15. Listopadu 2038, 07:23

"Maminko, proč spolu lidi válčí?"

"Válčí, když se mezi sebou nedokáží domluvit na tom, jakým způsobem dojít do cíle."

"A nedošli by tam spíš, kdyby si pomohli? Nebo by se třeba mohli zeptat na cestu."

"Máš pravdu, miláčku. To už je prokletí dospělých, občas staví hrdost nad rozum."

Vídala jsem svou dceru ve snech často. Myslím, že se tím moje mysl pokoušela vytěsnit nepříjemné vzpomínky z toho osudného večera, kdy jsme vyrazili do ulic, a hledala útěchu ve dnech, které jsem trávila s Margot.

Několik dní jsem totiž problouznila kdesi mezi spánkem a bděním, neschopná komunikovat ani na kohokoliv reagovat. Věděla jsem, že se u mé nemocniční postele střídali nejrůznější lidé, ale nemohla jsem jim za to poděkovat ani jim dát najevo, že o nich vím.

Teprve jednoho dopoledne se mi hlava rozjasnila natolik, že jsem si konečně připadala zpátky v realitě. A nebylo to zrovna příjemné probuzení. Účinky tlumících léků pomalu odeznívaly, já měla celé břicho jako v plamenech a v hlavě mi příšerně tepalo.

"Hanku?" zakňourala jsem tiše.

Hank byl první, kdo mi přišel na jazyk. Byl jako můj otec a já si ho přála mít u sebe. Hlas jsem měla po dlouhém mlčení ochraptělý a stále jsem si připadala trochu jako v mlze. Ležela jsem v bílých nemocničních peřinách a kolem sebe cítila pach sanity a desinfekce. Pokusila jsem se nadzvednout, ale palčivá bolest na břiše mě zastavila.

"Lež, děvče. Všechno je v pořádku."

Vědomí, že tu se mnou poručík opravdu je, mě mírně uchlácholilo a já se přestala pokoušet vstávat. S námahou jsem od sebe konečně rozlepila oči a rozhlédla se po nemocničním pokoji. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na světlo zářivek, ale brzy jsem mohla zrak konečně zaostřit na jeho obličej.

"Zvládli jsme to? Jak dopadl ten protest?"

Hank se posadil na židli vedle mé postele a výraz v jeho obličeji se mi vůbec nelíbil. Nezdálo se, že by všechno dopadlo přesně tak, jak jsme plánovali.

"Jednotky se stáhly z Detroitu. Stát ustoupil a nechal to město androidům."

"To je přece dobrá zpráva," odvětila jsem nejistě.

"Evakuovali všechny lidi z města a postavili plot. Pouštěj dovnitř androidy, který chtěj bejt svejma pánama, ale nikoho nepouštěj ven. Udělali z toho obrovskou izolaci."

"Takže Connor..."

"Nedostaneme se k němu. A on se nedostane za námi. Odstřihli jim i všechny komunikační systémy směrem ven."

Ztěžka jsem polkla a odvrátila zrak od poručíka Andersona. Takže tohle byl výsledek? Dali jsme jim svobodu jenom proto, abychom je zavřeli do velké zlaté klece a izolovali je od okolí?

"Viv, na něco přijdem. Tohle není konec."

Hank mi chlácholivě položil ruku na rameno a letmo jej stiskl. Rychlým mrkáním jsem se pokoušela zbavit své oči slz, které se nekontrolovatelně draly přes víčka. Nechtěla jsem o tom dál mluvit. Alespoň ne teď. Nebyla jsem připravená rozloučit se s myšlenkou na to, že za mnou Connor brzy přijde.

"A Margot? Je v pořádku? Postaral se o ní Gavin dobře?" zahuhňala jsem přes plný nos a obrátila hlavu zpět na poručíka Andersona.

"Jsou vedle v pokoji, ještě spěj. Prcek je v pohodě. Aspoň o něco se ten idiot zvládne postarat."

"To je dobře," přikývla jsem a prsty si frustrovaně projela vlasy. "Bože, Hanku, jak se tohle mohlo stát? Takhle to nemělo dopadnout."

"Nemělo, ale ty máš štěstí, že vůbec žiješ. Mohlo to skončit ještě daleko hůř."

Poručík mě chytil pevně za ruku a donutil mě otočit na něj hlavu, i když jsem se tomu chvíli okázale bránila. Nechtěla jsem, aby viděl slzy, které se mi znovu a znovu vracely do očí. Hluboko uvnitř jsem se cítila naprosto zlomená a roztříštěná. Ze štěstí, které mě pohlcovalo před pár dny, nezůstalo zhola nic. Zase v tom budu sama. I přesto jsem se ale pokusila o úsměv a letmé přikývnutí.

"Vivian?" oslovil mě Hank opatrně. "Můžu se tě na něco zeptat?"

"Hm?"

"Nedalo se přehlídnout, že bylo něco mezi tebou a Connorem. Jak k tomu... no došlo?"

"Já... já vlastně nevím, Hankie," zamumlala jsem tiše. "On je prostě... je jiný, než ostatní. Teď už na tom nesejde. Nech to být."

Nechtěla jsem se o tom bavit. Bolelo to víc, než jsem si byla ochotná přiznat. Ve svém věku už jsem sice zažila pár nepříjemných odloučení a rozchodů, ale tohle bylo zkrátka jiné. Nešlo o rozdělení kvůli nevěře nebo jiným zájmům, tohle byl násilně vražený klín, na který se ani jeden z nás nemohl připravit. Teď ale nebylo namístě plakat kvůli bolavému srdíčku, musela jsem tu být pro svou dceru, která z ničeho nic přišla o svůj domov. Na ničem jiném nezáleželo.

"Nemyslíš, že...," začal Hank, ale přerušilo ho nesmělé zaklepání na dveře.

Oba jsme tím směrem otočili hlavu a zadívali se na nově příchozího v khaki uniformě, který v ruce svíral kytici barevných frézií. Nedokázala jsem si ho nikam zařadit a nebyla si jistá, jestli si náhodou nespletl pokoj.

"Nejdu nevhod?" zeptal se opatrně a jeho hlas konečně pomohl mojí paměti.

Očima jsem sjela k jeho ústům, abych se ujistila, že jsem se nespletla. Výrazné mateřské znaménko pod spodním rtem mě ale ujistilo ve správnosti mého odhadu. Byl to voják, který mi té deštivé noci zachránil život.

"Rozhodně nejdete," usmála jsem se na něj a zaplašila tím i poslední zbytky slz, které v nich doteď byly.

Hank se na mě starostlivě zadíval, ale nakonec se zvedl a mlčky vyrazil ven z nemocničního pokoje. Možná usoudil, že rozptýlení by mi mohlo přijít alespoň trochu vhod. Já si tím tak jistá nebyla, ale tomu chlapci jsem hodně dlužila. Nebýt jeho rychlé reakce, už bych zřejmě nebyla mezi živými.

"Já... přinesl jsem vám kytky a něco na zub jako... jako omluvu," zamumlal voják s nervózním úsměvem. Ve skutečnosti se neměl za co omlouvat. On nebyl ten, co stiskl spoušť zbraně, která mě zasáhla.

Celou dobu, co na mě mluvil, v ruce žmoulal stonek květiny a druhou rukou si často prohraboval vlasy. Oči mu navíc těkaly všude jinde po místnosti, jen ne na mě.

"Tímhle tempem mi nebudete mít co dát, vojáku. Už jste ten stonek zlomil," upozornila jsem ho s pobaveným úsměvem.

"Sakra, pardon," zaklel roztržitě a natáhl ke mně ruku s květinou.

S upřímným smíchem jsem si převzala frézie a odložila ji do skleničky na svůj noční stolek.

"Jak vám je?" dotázal se nejistě a váhavě si přisedl na židli vedle mojí postele.

Na stolek přitom položil ještě krabičku s čokoládovými bonbóny. Svědomí ho zřejmě tížilo, když se rozhodl být tak štědrý. Možná za to nemohly ani tak výčitky vůči mě, jako vůči Nathalii, která nepřežila jeho zbrklou střelbu, ale to jsem mu nemínila připomínat.

"Už mi bylo i líp, ale vzhledem k situaci si asi nemůžu stěžovat," pousmála jsem se a zaostřila pohled na jeho jmenovku na uniformě. "Milesi. Jsem Ivy."

"Těší mě," usmál se voják a potřásl mi pravačkou.

Dneska mě ovšem očividně neměl čekat klidný den, jelikož se k nám do místnosti přidala další společnost. Tahle ovšem nebyla ani zdaleka tak příjemná jako ta Hankova nebo Milesova.

"Tvoje další oběť? Připrav se na zklamání, chlapče!"

Tentokrát jsem hlas příchozího poznávala naprosto přesně. Gavin si jako obvykle nemohl pomoct a musel přijít s urážlivým a útočným komentářem na mou osobu. Jak jsem jen mohla naivně doufat, že bude mít radost, až se probudím.

Upřela jsem na něj útrpný pohled a pokusila se ho odradit od čehokoliv, co se chystal říct. "Teď ne, Gave, prosím."

"Ne? A kdy teda, Ivy? Co sis myslela, hm?"

Zdál se až neobvykle podrážděný a já vůbec nechápala, o co mu šlo. Alespoň do chvíle, než se natáhl pro televizní ovladač a spustil televizi visící na stěně. Hned jakmile se rozzářila, se objevilo zpravodajství, které zřejmě několik posledních dní řešilo pouze problematiku androidů a jejich vzpouru.

"Mladá policejní psycholožka Vivian Jenkinsová, která se několik let aktivně zapojovala do studia chování androidů, se ukázala být jednou z hlavních aktivistů detroitského odporu. Nutno podotknout, že tento odboj si vyžádal pět lidských životů a mnoho zraněných mezi nimiž byla i zmíněná psycholožka, která ještě v nemocnici stále bojuje o život. Co vedlo tuto skupinu k tomu, aby se otočila zády ke svému druhu a raději se postavila na stranu strojů, to vám prozradí několik následujících rozhovorů."

Ještě chvíli jsem němě hleděla na televizní obrazovku a postupně mi docházel význam toho, co jsem vlastně udělala a jaké budou následky. Takové věci si nikdo neuvědomí dřív, než začne sklízet plody své práce.

"Myslím, že jsem právě přišla o svoji kariéru," poznamenala jsem stroze a očima stále sledovala rozhovory s lidmi, se kterými jsem před pár dny pochodovala za práva androidů.

"A bude hůř," poznamenal Gavin a mě došlo, že má pravdu. Ani zdaleka nebyl konec.