8. listopadu 2038, 16:37

Utřídit si, po překvapujícím zvratu v otázce androidů, vlastní myšlenky mi chvíli trvalo. Byla jsem vyděšená a fascinovaná zároveň. Ani já sama jsem se nedokázala striktně postavit na jednu nebo na druhou stranu a předpokládala jsem, že podobný vnitřní souboj momentálně probíhal v každém druhém občanovi. Jediné, co by mi pomohlo dojít k jasnému závěru, by byl pravděpodobně čas.

Čas byl ale bohužel luxus, kterého se mi příliš nedostávalo. Neuběhla ani hodina od televizního prohlášení, když mi začal zběsile vyzvánět telefon. Čekala jsem téměř kohokoliv, ale rozhodně ne kapitána Fowlera, který mě požádal jestli bych se mohla přijít podívat na záznamy z vyšetřování a pokusit se najít něco, co by mohlo oddělení pomoct. Dala bych ruku do ohně za to, že mu tuhle spásnou myšlenku podstrčil Connor.

Ať tak nebo tak, nedokázala jsem jeho návrh odmítnout. Pravděpodobně už nikdy nedostanu možnost dostat se k podobným materiálům, takže nebylo o čem přemýšlet. Instruovala jsem Melody, aby raději s malou nevycházely z domu a nikomu neotvíraly. Nebyla jsem si jistá, jak moc bezpečné teď budou ulice. Jeden nikdy neví.

Detroitská policejní stanice byla téměř stejná jako když jsem do ní vkročila naposledy. Vybavení bylo sice modernější, ale poklidná a přátelská atmosféra nikam nezmizela. Stejně jako byla stejná většina osazenstva. Minimálně polovinu z nich jsem znala, ačkoliv ne každý si ještě stále vzpomínal na mě.

"Tebe bych tu opravdu nečekal, drahoušku." Velice povědomý hlas mě nenechal ani na chvíli na pochybách, kdo si jako první všiml mé maličkosti.

"Obtěžuje tě snad má přítomnost, Gavine?" Ušklíbla jsem se na mladého detektiva s hlubokou jizvou na nose.

"Ani v nejmenším, Vivian. Ale ochlasta Anderson ani ta jeho plechovka tu zrovna nejsou, takže jsi přišla zbytečně." Horní ret mu při zmínce o Connorovi znechuceně škubl.

"Obdivuji, že vždycky najdeš způsob, jak mi zničit iluze. Ještě štěstí, že jdu za Fowlerem. Určitě se nezapomenu zmínit o tom, jak usilovně odvádíš svou práci... drahoušku." S ironickým úsměvem jsem ho poplácala po tváři a odešla, aniž bych si počkala na případnou reakci.

Neměla jsem v plánu dělat si hlavu z Gavina, takže jsem po krátké poradě s Fowlerem zamířila rovnou do jedné z uzavřených kanceláří, kam jsem si donesla vysoký stoh spisů a výpovědí. Byla jsem zklamaná, že nedostanu možnost promluvit si s opravdovým deviantním androidem. Bohužel ten jediný, kterého měla policie k dispozici, spáchal sebevraždu. Musela jsem si tedy vystačit čistě se záznamy – ať už papírovými nebo těmi kamerovými.

Záznam z výslechu deviantního androida Connorem mi konečně trochu osvětlil, k čemu byl ve skutečnosti robotí detektiv vytvořen. Věděl, jak vést výslech, dokázal odhadnout správnou hladinu deviantova stresu, nicméně mu stále něco chybělo. A to něco byla schopnost pracovat s robotovými emocemi.

Bylo fascinující, jak moc deviant připomínal člověka. Nebýt diody na jeho spánku, vsadila bych svůj roční plat na to, že je živý. Tak upřímný strach jsem nikdy neviděla v očích žádného androida. Vzbuzovalo to ve mně spousty otázek, na které jsem si nedokázala správně odpovědět.

Moje vnitřní hloubání přerušil až Hank, který dorazil zpátky na stanici. "Přišla jsi na něco?"

"Nic moc." Zavrtěla jsem hlavou. "Začínám být přesvědčená, že vůbec nejde o anomálii, Hanku. Myslím... myslím, že to jsou zkrátka oni. Dává to smysl?" Prohrábla jsem si vlasy a zadívala se na policejního poručíka.

"Větší, než si myslíš, děvče," přitakal Hank a na chvíli si přisedl vedle mě. "Za posledních pár dní jsem si uvědomil, že už asi nerozumím vůbec ničemu."

Hlavu jsem si podepřela rukou a koutky mi samovolně vylétly do letmého úsměvu, když jsem ho sledovala. "Kdybych tě neznala, řekla bych, že za to může tvůj nový parťák."

"Connor? Ále...," protáhl s mírným úšklebkem na tváři, který ovšem rychle zmizel. "Ten kluk je osina v zadku."

"Nemůžu tomu uvěřit. Hank Anderson si oblíbil androida." Vesele jsem ho popíchla a sledovala jak si nabručeně založil ruce na hrudníku.

Vážnou tvář ale neudržel příliš dlouho. "Ne, že mu to řekneš, jasné? A už vůbec to nezmiňuj Fowlerovi!"

"Moje pusa je na zámek," zasmála jsem se a na okamžik díky tomu zapomněla na tíživou atmosféru, která na mě doteď doléhala.

Velice brzy se ovšem znovu přihlásila o slovo a já se zachmuřila. "Hanku, já vím, že jste čekali, že na něco přijdu, jenže bez živého devianta to určitě nezvládnu. Tohle nestačí." Rozezleně jsem od sebe odstrčila všechny ty hloupé spisy a záznamové kazety.

Poručík si chvíli zamyšleně probíral svou bradku, načež se zvedl a bez jediného slova odešel z místnosti. Naštěstí mě nenechal v nevědomosti příliš dlouho, jelikož byl během pár minut zpátky s Connorem za zády.

Nemohla jsem se zbavit dojmu, že android působí poněkud rozrušeně. Dlaní si přejížděl přes předloktí druhé ruky a očima neklidně těkal kolem sebe. Dokonce měl části oblečení i tváře potřísněné šmouhami modré krve.

"Co se stalo?" Zazněla okamžitě má otázka, když jsem přešla ke Connorovi a instinktivně hledala známky zranění. Ty jsem téměř okamžitě našla na jeho pravém rameni, když jsem se prsty dotkla potřísněné uniformy. "Vždyť tě postřelili. Někdo by se ti na to měl podívat."

"To nic, Vivian. Kulka nezasáhla žádný biokomponent." Connor se mě pokusil uklidit a položil svou dlaň na hřbet mé ruky, která mu ještě stále zakrývala ránu. Ten dotek mě během chvilky ukonejšil a já stáhla svou ruku z jeho ramene. Jen jsem se potřebovala ujistit, že se mu nestalo nic zlého, a že tím Hank nepřijde o svého kolegu, na kterém mu očividně pomalu začínalo záležet.

"Connor si na střeše užil svou emocionální chvilku. Možná by ti to mohlo pomoct, děvče. Já si zatím dám kafe." Vysvětlil Hank důvod, proč za mnou androida přivedl a vyrazil si do kuchyňky udělat svou oblíbenou dávku kávy.

"Cože?" Otočila jsem se za Hankem, za kterým právě zapadly prosklené dveře, takže jsem od něj už žádnou odpověď nedostala. Očima jsem tedy vyhledala Connora, který stál na místě s hlavou skloněnou, téměř jako na pranýři. "O čem to mluvil?"

"Můj software vykazoval určité známky... nestability." Přiznal neochotně a konečně zvedl pohled od země. "Našli jsme na střeše jednoho z deviantů, kterého nechali zraněného za sebou. Spáchal sebevraždu."

"A jak přesně se projevila ta nestabilita, Connore? Co jsi cítil?" Naklonila jsem hlavu mírně na stranu a se zatajeným dechem čekala na jeho reakci. Byla pravda, že se mi najednou zdál jiný. Jeho projev i výraz byl daleko lidštější a já nutně potřebovala vědět, proč tomu tak bylo.

"Musel jsem získat nějaké informace. Spojil jsem se s ním a byl jsem v jeho mysli, když se zastřelil. Bylo to jako kdybych zemřel já. Měl jsem strach, Vivian..." Hlas měl nevyrovnaný a až nezvykle emotivní. Zornice rozšířené a dokonce i jeho srdce bilo rychleji, než bylo u androidů zvykem. Opravdu byl stále ještě rozrušený.

"Je normální mít strach, Connore," ujistila jsem ho okamžitě, jako kdybych odpovídala jakémukoliv lidskému pacientovi. "Každý se bojí smrti. Neznám nikoho, kdo není vyděšený z myšlenky na ztrátu vlastní existence."

"Androidi neznají strach. Ani nemohou zemřít. Nejsme pro to naprogramovaní. Jsme jenom stroje." Connor se znovu pokusil pustit do neustále omílaného dogmatu, kterému ovšem on sám očividně přestával věřit.

"A jak přesně poznáš stroj od živé bytosti, Connore?"

"Stroje necítí bolest, ani emoce. Jsou to jenom obvody, které řídí program. Zkrátka nejsou naživu," odvětil přesvědčivě, ale rozrušení, se kterým přišel, ho očividně ještě stále úplně  neopustilo.

Viděla jsem, že nemělo cenu přesvědčovat ho logickými argumenty. Ač budou sebepřesvědčivější, stejně neuspějí. Místo toho jsem udělala dva kroky, omotala kolem něj obě ruce a pevně ho objala.

Chvíli zůstal stát naprosto nehybně, až jsem uvažovala, jestli radši sám sebe nedeaktivoval. Nakonec ale napětí v těle povolilo a brzy jsem ucítila jeho dlaň mezi lopatkami. Hlavu si opřel bradou o moje rameno a zhluboka vydechl.

"Co cítíš teď?" dotázala jsem se tiše, abych ho příliš nevylekala.

"Klid," odpověděl stručně a ještě chvíli setrval v mém objetí, než spustil ruku a o krok ustoupil.

Naučeným pohybem si urovnal uzel na kravatě a do tváře se mu během chvilky vrátil obvyklý nepřístupný výraz. Nezdálo se, že by si přál dál diskutovat o stavu jeho mysli, a já se to rozhodla respektovat. Už tak mi tahle zkušenost dala odpovědi na spousty otázek, které mě doteď pálily.

"Connore?" Ozval se od dveří Hankův hlas. "Chce s tebou mluvit Perkins z FBI. Ten zkurvysyn si myslí, že si tu může dělat co chce. Fowler z toho není dvakrát nadšenej. Dávej si pozor, co mu řekneš, jasný?"

"Jasný, poručíku Andersone," přikývl android okamžitě a bez rozmýšlení vyrazil splnit zadaný úkol.

Jakmile se za ním zavřely dveře, Hank okamžitě vyhledal můj pohled a tázavě povytáhl obočí. Bylo mi jasné na co se chce zeptat. Vždyť přesně proto za mnou Connora poslal.

"Hanku, vždyť on je deviantní." Potvrdila jsem okamžitě Andersonovu tichou domněnku. "Jenom si to zatím sám neuvědomil."

"A proto mu s tím musíme pomoct."

"Kdo jsi a co jsi udělal s Hankem?" Na okamžik mě dočista odzbrojil. Hank byl sice vždycky tak trochu rebel a nikdy nešel s proudem, ale nikdy bych nečekala, že se doslova postaví na druhý břeh. "Na čí vlastně stojíš straně?"

"Na straně rozumu, děvče," odpověděl s naprosto vážnou tváří, "jsi v tom se mnou?"

Zhluboka jsem se nadechla, abych získala trochu času na rozmyšlenou. Při pohledu na Hankovu rozhodnou tvář jsem si vzpomněla na staré dobré časy, kdy z něj ještě nebyl zlomený muž. A chtěla jsem je zpět. Za jakoukoliv cenu.

"Vždycky jsem, Hanku."