23. Listopadu 2038, 10:17

Stála jsem u řečnického pultu a ruce se mi potily nervozitou. Dav lidí čekající na odpovědi mě příšerně děsil a nebyla jsem si jistá, jestli úplně nezdřevěním a budu vůbec schopná něco říct.

Teprve včera mě pustili z nemocnice a já byla nucena okamžitě odkývat tiskovou konferenci pro média. Byla jsem jediná, kdo se zatím novinářům úspěšně vyhýbal, jenže tentokrát už jsem se zkrátka vyjádřit musela. Nemohla jsem od toho dát ruce pryč.

Do očí mi blikalo množství fotoaparátů a dívala jsem se do čoček nespočtu kamer. Rozhodla jsem se zůstat o svého přesvědčení a vést dál náročný boj za práva androidů i přesto, že mi kvůli tomu Gavin dělal ze života peklo. Tlačil na můj mateřský instinkt a argumentoval, že tím nakonec bude nejvíc trpět Margot.

Svým způsobem jsem chápala jeho pohled na věc a zřejmě bych mu dala za pravdu, kdybych nezašla tak daleko, že byla hloupost couvnout. Už tak jsem na sebe přenesla tolik nežádoucí pozornosti, že nezáleželo na tom, jestli budu pokračovat nebo ne. Stigma si ponesu celý život tak jako tak.

"Slečno Jenkinsová, budete nadále pokračovat ve vašem hnutí Svoboda androidům?"

"Ano," přikývla jsem, "jako zakládající členové budeme trvat na našem přesvědčení, že by se s androidy mělo zacházet jako s lidmi."

"Kolik má momentálně vaše organizace členů?"

"Oficiálně nás je k dnešnímu dni tři sta sedmdesát osm a další se stále hlásí. Dostáváme žádosti a nabídky nejen z USA a Kanady, ale i z Evropy a Asie. Lidem není tahle problematika lhostejná a očekáváme, že se zájem bude jenom zvyšovat."

"Podle našich informací jste dokonce s jedním z androidů navázala milenecký vztah. Co je na tom pravdy?"

"K tomu se nebudu vyjadřovat, to je osobní věc," odbyla jsem jednu z novinářek, která se mě pokoušela kvůli tomu samému tématu kontaktovat už nesčetněkrát.

Prakticky každý reportér chtěl exkluzivní rozhovor ohledně mého vztahu s Connorem, jelikož kameramanka během natáčení při protestu v Detroitu zachytila náš polibek. Musela jsem ignorovat stovky e-mailů, telefonátů i osobních kontaktů ze strany bulvárních hyen, které nezajímalo nic jiného. Chtěli jenom senzaci a na to já nebyla ochotna přistoupit.

"Vy opravdu věříte, že jakýkoliv program, ať je sebelepší, může být srovnatelný s člověkem? Nepřipadá vám, že tím dehonestujete vlastní druh?"

Tímhle dotazem mě jeden z novinářů dostal trochu do úzkých. Nedokázala jsem vymyslet odpověď, která by potvrdila můj postoj, ale zároveň nepůsobila útočně proti lidem. Byla to politika a v té já chodit neuměla.

Foťáky se najednou rozcvakaly daleko intenzivněji a rozhodily mě tak ještě víc. Brzy jsem ovšem zjistila, že to nebylo ani zdaleka kvůli mě, ale kvůli člověku, který se tiše připojil k řečnickému pultu hned vedle mě.

"Takový program může člověka dokonce předčit, a to ve spoustě různých směrů. Byli jsme hloupí, když jsme stroji naprogramovali vědomí a přitom nepomysleli na to, že se z něj tím stane osobnost s vlastními cíli a motivací."

Fascinovaně jsem otočila hlavu napravo od sebe a očima se střetla s pohledem modrých očí, které nepatřily nikomu jinému, než samotnému Kamskimu.

Na chvíli jsem téměř zapomněla dýchat. 

Ač mi bylo jasné, že Elijah Kamski je bezpáteřní člověk, a že prakticky stojí za celou aférou, nedokázala jsem potlačit nadšení. Byl to můj vzor. Člověk, který vytvořil něco, co ještě nikdo před ním nedokázal. Umělou inteligenci vyspělou natolik, že předčila i ty nejdivočejší představy nás všech.

"Co tím chcete říct, pane Kamski?"

"Chci tím říct, že každý stvořitel je zodpovědný za svůj výtvor. A proto se vracím do čela Cyberlife a pokusím se rozklíčovat všechny aspekty deviace robotů. Jakmile ji pochopíme, budeme teprve schopni vydat jasné stanovisko."

Davem se rozeznělo vzrušené mumlání a novináři začali překřikovat jeden druhého ve snaze získat jakoukoliv další informaci. Byla jsem za to nesmírně vděčná, jelikož všechna pozornost se přesunula ze mě na něj a já už vůbec nedostala možnost promluvit.

"Děkuji vám, pane Kamski. Zachránil jste mě před trapasem," pousmála jsem se, když byla tiskovka ukončena a novináři vyhnáni ze sálu.

"Nedělal jsem to čistě z dobroty srdce, slečno Jenkinsová," odpověděl a měřil si mě přitom upřeným pohledem. "Četl jsem vaše studie a upřímně mě velice zaujaly. Nikdy jsem se nezamýšlel nad problematikou, na kterou jste se zaměřila vy. Zřejmě proto, že mechanika je mi blíž, než psychologie. Bylo by mi potěšením, kdybyste mi pomohla dát všemu trochu řekněme... jiný směr."

"Já... no... to jako fakt?" dostala jsem ze sebe zaraženě a zírala na něj jako kdybych ani nechápala, co mi to vlastně řekl.

"Ano," přikývl, "mohl bych si sehnat stovky odborníků, ale nikdo z nich nebude mít takový přehled, jako máte momentálně vy. Zajistím ubytování pro vás i vaši dceru, budete mít vlastní kancelář a plat, o kterém se vám doteď jenom zdálo. Co říkáte?"

Znovu jsem zatajila dech a pokoušela se co nejrychleji přemýšlet.

Nebyla jsem příliš otevřená možnosti zapojit se do takové korporace jako byl Cyberlife, jenže jsem neměla zodpovědnost jenom za sebe, ale i za Margot. Navíc jsem přišla o práci, takže zbývaly jen dvě možnosti – buď budu dřít bídu s nouzí a denně se budu modlit, aby se mi náhodou něco nestalo a neskončily jsme pod mostem, nebo přijmu jeho nabídku a nebudu se muset bát o svou budoucnost. A já téměř okamžitě věděla, co si vyberu.

"Jdu do toho."

***

24. Prosince 2038, 17:49

Čelo jsem si opírala o chladnou okenní tabulka a dívala se ven na poletující sněhové vločky. Pokoj za mnou byl vyzdobený barevnými světly a voněl po vanilce a skořici. Vánoční čas měl přinášet klid a mír do všech srdcí, jenže to moje bylo až bolestně prázdné. Sobecky jsem toužila po pevném objetí, po upřímných hnědých očích a po pár něžných slovech, které by patřily jenom a jenom mě.

Sice jsem měla pěkný byt, dobře placenou práci a jakákoliv nejistota byla najednou sprosté slovo, ale nebyla jsem šťastná.

Přála jsem si být silnější, ale nešlo to. Místo sladkého cukroví jsem polykala hořké slzy a neexistovalo nic, co by to mohlo změnit. Život mi do cesty postavil obrovskou zeď, kterou jsem zkrátka nemohla překonat.

"Proč pláčeš, maminko?" zašeptala tiše Margot, která se ke mně prakticky neslyšně přikradla.

"To nic, zlatíčko," odpověděla jsem jí a na tváři vykouzlila povzbudivý úsměv. "Jen jsem šťastná, že jsme zase spolu."

Nechala jsem svou dceru, aby se přitulila do mé náruče a pevně ji objala. Všechnu svou bolest a smutek jsem zas a znovu pohřbila hluboko v sobě.

To byla radost i prokletí všech matek. Štěstí a bezpečí dětí bylo na prvním místě, i když to mělo znamenat vzdát se vlastních snů. Ať se totiž stane cokoliv, má dcera navždy zůstane největší láskou mého života. A kdo ví, možná je jen otázkou času, než spadnou pomyslné zdi a já se budu moct vrátit do Detroitu. Tam, kde zůstal můj domov i srdce. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Autorská poznámka

Tak milí čtenáři, jsme na konci... 

V budoucnu zřejmě přibude ještě další část příběhu, zatím je naplánovaná, ale nezrealizovaná ☺

Rozloučíme se v ní s naší vypravěčkou Vivian, překleneme určitý časový úsek, a přesuneme se přímo do centra Detroitu, kde se od nuly tvoří úplně nové společenství bez pravidel a řádu, které je navíc naprosto odstřižené od okolí. 

Všem děkuji za hlasy i krásné komentáře, které mě motivují k další práci!