9. Listopadu 2038, 14:03

"Jak to myslíš, že si ji nemůžeš vzít k sobě?" zavrčela jsem vztekle do telefonu.

Jenom chvíli po rozloučení s Markusem mi zazvonil telefon. Jakmile jsem na displeji zahlédla jméno Margotina otce, hned jsem tušila, že nevolá jen tak pro nic za nic.

"Prostě mám moc práce, puso, znáš to," odpověděl klidným hlasem. V pozadí jsem dokonce zaslechla kávovar a jeho debatující kolegy.

"Jasně," ušklíbla jsem se, "vždycky máš moc práce. A já budu zase ta, kdo to bude muset vysvětlovat a zastávat se tě. Už mě pěkně štveš!"

"Tak promiň, Ivy. Vážně toho mám moc. S tím vším, co se teď kolem děje," pokusil se mě uchlácholit. A já mu na to skočila. Ostatně jako vždycky.

"Já vím," vzdychla jsem smířlivě, "ale ne že se na ni vykašleš na Vánoce, jasné?"

"Slibuju. Zatím, puso."

Zhluboka jsem se nadechla a unaveně si promnula oči.

"Táta zase nemůže?" Margotin nešťastný pohled mi lámal srdce, ale nebylo nic, čím bych to mohla změnit. Jejího otce zodpovědnosti pravděpodobně nikdy nenaučím. Což byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme kdysi šli každý svou vlastní cestou.

"Má moc práce, zlatíčko." Pohladila jsem ji po hlavě. Byla na to zvyklá natolik, že se s takovým vysvětlením spokojila a nechala se uplatit zmrzlinou.

Jakmile jsme dorazili zpět domů, unaveně jsem se sesunula do křesla a vytočila Hankovo číslo. Vzal můj hovor až překvapivě rychle, jako kdyby na něj snad čekal.

"Hanku? Co jste zjistili u Kamskiho?" dotázala jsem se okamžitě. Nikdy v životě jsem nebyla tak zvědavá. Elijah Kamski nikdy neposkytoval rozhovory ani nikoho nepřijímal do svého sídla na okraji Detroitu. Nicméně vzhledem k současné situaci kývl na návštěvu poručíka a jeho androida.

"Ten chlap je zatracenej bastard. Neřekl nám vůbec nic, jenom se pokoušel zmanipulovat Connora. Prej nějakej Kamskiho test. To určitě," bručel Hank velice rozladěně.

"Kamskiho test? Co to mělo znamenat?"

"Dal Connorovi zbraň a chtěl po něm, aby vodprásk jednu z jeho androidek. Děsně si to užíval. Jenom si s náma hrál. Určitě toho ví daleko víc, než nám řek."

Na chvíli jsem se odmlčela, když jsem se pokoušela utřídit si všechna zjištění, která jsme během posledních hodin a dní učinili. Musel v tom být nějaký vzorec. Nic se neděje jenom tak z ničeho nic.

"Vivian? Jsi tam?" upozornil na sebe Anderson trochu ustaraně.

"Hanku!" vyjekla jsem z ničeho nic do telefonu. Zároveň s tím jsem vyskočila i z křesla a začala přecházet přes obývací pokoj.

"Co se děje?!" oplatil mi podobným tónem. Očividně jsem ho příšerně vyděsila.

"Tohle celé spustil Kamski. On je za to zodpovědný. Dneska jsem potkala vůdce deviantů. Víš, co je to za androida? Jistě, že nevíš. Je to Markus. Býval to android Carla Manfreda. Vždycky mi přišel trochu jiný, než ostatní. Hanku, on předává deviaci jenom dotykem ruky."

Na druhé straně se na okamžik rozhostilo ticho, než poručík konečně promluvil: "Kamski řekl, že se to šíří jako virus. Pořád opakoval, jak je to fascinující."

"Jistě, že ho to fascinuje. On ten virus vyrobil! Markus je prototyp. Jediný svého druhu. Byl to dárek pro Carla a zkus hádat od koho."

"Předpokládám, že od samotného Kamskiho," poznamenal Hank. I jemu očividně všechno pomalu zapadalo do sebe. "Ale proč by to dělal?"

"Markus byl poslední android, kterého Kamski vyrobil předtím, než odešel z Cyberlife. Vzpomínáš si, co se říkalo? Že se nepohodl s akcionáři ohledně budoucí strategie firmy. Prakticky ho vyšoupli z rozhodnutí ohledně chodu něčeho, co sám založil. A tak vytvořil něco..."

"...co bude moct v budoucnosti způsobit totální krach Cyberlife," dokončil poručík mou větu, "ten geniální parchant."

"Počkej, Hanku," zamumlala jsem a odtáhla si telefon od ucha. Zaměřila jsem svou pozornost na televizi, ve které právě probíhalo další oznámení prezidentky Warrenové. Vyzývala všechny občany, aby okamžitě odevzdali všechny své androidy. Tentokrát už to nebyla slušná žádost, teď už to byl definitivní rozkaz.

"Vivian?!" zaslechla jsem z reproduktoru telefonu.

Jako ve snách jsem ho zvedla zpět k uchu a s očima stále upřenýma na obrazovku odpověděla: "Vojáci nám začnou brát androidy. Chtějí se všech zbavit. Musím schovat Melody."

"Nenechávej ji doma, rozumíš? Zavřou tě jestli zjistí, že ji schováváš!"

"Beru na vědomí," přikývla jsem a hovor okamžitě ukončila. "Melody!"

"Co se děje, Ivy?" Přiběhla téměř okamžitě a ustaraným pohledem sledovala, jak ze skříně vyndávám oblečení a házím ho přes křeslo.

"Musíš hned zmizet. Dřív, než přijdou vojáci a odvedou tě pryč, rozumíš?" Neměla jsem čas se zastavit a vše s ní rozumně probrat. Netušila jsem kolik máme času. Místo toho jsem z šuplíku pod televizí vyndala nůžky a pevně je chytila mezi prsty. "Pojď ke mně."

"Děsíš mě," zamumlala Melody, ale zároveň přistoupila blíž. Ač jsem musela působit jako šílenec, vůbec se nebála. Věřila mi. Jako vždy.

"Neměj strach. Jenom musíme udělat pár úprav," ujistila jsem ji a nůžky přiblížila k její LED diodě na spánku. Co nejopatrněji jsem ji vyndala ven a hodila spolu s nůžkami zpět do šuplíku. Kůže se na tom místě okamžitě zatáhla a po diodě nezbyla jediná viditelná stopa. "Musíš najít Markuse. Musíš jít za nimi. Tady zůstat nemůžeš, Melody."

Mé přítelkyni se oči zalily slzami, když si uvědomila, že to myslím smrtelně vážně. "Nechci vás opustit, Ivy," zašeptala, ale zároveň vděčně přijala mé oblečení, které jsem ji vložila do náruče.

"Teď musíš myslet hlavně na sebe. Víš, kam máš jít? Ukázal ti to?" ujišťovala jsem se.

Melody nejistě přikývla: "Jericho."

"Kam odcházíš?" přerušil nás najednou jemný hlásek mé dcery, která stála opodál a zřejmě nás už nějakou dobu sledovala. Z očí se jí valily slzy a k hrudníku si pevně tiskla svého plyšáka.

"Zlatíčko, Melody musí najít svoje kamarády a chvíli s nimi zůstat. Brzy ji zase uvidíme, ano?" pokusila jsem se Margot domluvit, ale bezstarostný výraz se mi držel jen těžko.

"Ne! Nemůžeš nikam odejít!" vyjekla moje holčička a pevně objala androidku kolem pasu.

"Tohle není na nás, princezno," usmála se Melody. Uvolněné chování jí šlo daleko lépe, než mě. "Teď utíkej do postele, prospi se a než se naděješ, budu zase zpátky, hm?"

Uslzené Margot zkřivily tvář další potlačované vzlyky, ale nakonec poslušně přikývla a s dalším vodopádem smutku se odběhla schovat do svého pokoje.

Melody věnovala i mě jeden ze svých hřejivých úsměvů a sevřela mě pevně v náručí s uklidňujícími slovy: "Všechno bude zase dobré, Ivy."

Hned potom se bleskově převlékla do mého oblečení a nakonec vyrazila do deštivých ulic Detroitu. Neměla jsem nejmenší tušení, jak tohle všechno dopadne a jestli ji ještě někdy uvidím. Nezbývalo mi než doufat ve šťastný konec.