Max

Klepal jsem propiskou o průsvitný stůl a sledoval své netrpělivé nohy, které jako by poklepávaly do rytmu nějaké písně. Složil jsem si obličej do dlaní.

Tak kde je?

V rychlé volbě jsem zvolil Jamesovo číslo. Ihned můj hovor přijal.

,,Nejsem trpělivý člověk, Jamesi. Kde váznete?"

Na druhé straně nastalo hrobové ticho, které vzhledem k Jamesovo pohotovým reakcím bylo velice znepokojující.

,,Utekla vám?" hádal jsem neochotně a doufal, že se mýlím.

,,Ne."

Oddychl jsem si a promnul si čelo. ,,Tak kde jste?"

,,Před deseti minutami jsem ji doprovodil k výtahu a u východu jsem se ujistil, že do něj nastoupila. Pak jsem se ještě domluvil s ochrankou. Musí být v budově, pane," řekl svým nacvičeným klidným hlasem.

,,Děkuju, Jamesi," zabručel jsem a rychlým krokem vyšel ze své kanceláře.

,,Děje se něco, Maxi?" zeptal se Adam, můj starší kolega, který měl kancelář ve stejném patře.

,,Já nevím," řekl jsem a povolil si kravatu. ,,Poslyš, neviděl jsi tady procházet mladou holku?"

Adam nakrčil čelo.

,,Štíhlá postava, světle hnědé vlasy, dětské rysy... nic?"

,,Kamaráde, je mi líto, ale nikdo tady nebyl, to vím jistě," řekl a hlavou pokynul ke své prosklené kanceláři.

No jasně! On přece vidí všechno, je to starý špeh! Kurva fix!

,,Stejně díky," poplácal jsem ho po rameni a přivolal výtah.

Musím ji najít a začnu přízemím. Ochranka taky vidí všechno.

,,Už končíš?"

Odkašlal jsem si a prohrábl si vlasy.

,,Já nevím. Přijde na to," procedil jsem mezi zuby a můj kolega se moudře nevyptával a jen vedle mě tiše postával. Výtah nikde.

,,Tak co je?" zavrčel jsem na dveře přede mnou a Adam přivolal i druhý výtah, který přijel do pár sekund. Dveře se odsunuly a Adam na mě vyčkávavě pohlédl. ,,Jdeme?"

,,Podívej," ukázal jsem na podivně poblikávající červené světlo, které bylo uprostřed tlačítka na přivolání výtahu. Přitiskl jsem ucho na dveře a neslyšel jakýkoliv náznak pohybu. Adam zkusil nereagující výtah přimět k pohybu tím, že několikrát za sebou stlačil ten zblázněný čudlík, ale nic se nedělo. Hlavou mi proběhla děsivá myšlenka, při které jsem starostlivě nakrčil čelo.

,,Udělej pro mě něco. Jeď teď dolů, optej se ochranky, jestli neviděli Chloe, oni už budou vědět, a pokud ne, zkuste přivolat ten výtah zezdola. Když nebude reagovat, zavolejte hasiče."

Adam se zamračil, ale hned nastoupil a za chvíli už jel dolů. Zvuk jedoucího výtahu sice nebyl žádný rámus, ale něco slyšet bylo. Ten blikající výtah vlevo byl mrtvý. S divným pocitem v žaludku jsem se rozběhl do své kanceláře. Potřeboval jsem mobil, a když jsem se chystal vytočit Chloenino číslo, objevil se na obrazovce příchozí hovor. James.

,,Ano?"

,,Pane, na zadním sedadle auta jsem našel Chloenin mobil."

Do prdele!

S nervy v koncích jsem praštil do stolu.

,,Dobře," zašeptal jsem a ukončil hovor.

Takže se jí nemůžu ani dovolat, pomyslel jsem si zděšeně a odebral se zpět k výtahu, ze kterého zrovna vystoupil můj kolega.

,,Prý ti můžu zaručit, že je ta slečna někde v budově. A ten výtah je určitě zaseknutý."

Zaklel jsem a protáhl se kolem něj. Následoval mě zpět do výtahu.

,,Nechceš mi říct, co se děje?"

Paličatě jsem zavrtěl hlavou a cítil, jak se uvnitř klepu.

Chloe je v tom výtahu.

Do haly jsem vletěl jako raketa a chlapy z ochranky, kteří jsou jinak až za hrob profesionální, vyděšeně vyvalili oči.

,,Volali jste ty hasiče?"

,,Ne, pane, my jsme si nebyli jisti jes-"

,,Zavolejte hasiče!"

Jeden z nich, myslím, že Henry, vytáhl mobil a nadiktoval hasičům adresu a popsal situaci.

,,Ptají se, kolik lidí je ve výtahu," řekl opatrně a já si povzdechl.

,,Minimálně jeden ano. Jedna. Moje přítelkyně Chloe."

Přítelkyně. Jak se tohle stalo?

Ochranka byla stejně šokována, protože na mě hleděla s pusou dokořán.

,,Pane!"

Otočil jsem se za ženským hlasem a spatřil vedoucí oddělení transakcí.

,,Mám podezření, že je seknutý výtah," řekla udýchaně a já potlačil nutkání na ni protočit oči. ,,Já to už vím, Violet."

,,Dobře. Jde o to, že mezi naším a patrem pod námi, je nějaká mladá dívenka. Prosila mě, abych vás sehnala. Myslím, že má klaustrofobii."

Prokrista, tohle snad nemůže být pravda!

Rozběhl jsem se zpátky k výtahu a ještě jsem slyšel, jak Violet ochrance nahlašuje patro. Stihla mě doběhnout a celá zadýchaná se opřela o zeď. ,,Je to vaše známá?"

,,Je to moje přítelkyně," řekl jsem a kabina se se mnou nepříjemně točila.

,,Poslyšte, já trpím klaustrofobií od malička. Hlavně na ní mluvte klidným hlasem. Musíte ji přimět, aby zklidnila dech. Sice se mnou mluvila, ale očividně má panickou úzkost, protože její dýchání znělo velmi nepřirozeně. A plakala," řekla opatrným, ale důrazným tónem, kterým si na mě moc lidí ve firmě nedovolovalo.

,,Dobře, děkuju."

Když výtah cinkl, opět jsem vyletěl.

,,Chloe?" zeptal jsem se tichým hlasem a snažil se znít klidně.

,,Maxi!" zakřičela mi někde pod nohama a hlas se jí lámal vzlyky. Posmrkávala a bylo jasně slyšet, jak lapá po dechu. Srdce mi bušilo až v uších. Svezl jsem se na podlahu a zaklepal na zaseknuté dveře. ,,Jahůdko, poslouchej mě. Za chvíli tu budou hasiči a dostanou tě ven."

,,Jak?" znovu zalapala po dechu.

,,Nepřemýšlej jak. Prostě tě dostanou ven."

,,Jak?"

Povzdechl jsem si. Nedala si říct.

,,Mají na to vybavení. Odsunou dveře a pak ti pomůžou dostat se ke mně. Neboj se," snažil jsem se ji uklidnit, ale samotnému se mi klepal hlas. Nebylo to poprvé, co jsem si v duchu uvědomil, jak moc mi na Chloe záleží. Měl jsem ji strašně rád. Byla pro mě tak moc důležitá a byla v nebezpečí.

Musím na ni mluvit, připomněl jsem si a rozpáleným čelem se opřel o chladné dveře výtahu.

,,Mrzí mě to ráno," řekl jsem a ona po chvíli ticha odpověděla: ,,Mě taky."

Na malý okamžik jsem vydechl úlevou. ,,Víš, ona j-"

,,Já to nepotřebuju vědět, je to tvoje věc," řekla a já slyšel její pomalé nádechy a výdechy.

,,Ne, já ti to chci říct. Je to má kamarádka už od dětství. Je to vlastně moje jediná kamarádka a přísahám na svou firmu, že jsem s ní nikdy nic neměl. Přijela z Londýna, ale utekla z bytu dřív, než stihla říct proč. Chci si s ní o tom ještě promluvit a klidně můžeš být u toho. Jen mi prosím už takhle neutíkej, ano?"

,,Ano," hekla. Další hluboký nádech. A další...

,,Nejde mi to," zanaříkala a hlasitě se rozbrečela.

,,Co ti nejde?"

,,Nemůžu dýchat!"

Nehty jsem přejel po mramorové podlaze, zoufalý z téhle situace, snažil jsem se něco sevřít v dlani. ,,Teď už to zvládneš. Za chvíli je tu pomoc, neboj se."

Nic. Ticho.

,,Chloe?"

Ticho.

,,Chloe?"