9. Listopadu 2038, 02:26

Další bezesná noc. Většinu temných hodin jsem strávila v obývacím pokoji na sedačce, kde jsem hypnotizovala televizní obrazovku a počítala minuty do svítání. Ve tři hodiny ráno došlo na další mimořádné vysílání zpráv, které mě rozrušilo ještě daleko víc. Organizovaná skupina androidů v noci způsobila převrat v Capitol parku.

A ne jenom tam. Byla přepadena většina kamenných poboček CyberLife, ze kterých byli odvedeni všichni androidi. Ve vitrínách obchodů, na lavičkách a dokonce i na obřích reklamních tabulích se objevily obrovské hologramy hlásající hesla o svobodě a rovnosti androidů. Díky bohu šlo o nenásilnou formu vzdoru a žádný člověk během ní nepřišel o život. To se ovšem nedalo říct o ztrátách na straně robotů. Tam se oběti počítaly na desítky.

Násilím proti pokoře. Jak moc byli lidé předvídatelní. Občas jsem se za celé lidstvo styděla. Nezáleželo na tom proti čemu bojovali. Vždycky si zvolili cestu krve.

Ráno jsem se nicméně chystala chovat jako kdyby se nic nestalo. Nechtěla jsem zbytečně stresovat Margot ani Melody, které zatím neměly o nočním dobrodružství ani ponětí. Byla bych moc ráda, kdyby to tak i zůstalo, ačkoliv jsem si nedělala žádné velké iluze, že je udržím v nevědomosti o moc déle.

V současné situaci jsem se popravdě daleko víc bála o svou robotí společnici, než o svou dceru. Prezidentka Warrenová totiž naznačila, že brzy přistoupí na nová opatření, která se dotknou všech již vyrobených robotů. Děsila mě myšlenka, že by mi ji vzali. Byla součástí mé rodiny a rozhodně bych bojovala za její bezpečí jako lev.

"Měla by ses vyspat, Ivy," upozornila mě tiše Melody, když mě ráno našla sedět stále ve stejné poloze na gauči.

"Chvíli jsem spala," zalhala jsem bez mrknutí oka.

Androidí společnice si mě změřila pochybovačným pohledem. Bylo mi jasné, že mi ani v nejmenším nevěřila, ale rozhodla se zůstat taktní a dál to nekomentovat.

Nakonec jsem byla nucena uznat, že měla pravdu. Celé dopoledne jsem si totiž připadala jako v nouzovém režimu. Všechno jsem dělala mechanicky a na nic jsem se nezvládala soustředit. Když jsem pak před obědem procházela nákupním centrem a vedla svou dceru k jejímu otci, už jsem se těšila na chvíli zaslouženého odpočinku jako na smilování.

Margot celou cestu brebentila a dožadovala se mých reakcí. Díky bohu mě ochotně zastoupila Melody, která jí neustále trpělivě odpovídala a probírala s ní všechno, co malou rošťačku zrovna napadlo.

Mou pozornost si získala až neobvyklá skupinka lidí vycházející od vlakového nádraží. Tři postavy kráčející v zástupu vedle sebe, s očima upřenýma dopředu a odhodlanými výrazy ve tvářích.

Prostřední z nich, zahalený v modré mikině s kapucí, mě zaujal na první pohled. Nebyla jsem si jistá čím, ale něco na jeho chůzi a vzezření mi bylo až děsivě povědomé. Přimhouřila jsem oči, abych zaostřila na jeho obličej. Neobvykle snědá tvář a palčivý pohled mě nenechaly ani na chvíli na pochybách.

Znala jsem ho.

Sváděla jsem vnitřní boj sama se sebou. Měla jsem chuť zavolat a přesvědčit se, že se mnou má unavená mysl jenom nehraje žádnou zvrácenou hru. Věděla jsem, že se chovám naprosto iracionální, ale přesto jsem si nedokázala pomoct a vykřikla za procházejícím mužem: "Markusi!"

Nejistota trvala jen zlomek okamžiku, jelikož android na své jméno zareagoval prakticky okamžitě. Prudce otočil hlavu mým směrem a zastavil se na místě.

"Pane bože," zamumlala jsem prakticky neslyšně a rty si zakryla oběma dlaněmi. Do očí mi vyhrkly slzy, když jsem si uvědomila před kým jsem právě stála. Domácí android Carla Manfreda, o kterém si všichni mysleli, že byl zničen.

Nedovolila jsem si žádné další hlasité projevy, abych na sebe nestrhla zbytečnou pozornost kolemjdoucích, a radši se rozešla blíž k němu. Jeho dva společníci na mě hleděli se značnou nedůvěrou. Hnědovlasé děvče, které stálo po jeho boku, si mě dokonce měřilo téměř pohrdavě.

"Vivian?" Markus na mě upřel pohled a teprve tehdy jsem si všimla, že každé jeho oko mělo jinou barvu duhovky. Jedno z nich teď mělo místo brčálově zelené barvu jasné oblohy. To muselo znamenat, že někdo nahradil jeho zničené díly novými a doslova ho tak přivedl zpátky mezi živé.

Mlčky jsem přikývla a ještě stále nevěřila vlastním očím se stoprocentní jistotou. Ujistila jsem se teprve ve chvíli, kdy jsem se dotkla jeho předloktí a on se mi nerozplynul přímo před očima. Tehdy jsem se nechala pohltit vlastním nadšením a pevně si svého starého známého přitáhla do náruče.

"Předevčírem jsem byla za Carlem, Markusi. Je na tom moc zle a určitě už mu nezbývá moc času. Myslí si, že jsi mrtvý a ničí ho to. Měl bys za ním zajít, než bude pozdě," vychrlila jsem ze sebe co nejrychleji, jako kdyby na tom závisely naše životy.

Android se odtáhl na délku paží, ale ruce mi stále nechával položené na ramenou. Zavrtěl hlavou a jeho hlas nabral pochmurného tónu: "Nemůžu tam jít. Ne potom, co jsem udělal Leovi."

"Leo je v pořádku. Už ho pustili z nemocnice."

Z androidova srdce očividně spadl obrovský kámen, jelikož na okamžik s úlevou zavřel oči, než je na mě znovu upřel. "Pokusím se tam zastavit. Teď mám ale důležitější poslání."

...přišel čas přijmout nás takové, jací opravdu jsme...

Útržek z televizního vysílání mi najednou probleskl hlavou a zapadl do celku jako dílek skládačky.

"To ty," zašeptala jsem, "ty vedeš ten odboj."

Kdo by to byl řekl, že pár slov způsobí takový povyk. Hnědovlasá androidka se okamžitě naježila a udělala dva kroky blíž ke mně, dokud ji nezastavila Markusova natažená paže, do které narazila.

"Co to děláš?" zasyčela tiše, "prozradí nás dřív, než vůbec stihneme něco udělat."

"Neprozradí, North."

"Nech mou mámu být!" I má nebojácná dcera se okamžitě rozhodla zapojit do dění a došla s přimhouřenýma očima až k androidce, než si ji stihla Melody stáhnout do své ochranitelské náruče.

"To je dobré, Margot. Všechno je v pořádku," chlácholila jsem ji s úsměvem, ačkoliv jsem musela přiznat, že i mě nenadálý výpad zaskočil.

"Budeš snad věřit někomu, kdo si s sebou na provázku vodí vlastního androida, hm?" pokračovala North dál ve své ofenzivě.

Markus se rozhodl své společnici neoponovat. Místo toho natáhl ruku a dotkl se prsty Melodiny dlaně. Snědá kůže na chvíli ustoupila, aby odhalila materiál pod ní.

"Jsi volná," promluvil podmanivě a výraz ve tváři mé přítelkyně se na krátký okamžik změnil. "Můžeš jít s námi a být svobodná."

Melody na něj ještě okamžik hleděla s prázdným výrazem, než zatřásla hlavou, udělala krok vzad a přerušila tím jejich kontakt. "Já byla vždycky svobodná."

Letmý úsměv, který se mihl po Markusově tváři, mě ujistil, že jeho pohnutky opravdu nebyly ani v nejmenším násilné. Chtěl jenom, aby měl jeho druh stejnou svobodu, jakou máme my. Začínala jsem si být naprosto jistá, která strana byla ta správná, i když to mělo znamenat jít proti Connorovi a celému policejnímu vyšetřování.

Oplatila jsem androidovi úsměv, ale ještě stále jsem měla na srdci něco důležitého. V rychlosti jsem se k němu důvěrně naklonila, chytila ho za zápěstí a zašeptala: "Androidi nestačí, Markusi. Musíš si na svoji stranu získat co nejvíc lidí. To oni nakonec rozhodnou, rozumíš?"

"Pár z nich už očividně na své straně máme. Děkuji, Vivian." Krátce mi položil dlaň na tvář a palcem mi přes ni opatrně přejel, než ruku znovu svěsil podél těla.

"Opatruj se, Markusi," popřála jsem mu s obavami, když se spolu se svou malou skupinkou otočili a vyrazili za svým cílem, "a hodně štěstí."