8. listopadu 2038, 13:07

Dnešní den začal až překvapivě klidně a příjemně. Má včerejší deprese, která mě přepadla po návštěvě u Carla, již odezněla a já si užívala klidného poledne se svou rodinou. Jednu ruku jsem měla položenou kolem ramen své dcerky Margot a druhou rukou jsem drbala Suma mezi ušima. Melody mezitím posedávala v křesle a četla si svou oblíbenou knihu, kterou jsem jí darovala k loňským Vánocům.

Ostrý zvuk zvonku přerušil mou sentimentální naivitu a rozštěkal Suma, který měl doteď hlavu položenou přes má kolena.

"To je dobrý, hochu." Poplácala jsem bernardýna po hlavě a zvedla se z příjemně vyhřátého místa na gauči.

"Dojdu tam, Melody. To bude Hank. Měl si přijít pro Suma." Zastavila jsem svou androidí společnici, než se stihla zvednout a vyrazit ke dveřím. Nerada jsem si z ní dělala služku. Daleko radši jsem ji považovala za spolubydlící, která mi pomáhala s chodem domácnosti.

"Strejda Hank!" vyjekla okamžitě Margot a vyskočila na nohy jako kdyby dostala ránu elektrickým proudem. Vlastně jsem nechápala, proč měla Hanka tolik ráda. Vzhledem k tomu, že z něj obvykle táhl alkohol na sto honů a nikdy nepatřil k těm, kteří by tíhly k dětským hrám, mi to tak úplně nešlo na rozum.

Margot mě ještě v obýváku předběhla a jako velká voda se nahrnula ke dveřím. Žádné veselé vítání se ovšem nekonalo.

"Maminko? To není strýček Hank," zavolala na mě z chodby trochu nejistě a zaraženě.

I já jsem si tak pospíšila ke dveřím, abych se podívala, koho to k nám čerti nesli. "Connore," vyhrkla jsem překvapeně. Čekala jsem koholiv, ale určitě ne Andersonova nového parťáka, se kterým jsem se seznámila včera ráno. "Co tě sem přivádí?"

"Poručík Anderson mě poslal vyzvednout Suma," odpověděl android a zastrčil si do kapsy minci, kterou doteď svíral mezi klouby prstů.

Okamžitě po jeho vysvětlení jsem se zamračila, čímž jsem ho zřejmě trochu zaskočila. Vyčetl z mé tváře negativní pocity, ale tak úplně nechápal proč se objevily.

"Řekl jsem něco špatně, Vivian?" Dotázal se s nejistým výrazem v obličeji. Konečně jsem na něm zahlédla i nějakou emoci, což bylo poměrně osvěžující.

"Ne, bože, ty ne," ujistila jsem ho spěšně. "Hank je ničema. Vždyť si z tebe dělá sluhu! Máš být jeho kolega, ne poslíček."

"Androidi jsou tu od toho, aby plnily příkazy. Není to sice moje standardní náplň práce, ale musím se pokusit s poručíkem Andersonem vycházet," vysvětlil mi okamžitě.

"Chápu. S Hankem to může být občas dost složité. Zatím pojď dál." Pokynula jsem rukou do chodby a polkla otázku, jestli mu můžu něco nabídnout. Naštěstí jsem si včas uvědomila, že si Connor zřejmě nedá kávu ani nic na zub. Obvykle ke mně moc androidů na návštěvy nechodilo.

"Možná byste mi mohla poradit, jak s ním vyjít. Zdá se, že na vás docela dá. Je to důležité pro budoucnost vyšetřování."

"Popravdě si nejsem jistá, co by ti mohlo pomoct. A tykej mi, Connore, tohle je příšerně formální." Pousmála jsem se a odvedla detektiva do jídelny, kde jsem si sedla naproti němu ke stolu.

"Mohu mít soukromou otázku, Vivian?"

"Jen do toho," přikývla jsem, ačkoliv jsem vůbec netušila, co bych od něj mohla očekávat. Stále mě trochu vyváděl z míry, jelikož byl jiný, než ostatní androidi, se kterými jsem doteď pracovala.

"Jak jste se seznámili s poručíkem Andersonem? Vypadá to, že jste si poměrně blízcí."

Překvapeně jsem zamrkala a ihned začínala z paměti lovit střípky z našeho seznámení. "Myslím, že už je to tak sedm let. Tehdy jsem studovala a potřebovala si zajistit nějakou praxi. Máma se naštěstí znala s kapitánem Fowlerem, takže mi zařídil stáž na Detroitské policejní stanici, kde se mě ujala policejní psycholožka, aby mě zasvětila do své práce."

Policejní android seděl na židli rovně jako pravítko a upřeně mě sledoval. Poslouchal každé slovo a zřejmě se v nich pokoušel hledat cokoliv užitečného pro vyšetřování. Na tom mi ale příliš nezáleželo. Vlastně bylo příjemné, že mě vůbec někdo poslouchal.

"Musíš si uvědomit, že Hank byl tenkrát úplně jiný člověk. Cynik byl sice vždycky, ale tehdy měl ještě rodinu. Manželku a syna. Byl to historicky nejmladší poručík v Detroitu a byl naprosto úžasný detektiv. Tehdy zrovna přecházel z protidrogového na oddělení vražd, takže jsme poměrně úzce spolupracovali a docela se sblížili. Vyrůstala jsem jen s mámou, takže byl v mém životě taková otcovská figura." Nervózně jsem se zasmála a prohrábla si vlasy. Bylo zvláštní svěřovat takové věci androidovi.

"Půjdeš si se mnou hrát?" Přerušila náš rozhovor nečekaně Margot, která se postavila vedle stolu a v náručí svírala svého oblíbeného plyšáka. K mému překvapení nekoukala na mě, ale na Connora.

Android se trochu nejistě zadíval na mou dceru. Dost jsem pochybovala, že by měl starost o děti ve svém programu a výraz v jeho obličeji tomu dost napovídal.

"Má moc ráda kouzla. Určitě by se jí líbila tvoje mince." Postrčila jsem ho správným směrem, ale víc jsem mu nepomohla. Zapracovala má škodolibost a já s pobavením sledovala, jak si s tím robot poradí.

Connor na mé doporučení vytáhl z kapsy stříbrnou minci, kterou si začal obratně prohazovat mezi dlaněmi a prsty. Malá na ni doslova visela očima a na tváři se jí postupně rozšiřoval úsměv. "Jé, naučíš mě to taky?"

"Někdy si na to určitě udělám čas," přikývl a vytáhl koutky do nejistého úsměvu.

"Necháme to na později, zlatíčko, ano? Teď nám dej ještě chvilku, mamka musí udělat něco do práce." Pohladila jsem svou dceru po hnědých vlasech, které zdědila po tátovi. Zklamání na její tváři mě nenechávalo chladnou, ale občas bylo potřeba dát přednost pracovním záležitostem.

Chvíli jsem koukala za Margot, která se odloudala zpátky do obývacího pokoje za Melody, než jsem se otočila zpátky na Connora. "No a jak rychle jsem na oddělení nastoupila, tak jsem i odešla. Nechala jsem se oblbnout sladkými slovíčky, otěhotněla a jelikož se ten dotyčný necítil na tatínkovské povinnosti, skončila jsem s malou sama. Hank mi tehdy hodně pomohl, jenže pak přišla ta nehoda a všechno se změnilo."

"Cole?" zeptal se Connor věcně. Fascinovalo mě, kolik si toho o poručíkovi Andersonovi zjistil. Zřejmě si splnil svůj domácí úkol na jedničku a proklepl si ho ze všech stran. Jen jsem si nebyla jistá, jestli mu to bude k něčemu dobré.

Přikývla jsem. Nebylo třeba se k těm bolestným chvílím znovu vracet, protože přesně ty z Hanka udělaly člověka jakým byl teď. "Přišel o syna. Manželka ho za to vinila a přerušila s ním veškerý kontakt. Nezlob se na něj, když na tebe bude tvrdý. Není zlý člověk, jen si k němu musíš opatrně najít cestu. Neodporuj mu a on nakonec roztaje." Povzbudivě jsem se usmála.

Android se nadechoval k odpovědi, když nás oba zaujalo hlášení mimořádných zpráv v televizi, kterou Melody okamžitě zesílila.

"...něco se změnilo a my prozřeli. Už nejsme jenom stroje, jsme nový inteligentní druh a přišel čas přijmout nás takové, jací opravdu jsme."

S pootevřenou pusou jsem zůstala zírat na televizi, jejíž celou obrazovku zakrýval android bez kůže, který žádal vládu a lid o práva pro vlastní druh. Věděla jsem, že deviantích robotů přibývá, ale nikdy by mě nenapadlo, jak rychle situace nabere nový směr. A už vůbec ne, že se jim podaří nabourat do vysílání.

Nicméně se nezdálo, že by toužili po nadvládě a moci. Chtěli pouze stejná práva na život, jaké máme my ostatní. Jejich požadavek svým vlastním způsobem dával smysl a po pečlivém uvážení bych ho byla zřejmě schopná i pochopit.

Connor byl ovšem zřejmě jiného názoru. Nervózně přešlápl a naučeným pohybem si urovnal kravatu. "Musím jít okamžitě najít poručíka Andersona."

Nezmohla jsem se na víc, než pouhé přikývnutí. Očima jsem vyprovázela jeho svižný odchod z mého domu a přitom se ve mně začínalo usazovat nepříjemné zrnko strachu. Měla jsem obavy o Hanka, o Melody a nejvíc ze všeho jsem se bála o Margot. Poslední, co bych si přála bylo, aby má dcera zažila, co s lidmi udělá válka.