7. listopadu 2038, 9:47

Deštivé ulice Detroitu mají až podivné kouzlo. I přes den bývají mokré ulice poloprázdné a lidé, kteří se pohybují venku, si často nechávají nosit deštníky svými androidy. Mají roboty vlastně na cokoliv, co jsou příliš líní dělat. Stroje za ně nakupují, chodí na úřady, venčí psy, starají se o děti. Během pár let se životní styl obyvatel od základů změnil. Nicméně se domnívám, že rozhodně ne k lepšímu.

Mezilidské vztahy se postupně vytrácí, úzkostí a psychických poruch přibývá a vězení doslova praskají ve švech. Hlavním viníkem plných detenčních zařízení a léčeben je rudý led. Droga, vyrábějící se z thiria – modré krve, která proudí žilami androidů. Nezaměstnaní si přivydělávají dealováním a uživatelé bývají paranoidní, agresivní a nevypočitatelní.

Nejsmutnější je ale skutečnost, že si závislost nevybírá. Dotýká se chudých i bohatých, chytrých i hloupých, a málokdo může mluvit o štěstí, že se vyhnula celé jeho rodině i všem přátelům.

Já se s ní poprvé setkala v prvním ročníku na univerzitě. Doteď si pamatuji svého spolužáka Lea Manfreda. Ztracený kluk plný hořkosti a zklamání. Celý život trpěl představou, že ho jeho otec, slavný malíř, nikdy nemiloval a vyměnil ho za androida. Z trochu nafoukaného, ale hodného a vtipného mladíka, se postupně stával vzteklý uzlíček nervů.

Byl mým prvním pokusným králíkem, na kterém jsem si zkoušela konzultace a terapie. Během nich jsem postupně pochopila hloubku jeho frustrace a o to víc mě mrzela skutečnost, že mu paranoia tak moc zatemňovala mysl.

Carl Manfred byl sice svérázný člověk a jeho životní postoje se neshodovaly s těmi Leovými, ale jsem si jistá, že svého syna opravdu miloval. Rozhodně ho měl rád nejvíc, jak dokázal. Během studentských let jsem měla několik příležitostí prohlédnout si jeho ateliér a promluvit si s ním. Jeho fixace na domácího androida byla sice patologická, ale nebyla v té době nijak neobvyklá. Nehledě na to, že Markus byl tak trochu jiný android; jedinečný model, který vyrobil sám zakladatel CyberLife monopolu Kamski přímo pro Carla.

Novinky, které se ke mně donesly, mě tak poněkud znepokojily. Zaslechla jsem, že Markus byl zničen policisty, když napadl Lea a způsobil mu silný otřes mozku. A to byl hlavní důvod, proč jsem právě přivazovala vodítko na jeden ze sloupů před vstupem do malířovy rezidence.

"Počkej tu, hochu. Hned jsem zpátky." Poplácala jsem bernardýna po hlavě a dvakrát po sobě stiskla domovní zvonek.

Čekala jsem jen okamžik, než se ve dveřích objevil android v bílém oblečení. "Dobrý den, přejete si?"

"Jdu navštívit Carla Manfreda. Můžete mu říct, že se za ním zastavila Vivian Jenkinsová? Ráda bych si s ním promluvila, jestli není příliš unavený."

Robot si mě chvíli prohlížel, než zmizel uvnitř v domě. Vrátil se během několika minut a otevřel mi dveře dokořán. "Po schodech nahoru. Je ve své ložnici. Donesu vám čaj, slečno Jenkinsonová. Pan Manfred říkal, že máte nejradši zázvorový?"

"Ano, děkuji," vřele jsem se usmála a vyrazila po schodišti do patra. Mile mě překvapilo, že si Carl ještě stále pamatoval, co mám ráda. To byla další věc, která mě přesvědčila o tom, že pro něj byl Leo velice důležitý. Dal si totiž tu práci, aby poznal jeho přátele.

"Vás bych tu nečekal, Vivian," promluvil Carl jako první, když jsem po zaklepání vstoupila do jeho ložnice. Ležel na posteli, připojený na přístroje a evidentně byl velice zesláblý. I já na první pohled poznala, že jeho čas se pomalu blíží ke svému konci.

"Dobrý den. Přišla jsem se zeptat, jak je Leovi." Vysvětlila jsem důvod své návštěvy a přisedla si na židli vedle jeho postele. "A taky, jak se vede Vám, Carle. Je mi moc líto Markuse. Nevěřím, že by někomu vědomě ublížil."

"Leo je v pořádku. Už ho propustili z nemocnice, zůstala mu jen boule na hlavě," pousmál se starý muž, ale okamžitě se zase zachmuřil při vzpomínce na svého androida. "Byla to jenom nešťastná nehoda. Markus se Leovi nepokoušel ublížit, jen se bránil."

"Myslela jsem si to." Přikývla jsem a opatrně chytila Carla za ruku. "Musí vám moc chybět. Vím, co pro vás znamenal."

"Byl jako můj druhý syn. Rodiče by neměli přežívat svoje děti," povzdechl si a oči se mu začínaly nebezpečně zalévat slzami.

"Vzpomínám si, že v šachách byl nepřekonatelný. Ať jsem se snažila jakkoliv, nikdy jsem ho neporazila," zasmála jsem se, abych uvolnila tíživou a bolestnou atmosféru místnosti.

"To máte pravdu. Ani mě se to nikdy nepodařilo." Věnoval mi jeden ze svých letmých úsměvů a s vypětím sil mírně stiskl mou dlaň. "Jsem moc rád, že jste se objevila, děvče."

"Kdykoliv. Určitě se ozvěte, kdybyste cokoliv potřeboval," ujistila jsem ho okamžitě a příjemnou konverzací strávila u něj v pokoji ještě další půlhodinu, během které jsem vypila svůj čaj a zavzpomínala na staré časy v Leově a Markusově přítomnosti.

Když jsem se se starým pánem loučila, tak nějak jsem tušila, že už to bude naposledy. Proto jsem ho ještě opatrně políbila na čelo. "Jste skvělý člověk a Leo to ví. Odpusťte mu, jak se choval, nebyl to tak úplně on. Drogy už zničily i daleko silnější, než je on."

"Už dávno jsem mu odpustil, děvče. Díky vám i za něj. Máte dobré srdce, Vivian."

Bez dalších slov jsem se ještě měkce usmála a opustila Carlův dům. Čekající Sumo mě uvítal veselým vrtěním ocasu a krátkým zaštěkáním. "Promiň, že jsem se zdržela, chlapče, ale bylo to potřeba," vysvětlila jsem mu a byla za to odměněna chápavým pohledem a horkým jazykem na tváři.

Procházkovou chůzí jsme společně znovu vyrazili do deštivých ulic Detroitu. Byl to balzám pro duši. Voda stékající z nebe totiž dokázala zakrýt hořké slzy, které se samovolně draly z očí.

Nenáviděla jsem loučení. Oplakala jsem Markuse stejně jako bych oplakala jakéhokoliv blízkého člověka, kterého jsem měla. Bolest byla stejná a co víc – chyběla naděje, že se ještě někdy sejdeme, ať už se po smrti dostaneme kamkoliv. Androidi totiž svoje nebe nemají.

"Margot, Melody, vedu nám návštěvu," zavolala jsem ve dveřích svého domu, kam se mi nakonec podařilo dorazit. Voda ze mě tekla proudem, ale to mi ani v nejmenším nevadilo. Odepnula jsem psisku vodítko a ten se okamžitě vyřítil dál do domu.

"Sumo!" vyhrkl za rohem tenký dětský hlásek. Hned nato se ozvalo padání věcí ze stolu, jak pes zuřivě vrtěl ocasem při snaze samou láskou sníst mou dceru.

"Jsi úplně promočená," ozval se vedle mě starostlivý hlas. Byla to Melody, má androidí společnice verze AP700.

Starala se mi o domácnost a hlavně o šestiletou Margot, když jsem nebyla doma. Neměla jsem jako matka samoživitelka příliš mnoho jiných možností, nicméně teď už jsem perfektně doceňovala její přínos. Nebyla to jenom moje hospodyně a chůva, byla to má přítelkyně a společnice v osamělých dnech.

"To je v pořádku, Mel, nedělej si starosti. Jen, prosím, dohlédni, ať tu ti dva neudělají z obýváku kůlničku na dříví," zasmála jsem se a vyrazila se osvěžit horkou sprchou.

Převlečená do suchého oblečení jsem se cítila jako znovuzrozená. Plná nové vlny energie jsem se tak mohla konečně připojit ke své rodině a užívat si každého okamžiku v přítomnosti svých nejbližších.