11. Listopadu 2038, 19:27

Vyšli jsme na otevřené prostranství jako jeden člověk. S hrdě zvednutými bradami a transparenty nad hlavou. Téměř okamžitě jsme si tak zajistili pozornost všech vojáků, kteří stáli za kovovými zátarasy. I přes veškerý strach jsme pokračovali dál a zastavili se teprve několik metrů před ozbrojenci.

Poloautomatické zbraně nám mířily přímo na hrudník a varování přicházela ze všech stran. V celém davu jednotek nestál nikdo, kdo by mohl poznat mě nebo Hanka a dokázal tak zastavit hrozící palbu. Mohli jsme jenom doufat, že tu nezemřeme pro svá přesvědčení.

Nic z toho nás ale nezastavilo. Sice jsme zůstali stát na místech, ale naše ruce sevřené v pěst byly zvednuté nad hlavou a skrz rty se draly hlasité výkřiky a skandování.

"Pokrok nezastavíš!"

"Různá těla, stejná srdce!"

Vojáci se nás pokoušeli překřičet a padlo i několik varovných výstřelů do vzduchu, které ovšem neměly velký efekt. Stáli jsme spořádaně na místech a nikoho neohrožovali, neměli sebemenší důvod vystřelit přímo na nás. Nebo jsme si to alespoň mysleli.

Jeden z chlapců v řadě za mnou v jednu chvíli zřejmě brknul o vlastní nohu, jelikož zavrávoral a vrazil mi do zad. To pohnulo celým naším zástupem o kousek vpřed.

Vyšlo několik ran.

Zbrklý mladík od zásahovky stiskl kohoutek, aniž by dostal rozkaz. Kulky těsně minuly můj bok a zakously se do těla stojícího za mnou. Bolestivý výkřik proťal noční ticho, když se sotva dvacetileté děvče sesunulo k zemi.

Okamžitě se ozval vyděšený výkřik androida, který ještě stále pevně svíral její ruku. "Nathali! To ne! Klesá jí tlak. Pomozte někdo!"

Robot si dřepl k zemi a nadzvedl si její hlavu do klína, aby neležela na promáčené silnici. Krvavá skvrna pod tělem se začínala rychlým tempem zvětšovat, což nevěstilo nic dobrého. Ač bylo děvče stále při vědomí, zrak mělo zamlžený a očividně bylo v těžkém šoku.

Bez váhání jsem udělala pár rychlých kroků blíž k ozbrojencům, kteří nám bránili v dalším postupu. "Potřebujeme sanitku, zatraceně! Vždyť jste postřelili člověka!"

"Zpátky do řady!" zařval jeden z ozbrojenců a namířil na mě svou zbraň.

"Ta holka umře, ty idiote!" vyštěkla jsem zostra. "Máte ji na svědomí. Jak se k tomu asi postaví veřejnost, co?"

Byl to jen zoufalý pokus, jak jim strhnout tmavé klapky z očí. Ve skutečnosti jsem nevěřila, že bychom to děvče ještě mohli zachránit. Ne s tempem, jakým se pod ní tvořila krvavá louže. Každý, kdo se alespoň okrajově zajímal o medicínu nebo první pomoc, věděl, že jakmile skvrna dosáhne určité velikosti, už není cesty zpět.

"To jsem nechtěl. Nevěděl jsem, že jsou tam lidi." Hlas muže, který původně vystřelil ze své zbraně, byl zastřený a roztřesený. "Říkali nám, že jde jen o androidy."

"Neposlouchej ji, sakra," okřikl ho ten samý, který mi před chvílí šermoval zbraní před obličejem. "Podívej se na ni. Vidíš snad nějakou krev, co? Já vidím jen podělaný thirium."

"Co?" Nechápavě jsem sklonila hlavu k vlastním pažím.

Po celé délce pravého rukávu se táhly cákance modré krve, které jsem doteď nezaznamenala, jelikož jsem byla příliš zaměstnaná vážně zraněným děvčetem.

"To snad ne," zašeptala jsem sama pro sebe a otočila hlavu zpátky k naší smíšené skupině.

"...Říkám ti, abys střílel! To je rozkaz!..."

"...NE!..."

Hádku dvou vojáků jsem slyšela jen zpovzdálí. Dívala jsem se totiž na Connora, který byl očividně ošklivě zraněný. Celou jednu ruku měl doslova zalitou thiriem a Hank se mu pokoušel pod rameno uvázat co nejpevněji provizorní obinadlo, aby krvácení zastavil.

"...Dej to sem, ty idiote!..."

Několik hlasitých výstřelů, ozývajících se ze všech stran, mě vrátilo zase zpátky do reality. O krok jsem couvla a obrátila pohled zpátky na ozbrojence. Oba dva mě sledovali. Jeden z nich ještě stále držel v natažené ruce zbraň. Ten druhý svíral jeho zápěstí a očividně se mu původně pokoušel ve střelbě zabránit.

Nechápala jsem, proč na mě oba tak zíraly, až do chvíle, kdy jsem ucítila podivné teplo rozlévající se mi po břiše. Teprve tehdy mě napadlo položit si na něj prsty. Moje mikina byla nečekaně horká a vlhká. Ruce se mi třásly, když jsem je nadzvedla výš, abych si mohla prohlédnout vlastní dlaně. Na prstech jsem ve světlech reflektorů zaznamenala tmavě rudou lesklou tekutinu .

"Vy jste mě střelili," zašeptala jsem nevěřícně a zvedla fascinovaný pohled na vojáky. Překvapivě jsem necítila vůbec žádnou bolest, zřejmě z utrpěného šoku. Pohled na vlastní zranění mi nicméně začal okamžitě způsobovat mdloby.

Jeden z vojáků rychle přeskočil nízký kovový zátaras a zachytil mě těsně předtím, než se mi podlomila kolena.

"Mám vás, slečno," zamumlal roztržitě a zbrkle ze sebe sundával vestu a košili, aby mi ji mohl přitlačit na ránu na břiše. "Chtěl jsem ho zastavit. Přísahám." Hlas mu zoufale přeskakoval a ruce se mu třásly ještě víc, než mě.

"Jakou má barvu? Ta krev?" dotázala jsem se tiše.

Pokoušela jsem se nepřipouštět si závažnost zranění, jelikož utrpěný šok občas býval vážnější, než poranění samotné. Věděla jsem, že se hlavně musím držet při vědomí. Sice jsem nebyla medik, ale při svém studiu jsem se setkala se spoustou informací, která by mi mohla být momentálně prospěšná.

"Je červená," zajíkl se voják. I přes děs v očích naštěstí pochopil, že tohle nebyla dostačující odpověď, takže nakonec ještě dodal: "Tmavě červená. Teče, nestříká."

"To je dobře," přikývla jsem. To byla pozitivní zpráva. Pokud nešlo o tepenné krvácení, možná že ještě někdy uvidím svoji dceru. Na nic jiného jsem momentálně ani nemyslela.

"Máme kameru? Vysíláš živě? Tak jdeme na to!"

Poznávala jsem hlas jediné reportérky, kterou se mi podařilo sehnat, aby se připojila k našemu hnutí. Chtěla jsem mít u sebe média pro případ, že by došlo na nejhorší, jelikož jsem si přála, aby to všichni viděli. Aby už před tím nikdo nemohl zavřít oči. A zřejmě to bylo nejlepší rozhodnutí, které jsem za posledních pár dní učinila.

"Armádní brutalita už překročila všechny meze! Za prostý aktivismus tady v Detroitu několik neozbrojených lidí zaplatilo až příliš velkou daň! Po zemi už neteče jenom modrá krev. Teď se mísí s lidskou a barví se do fialova. Jak dlouho chce ještě paní prezidentka přihlížet takovému masakru? Jen se rozhlédněte. Vidíte to? Máte tu před sebou androidy i lidi. Poznáte snad rozdíl? Objímají se, bojí se o sebe, truchlí. Za co je vlastně trestáme? Za to, že chtějí být jako my? Pokrok nezastavíš. Možná je čas otevřít oči a prozřít. K dalším záběrům už nebude třeba dalšího komentáře..."