřel jsem se čelem o její hořící hrudník a hekal, jako bych běžel maraton.

,,To není pravda. Naopak vím moc dobře, co chci," zamumlal jsem jí do kůže a levačkou si trochu víc povolil poklopec. Souložit s oblečením je sice dráždivé gesto, ale ne, když vás zip škrabe do koulí.

,,Může sem někdo přijít," varovala mě zadýchaně a i když měla pravdu, mně už to snad ani nemohlo být víc jedno. Ještě pár drtivých přírazů a se zasténáním se kolem mě stáhla. To bohatě stačilo k mé vlastní kapitulaci. Nalehl jsem na ní plnou vahou svého těla a to její, stále se třesoucí tělo, mě pevně objalo. Koho by napadlo, že dnešní večer dopadne takhle.