8. listopadu 2038, 0:23

"Vážně není potřeba, abys mě hlídal. Už jsem velká holka," zamumlala jsem během toho, co jsem se pokoušela vyvětrat pach spáleniny z nepovedených lívanců, který se v bytě ještě stále držel.

Připadala jsem si trochu hloupě, že mi Hank tímhle způsobem dohodil dozor. Ne, že bych snad proti Connorovi cokoliv měla, ale ráda jsem si hrála na hrdinku, která se se vším popere sama, ačkoliv to ve skutečnosti vůbec nebyla pravda.

"To je to nejmenší," mávl android rukou, "na stanici bych v současné situaci zřejmě přitáhl daleko víc nežádoucí pozornosti."

"Jo, na tom asi něco bude," přikývla jsem a zapálila vonnou svíčku. To byl můj poslední marný pokus jak vymýtit všudypřítomný nepříjemný zápach. Potom jsem konečně rezignovala a trochu ztraceně se posadila na okraj stolu. "Margot měla z té mince, cos jí dal, vážně radost. Budu ti muset sehnat jinou."

"Měla by ses uvolnit, Vivian. Pokud bude tvůj krevní tlak ještě chvíli v takových hodnotách, mohlo by to mít nepříjemné zdravotní následky," poučil mě.

"Já," nadechla jsem se k odpovědi, načež jsem se zarazila a nechápavě se na něj zadívala, "počkej, cože?"

"No tvůj krevní tlak. Může způsobit infarkt nebo mrtvici. Měla bys na sebe být opatrná."

Ještě chvíli jsem na něj nevěřícně zírala, načež jsem se upřímně rozesmála. Jeho starost o můj zdravotní stav mi přišla vzhledem k situaci jako z jiného světa, ale zároveň byla opravdu milá.

"Ty jsi vážně neskutečný, Connore." Zavrtěla jsem pobaveně hlavou a po cestě do koupelny mu letmo přejela rukou po rameni. "Udělej si pohodlí. Hned jsem tu."

Horká sprcha mi alespoň částečně pomohla smýt hrůzy posledních dní a já se tak mohla do obývacího pokoje vrátit jako jiný člověk. Android už seděl v šeru místnosti na gauči a já z něj viděla jen matný obrys. I tak jsem ovšem dokázala poznat, že měl hlavu skloněnou ke svým dlaním a upřeně zíral na jedno místo.

Nechtěla jsem rušit jeho zamyšlení, a tak jsem si jen v naprosté tichosti přisedla. Rukou jsem mu několikrát povzbudivě přejela přes záda a nakonec jsem mu vysíleně složila hlavu do klína.

Tak moc jsem chtěla usnout, ale nedařilo se mi to. Stále jsem naprosto živě viděla plameny pohlcující Jericho a pokoušející se vzít mi mou jedinou dceru. Myšlenka na to, že všechno dobře dopadlo, mi vůbec nepomáhala. Ten strach stihl zakořenit až příliš hluboko v těle.

Z křečovitého choulení se do klubíčka mě vyrušily až prsty, které se zlehka dotkly mých vlasů. Podvědomě jsem vytáhla koutky do letmého úsměvu, když Connor stáhl z opěradla pohovky deku a přehodil ji přese mě. Bylo příjemné cítit, že o mě má někdo starost.

"Jsem ráda, že jsi tu se mnou zůstal, Connore," prolomila jsem nakonec ticho v místnosti, jelikož už jsem se smířila se skutečností, že dnes v noci zkrátka znovu neusnu.

"Přece bych tě tu nenechal jen se strážníkem Reedem," zavtipkoval.

Bylo až překvapující, jak moc se android za posledních pár dní změnil. Ač v něm ještě stále občas přetrvávala původní formálnost, dokázal si postupně vybudovat vlastní a jedinečnou osobnost. Teprve tehdy mi začalo docházet, že na něm bylo něco jinak, než doposud. Jen jsem si zatím nebyla jistá co to bylo.

V husté tmě obývacího pokoje jsem z něj zvedla hlavu a zachumlala se do deky pro změnu v sedě. "Na tom možná něco bude," uchechtla jsem se. "Naštěstí to není tak špatný táta, když už nic jiného. Nevím, kam jsem tehdy dala oči."

"To mi nepřísluší soudit, ale poručík Anderson na něj má dost vyhraněný názor."

"Hank má vyhraněný názor na spoustu věcí. Ty jsi ale důkaz toho, že i ten se může změnit."

Jediným zdrojem světla v místnosti bylo momentálně Connorova dioda na spánku. Právě díky ní jsem poznala, že na mě android otočil hlavu.

"Jak myslíš, že se změnil?" V jeho hlase jsem zaslechla zvědavost, která mě jenom ujistila v tom, že mu na Hankově názoru opravdu záleží.

"Má tě rád, Connore. Myslím... myslím, že mu připomínáš Cola."

Můj společník se na delší dobu odmlčel. Jeho zamyšlení prozrazovala jenom blikající dioda, která několikrát změnilo barvu z modré na žlutou a zase zpět.

"Jak bych mu vůbec mohl připomínat jeho syna? To nedává smysl," promluvil nakonec nejistě.

"Přijít o dítě je pro rodiče ta nejhorší noční můra. Poslední tři roky byl Hank naprosto ztracený a odmítal si k sobě kohokoliv pustit. Potřeboval se upnout na někoho, kdo mu dá zase důvod žít. A ty – ty máš Colovu jiskru v očích, máš jeho vlasy a občas dokážeš být stejně tak neodbytný," tiše jsem se zasmála a prsty rozcuchala Connorův upravený účes, aby trochu víc připomínal vrabčí hnízdo na hlavě Hankova syna.

Chvíli trvalo, než androidovi došlo, že všechna svá slova myslím čistě v dobrém. Na tváři se mu ale nakonec rozšířil jeden z jeho vzácných úsměv, který už jsem dokázala zaznamenat, jelikož si mé oči pomalu stihly přivyknout temnotě pokoje.

"I já si poručíka Andersona oblíbil," přitakal, "stejně jako tebe, Vivian. Když jsem s vámi, připadá mi to jako... neumím to popsat. Tak nějak si zkrátka představuji domov."

"Tady s námi totiž jsi doma," usmála jsem se a zároveň se přisunula blíž, abych se mohla schoulit do jeho náruče. Hledala jsem totiž trochu síly a podpory, která mě samotné momentálně scházela.

Byl to zvláštní pocit. Connorova blízkost pro mě začínala být až podivně intenzivní. Ač jsem si byla dobře vědoma skutečnosti, že je robot, nedokázala jsem ho tak vnímat. Vycházelo z něj lidské teplo, hrudník se mu pravidelně zvedal a rytmické bušení srdce bylo až příliš reálné, než abych na něj dokázala nahlížet jako na stroj.

"Co když všechno špatně dopadne?" ozval se najednou android do ticha. V jeho hlase jsem jasně slyšela obavy o vlastní budoucnost. "Co když nezískáme svobodu? Co s námi pak bude?"

Konečně mi všechno došlo. Už to nebyl ten Connor, kterého jsem před pár dny poznala. Tohle bylo androidovo deviantní já, které se konečně naplno dostalo na povrch. A mě to učinilo až nepochopitelně šťastnou, ačkoliv jsem to navenek nedala najevo.

"Myslím, že na vaší straně stojí víc lidí, než si myslíš. Nikdy neztrácej naději, Connore, jasné? Jakmile se vzdáš, už jsi prohrál."

Android se místo odpovědi jen vděčně pousmál a dioda se mu zběsile rozblikala.

Bylo neuvěřitelně těžké odhadnout, jaký byl momentální stav jeho mysli. Ač jsem studovala psychologii dlouhá léta a považovala se za profesionála, u Connora byly mé zkušenosti k ničemu. Byl nevyrovnaný a zatím si ještě nerozuměl ani on sám. Jedinou emoci, kterou jsem poznala s jistotou, byla obrovská zmatenost, která byla vzhledem k situaci naprosto pochopitelná.

"Možná to bude znít jako klišé," promluvila jsem znovu, "ale věř mi, že rozum nakonec zvítězí. Historie nás naučila, že ti, co si to zaslouží, nakonec svá práva získají. I když to někdy může trvat déle, než bychom chtěli."

Místností se znovu rozlilo ticho, než se Connor konečně odhodlal k odpovědi: "Carpe diem. To lidé říkají, že?"

S letmým úsměvem jsem přikývla: "Carpe diem, Connore. Užívej dne, protože nikdy nevíš, co přinese zítřek."

"Co přinese zítřek zjistíme brzy," ujistil mě android a tentokrát mě sám od sebe objal rukama kolem ramen. "A ty se na to musíš vyspat, Vivian."

"Nemyslím, že by se mi to podařilo," zamumlala jsem. I přesto jsem se ale uvolnila, opřela mu hlavu o hrudník a zavřela oči.

Ač jsem byla smířená s další probdělou nocí, pravidelný rytmus Connorova srdce mě nakonec ukolébal k bezesnému spánku, který jsem tak nutně potřebovala.