11. Listopadu 2038, 0:47

V temnotě Hankova obývacího pokoje jsem stála asi pět minut. Opřená zády o zeď jsem se zavřenýma očima vstřebávala všechno to, co se kolem mě během poslední hodiny odehrálo. Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že se zapletu do revoluce androidů, vypěstuji si pro jednoho z nich slabost a nakonec si ho budu muset vybírat mezi dvěma totožnými klony, rozhodně bych se té absurditě zasmála. Teď mi ale do smíchu nebylo.

Z vlastní sebelítosti mě vyrušilo až rozsvícení světla, které mě krátce oslnilo. Zbrkle jsem se pokoušela hřbety rukou otřít tu trochu slz, které jsem v sobě nedokázala zadusit, a otočila se k vchodovým dveřím.

Hank mě sledoval s tvrdým výrazem ve tváři, až jsem se začala nervózně ošívat a přemýšlet, co jsem udělala špatně. O co mu šlo jsem pochopila teprve ve chvíli, kdy ke mně přešel, rukou mě chytil za bradu a pootočil mi hlavu do strany.

"Až se mi ten hajzl dostane do ruky, přísahám, že ho zabiju," zavrčel s přimhouřenýma očima, když si prohlédl podlitinu na mé tváři, která momentálně hrála všemi barvami. Popravdě jsem na tenhle Gavinův podpis už dávno zapomněla, ale bylo mi jasné, že Hank na něj nezapomene určitě.

"Není to tak, jak si myslíš, Hanku." Pokusila jsem se zachránit situaci. Nemohla jsem uvěřit sama sobě, že ho zase kryju. To už bylo na nějakou diagnózu. "Dostali jsme se do menší potyčky s těmi, co udržují pořádek na ulicích."

Nepřesvědčila jsem ho. Na to znal Gavina až příliš dobře. Už párkrát byl svědkem několika mých modřin, kvůli kterým jsem si musela vymýšlet absurdní výmluvy, kterým stejně nikdy neuvěřil.

"Už ho nenechám se k tobě ani přiblížit, děvče. Dokážeš si představit, co by udělal, kdyby tě viděl, jak se sápeš po Connorovi?"

Na tohle jsem neměla odpověď. Navíc mě dostal do neuvěřitelných rozpaků. Cítila jsem tu spoustu krve, která se mi nahrnula do tváří a rozsvítila mi obličej jako žárovku. I Connor, který postával opodál, se zarytě díval na špičky svých bot a předstíral, že tu vůbec není.

Hank přejel pohledem z jednoho na druhého, načež se pobaveně zasmál.

"Jsem rád, že jste na jedný vlně, děcka," popíchl nás s očividnou škodolibostí.

Vlastně jsem ho dlouho neviděla takhle spokojeného. I přes všechno, co se právě dělo, si udržoval takovou jiskru v oku, jakou jsem u něj už roky neviděla. Zdál se šťastný a já byla stále přesvědčená, že za to může v první řadě rozruch, který mu vnesl do života Connor.

Dnešní večer byl ve spoustě věcí zvláštní. Dokonce natolik, že jsem poprvé v životě neodmítla Hankovo pozvání na něco ostřejšího. Vždycky mi říkal, že nic nedokáže člověka hodit do pohody víc, než pár skleniček skotské. A já si začínala myslet, že na tom něco bude. Minimálně jsem to mínila vyzkoušet.

Poručík únavou odpadl kolem třetí hodiny ráno. Zůstal ležet s hlavou na jídelním stole, což ještě doplnil hlasitým chrápáním. Já neměla nicméně na spánek ani pomyšlení. Bylo mi tak trochu zle od žaludku. Částečně za to zřejmě mohla skotská, nicméně hlavním podezřelým se stala nervozita. Zítra se měla psát rozhodující kapitola celého románu a já netušila, jestli bude mít dobrý konec.

Měla jsem strach. Takový strach, že jsem si oblékla mikinu a vyšla do chladného vzduchu na oplocenou zahrádku za domem. Tam jsem se pokoušela zhluboka dýchat, abych si vyčistila hlavu od nepříjemných myšlenek a od zamlžení alkoholem.

Téměř okamžitě jsem se začala třást a zima byla to poslední, co za to mohlo. Ani zdaleka jsem nebyla tak silná osobnost, za jakou jsem se na oko vydávala. Byla jsem plná úzkostí a nejistot nashromážděných během života a občas jsem si připadala, že mi na ramenou leží celý svět. Spoustu času jsem se cítila příšerně sama. To byla odvrácená tvář mého života.

Ani jsem nepostřehla, že už jsem nebyla na verandě tak úplně osamocená. Upozornilo mě na to až sako se zářivě modrým pruhem na paži, které mi Connor přehodil přes ramena.

"Je chladno, Vivian."

Sklopila jsem oči na nápis na uniformě, na kterém se skvělo označení RK800 a nakonec se do ni s letmým úsměvem víc zachumlala. Android měl pravdu, opravdu bylo chladno.

"Jak jsi poznala, že to nejsem já?" dotázal se po chvíli příjemné ticha, kdy jsme jenom mlčky stály vedle sebe a sledovali sněhové vločky snášející se z nebe. Po dešti už nebylo ani památky a sníh začal na zemi pomalu tvořit bílý poprašek.

Ještě chvíli jsem mlčela, než jsem se odvážila odpovědět na jeho otázku: "Vždycky se ti rozbuší srdce, když se tě dotknu. Jemu ne."

"Děsí mě to," přiznal neochotně a já na něj konečně otočila pohled. Sledoval mě těma hnědýma štěněcíma očima a moje koutky se samovolně zvedly do letmého úsměvu.

"Nemusí. K ničemu tě to nezavazuje. Jsou to jen pocity."

"Mohu mít soukromou otázku, Vivian?"

"Nebude první ani poslední, takže do toho."

"Jak se zvládáš popasovat se všemi těmi pocity? Je jich tolik. Připadá mi, že mě úplně ovládají a místo abych se zachoval pragmaticky, nechám se unést."

Zdál se být tak moc ztracený a zoufalý ze svého nově nabytého vědomí, že jsem se svou odpověď pokoušela co nejlépe promyslet. Nechtěla jsem ho mást ještě víc, než bylo třeba, ale šlo to vůbec? City zkrátka byly složité. Taková byla realita.

"Nezvládám," odpověděla jsem nakonec upřímně. "Většina z nás se zkrátka snaží jednat tak, abychom se za sebe nemuseli stydět. Podvědomě vyhledáváme ty příjemné pocity a snažíme se vyhýbat těm špatným. Ne vždycky to ale jde. Je to složité, ale zároveň je to přesně to, co dělá život životem. Bez toho by byl prázdný."

Dlouho bylo ticho, jak se Connor pokoušel přebrat si po svém všechna má slova a urovnat si je v hlavě. Chvíli jsem si dokonce myslela, že se rozhodl dál nemluvit, ale tak to nebylo. Jenom potřeboval čas.

"Byl bych moc rád, kdybys mi s tím pomohla, Vivian," promluvil nakonec tiše a dioda na jeho spánku konečně přestala žlutě blikat.

"Kdykoliv, Connore." Vřele jsem se usmála a on mi to prakticky bez váhání oplatil. Tentokrát ale jeho úsměv nevypadal strojeně. Byl upřímný a uvolněný, vlastně byl až překvapivě okouzlující. Vydržela bych se na něj dívat klidně celou věčnost.

Android ale nezůstal jenom u úsměvu. Odvážil se zvednout ruku a prsty mi zastrčil zbloudilý pramen vlasů zpět za ucho, odkud se původně uvolnil. Přistihla jsem sama sebe, že jsem během toho gesta na chvíli dokonce zapomněla dýchat, a ani nevím čí srdce bilo rychleji ve chvíli, kdy se ke mně váhavě sklonil a zlehka se dotkl mých úst rty.

Připadala jsem si jako kdyby mi zase bylo šestnáct let a prožívala jsem svůj úplně první polibek. Bylo v něm tolik počáteční nejistoty, ale přitom se zdálo, že na světě neexistovalo nic, co by dávalo větší smysl. Žádný strach, žádné pochyby. Po tolika letech se mi zase sevřel žaludek tím nejpříjemnějším pocitem na světě a já mohla alespoň na chvíli opustit bolestivou realitu všedních dní.

V ten moment jako kdyby přestalo existovat všechno kolem. Společnost nám dělaly jenom tiše se snášející sněhové vločky a rouška temnoty, která nás dokonale skryla před cizími pohledy. A já si alespoň na krátký okamžik dovolila sobecky zatoužit, aby ta pomíjivá chvíle nikdy neskončila.