7. Listopadu 2038, 22:19

Gavinovy ruce povolily stisk kolem mého těla, když ztěžka dosedl do prachu země. Pevně zatnul čelist a obličej si na chvíli schoval do dlaní. Několikrát se zakolébal dopředu a dozadu, načež se zvedl zpátky na nohy a začal přecházet sem a tam.

"Do prdele!" zařval z ničeho nic a prudce švihl se svou služební zbraní o zem. "Jak jsi to mohla dopustit, Vivian?! Pane bože!" Znovu několikrát přešel sem a tam, během čehož si chvílemi zajížděl rukou do vlasů nebo skrýval tvář za předloktími. "Sakra, sakra, sakra!"

Neodpověděla jsem mu. V hloubi duše jsem si přála, aby dál nadával. Dokonce jsem si přála, aby mě uhodil jako už udělal několikrát v minulosti. Alespoň bych dostala něco, co jsem si zasloužila. Tohle byla moje zodpovědnost a já jako matka selhala.

Nevím, jak dlouho jsem seděla na promáčené zemi, ale nakonec mě z ní začala zvedat známá tvář. V nose mě zaštípal alkoholový odér, takže jsem s jistotou dokázala říct, kdo byl můj anděl strážný.

"Vezmu tě domů, děvče. Nemá smysl tu stát a sledovat, jak se ta loď potápí. Možná tu nebyla. Neztrácej naději, nic není jisté."

"Já nemůžu," zamumlala jsem tiše, ale přesto jsem se nechala Hankem vzít kolem ramen. "Nech mě tu. Hanku," zašeptala jsem a zabořila mu hlavu do saka.

"Já vím, Vivian. Já vím."

Otcovsky mě pohladil po vlasech a pomalým krokem vedl zpátky k autu. On jediný mohl tušit, jak jsem se právě teď cítila. S nikým jiným bych tu bolest nedokázala sdílet, ale s Hankem ano. Možná proto byl jediný, ke komu jsem měla dost důvěry na to, abych mu dovolila rozhodovat o mých dalších krocích.

Usadil mě na zadní sedadlo auta jako hadrovou panenku bez vůle a života. Dřív, než se vůbec stihl posadit za volant, přisedl si ke mně na zadní sedadlo Gavin. Mlčky, bez jediného slova, si mě přivinul k hrudníku a obličej mi zabořil do urousaných vlasů.

Pro dnešní večer dokonce i Gavin s Hankem potlačili svou vzájemnou nenávist a pouze si letmým pokývnutím dali najevo, že dnes není vhodná doba na jakékoliv konflikty. Ač bylo milé, že je neštěstí dokázalo stmelit, byla to až příliš vysoká cena za dočasný mír.

Cestu domů jsem si vůbec nepamatovala. Možná trvala hodinu, možná jenom deset minut. Kdo ví. Vůbec to pro mě nebylo podstatné. Z apatie mě nevytrhl dokonce ani Gavinův a Hankův nenadálý rozhovor. Netušila jsem o čem se baví a ani v nejmenším mě to nezajímalo.

Teprve těsně před dveřmi do domu jsem zpozorněla. Nepříjemný zápach spáleniny mě znejistěl. Jako ve zlém snu jsem prudce otevřela dveře a vyvalil se na mě štiplavý šedý dým, který zamlžil celou chodbu.

"Co je to sakra za smrad?" Nakrčil Hank nos a vešel do domu jako první.

Hlasité dupání se rozeznělo domem a prudká rána v úrovni pasu mě téměř povalila. Nebýt Gavina, který mě zezadu zachytil, bych pravděpodobně spadla na záda jako kámen.

Drobné ruce se kolem mě ovinuly jako klíště a odmítaly se pustit. Ještě chvíli mi trvalo, než jsem dokázala jasně uvažovat a pochopila, co to vlastně znamenalo. Jakmile mi to došlo, okamžitě jsem zaklekla a přitiskla si drobné tělíčko co nejblíž.

"Margot! Holčičko! Pane bože!"

"Mami, umačkáš mě," zamumlala přidušeně do mé mikiny a brzy se začala vzpouzet těsnému stisku. Já ji tak musela jen velmi neochotně pustit ze své náruče.

"Nahnala jsi nám všem příšerný strach! Proč jsi odešla? A proč je tu tolik kouře?"

Zoufalým pohledem matky jsem studovala každičký kousek těla své holčičky, abych se ujistila, že je v pořádku. Na tvářích měla tmavé šmouhy od popela a hnědé vlásky byly rozcuchané. Z celého jejího oblečení byl navíc cítit štiplavý zápach dýmu, stejný jako z nás ostatních.

"To je moje chyba. Moc se omlouvám. Nemám vaření v původním programu a ona měla hlad," ozvalo se nečekaně ze dveří kuchyně.

Mužská postava v rozepnuté koženkové bundě a s čepicí naraženou nízko do čela mi byla až překvapivě povědomá. V šedavém oblaku kouře jsem ji ovšem nebyla schopná identifikovat. Až když se muž nervózně podrbal na čele a sundal si z hlavy čepici, se objevila zářivá LED dioda, která momentálně zběsile poblikávala.

"Connore!" vyjekla jsem tak hlasitě, až sebou android překvapeně cukl a upustil z ruky pánev, na které byly zčernalé zbytky čehosi, co měly být pravděpodobně lívance.

Mě bylo ale absolutně jedno, že spálil jídlo. Bylo by mi dokonce úplně jedno, i kdyby mi podpálil celý dům. Jediné na čem záleželo, bylo vědomí, že přivedl moje dítě domů.

Než jsem se nadála, už jsem toho bláznivého androida pevně tiskla pevně v náručí a zahrnula ho děkovnými slovy: "Děkuju. Pane bože, děkuju ti."

Mezi prsty mi protékaly jeho rozcuchané vlasy, když jsem se, ovlivněná silnými emocemi, hlasitě rozeštkala. Díky bohu, že androidi necítí bolest, jelikož jsem do jeho zátylku pevně zarývala nehty a pokoušela se potlačit zoufalé vzlyky, které mnou otřásaly.

"No tak, Vivian," zamumlal nakonec potom, co mi zezadu na krk váhavě položil svou dlaň, "všechno je v pořádku. Margot je v bezpečí." Jakmile zjistil, že po jeho dotyku se mi tep pomalu zklidňuje a slz ubývá, přivinul si mě těsněji k sobě a druhou rukou objal můj pas.

"To je hnus. Nepřekážíme vám tu snad, co?"

Gavinův hlas mě téměř okamžitě vrátil zpátky do reality a já od Connora odskočila jako kdybych snad dělala něco nepřístojného. Prsty jsem se nemotorně pokusila otřít zbytky slz a otočila jsem hlavu na otce svého dítěte.

"Jak taky jinak. Tahle plechovka je opět za hvězdu večera a ty bys ho nejradši pustila do svojí svatyně, co? Netušil jsem, že sis udělala nový kamarády, Vivian," ušklíbl se znechuceně.

"Tati, tati!" zachránila Margot celou situaci, když Gavina zatahala za rukáv, "já to ještě nedopověděla! Pak to celé vybuchlo. BUM!" Roztáhla má dcera teatrálně ruce a s nezaměnitelným dětským nadšením vyprávěla tátovi dál, co právě zažila. "A Connor mě chytil a skočili jsme spolu do řeky! Byla studená."

"Vážně, zlato? Páni." Gavin stiskl zuby k sobě a čelist mu vystoupila skrz kůži. Byl neuvěřitelně naštvaný a já to na něm viděla, ale kvůli Margot se pokoušel ovládat, ačkoliv mi bylo jasné, že by právě teď nejradši Connora nacpal do drtiče odpadků.

"Jo!" přikývla důležité. "A podívej! Dal mi svoji minci!" Nadšeně se zazubila a vytáhla z kapsy stříbrnou minci, se kterou si android tak často hrál.

"Skvělý. Půjdeme si odpočinout, ano? Musíš být unavená."

"Nejsem vůbec unavená," zaprotestovala Margot, ale její slova přerušilo široké zívnutí, které nedokázala zakrýt.

"No to vidím. Šup, jdeme spolu na kutě. Dneska tu zůstanu, co říkáš?" navrhl Gavin nečekaně a má dcera s ním vesele souhlasila. Já už byla nadšená o něco méně, ale co jsem s tím vůbec mohla dělat? Zakázat jsem jim to nemohla.

A tak se můj bývalý přítel spolu s Margot odebrali do jejího pokojíčku a já zůstala stát uprostřed chodby. Bojovala jsem s nevysvětlitelnými návaly emocí a zároveň s nesmyslným sebeobviňováním. Všechno sice dobře dopadlo, ale to mě viny nezbavilo ani v nejmenším.

"No," začala jsem s očima skloněnýma na podlahu, "děkuju za všechno. Teď už to tu asi nějak zvládnu sama."

"Nesmysl," přerušil mě Hank a donutil mě tak zvednout oči na něj i na Connora. "Fowler mě shání po všech čertech a chce se mnou sepsat hlášení o mojí nedisciplinovanosti, ale Connor tu s tebou zůstane, než se vrátím, jasné?"

"Policejní android má určitě na práci důležitější věci, než tu se mnou vysedávat," bránila jsem se chabě.

"To určitě nemá," odvětil Hank, který Connora počastoval významným pohledem.

Android ho chvíli sledoval s mírně nechápavým pohledem, než mu došlo, co po něm vlastně poručík žádal. "Ou, ano. Samozřejmě, že tu zůstanu," přikývl nakonec horlivě.

Hank poplácal Connora spokojeně po rameni a důvěrně se k němu naklonil. Sice jsem neslyšela každé jeho slovo, ale z pohybu jeho rtů jsem téměř neomylně vyčetla jeho poznámku: "Nespouštěj ji z očí. Nevěřím tomu zmetkovi Gavinovi ani pozdrav."

"Spolehněte se, poručíku Andersone," přikývl android a věnoval Hankovi letmý úsměv, než za ním zapadly dveře mého bytu. A tak jsme s Connorem na chodbě osiřeli.