11. Listopadu 2038, 0:13

"Co to sakra...?!" ozval se Hank, který těkal pohledem z jedné verze Connora na druhou, během čehož stihl zpoza opasku vytáhnout zbraň.

"Nepřibližujte se k němu. Mohl by vám ublížit!" vyhrkl okamžitě android, který dorazil autem spolu s Hankem.

V první chvíli jsem ho chtěla poslechnout a automaticky zamířit k němu. Zřejmě proto, že přijel s poručíkem a tím pádem jsem ho považovala za důvěryhodnějšího. Nakonec jsem se ale rozmyslela a místo toho couvla k Hankovi, u kterého jsem hledala pomyslnou ochranu.

"Neposlouchejte ho. Hanku. Vivian. Vy mě přece znáte," pokusil se o obranu druhý Connor.

Nevěděla jsem, na kterého z nich se koukat dřív. Byli naprosto identičtí jako plastové hračky na pultech obchodů. Ráda bych řekla, že jsem toho svého Connora poznala okamžitě, ale nebyla by to pravda. Neozval se žádný vnitřní hlas, co by mi našeptával, který z nich to je.

Hank kolem mě ochranářsky omotal jednu ruku a druhou přitom střídavě mířil z jednoho androida na druhého. Zřejmě byl stejně tak zmatený jako já a ani on nedokázal poznat svého parťáka.

"Connore, ať jsi kterejkoliv z nich, možná bys nám moh trochu pomoct, nemyslíš?"

"Seznámili jsme se v baru předtím, než jsme šli vyšetřovat první místo činu. Vivan jsem potkal, když jsem vás přišel informovat o krádeži ve skladišti. Se strážníkem Reedem má dceru Margot. Té jsem dal svojí minci," promluvil okamžitě Connor, který ještě stále stál u auta. Opatrně natáhl ruku a udělal krok blíž k nám oběma. "Chtějí vás obrátit proti mě. Nedovolte jim to."

Hank trochu váhavě přesunul zbraň směrem k androidovi stojícímu pod schody jeho domu, který se ovšem začal okamžitě bránit: "To všechno vím taky. Má přístup k mojí paměti."

Byla to tak absurdní situace, že kdybych nebyla tolik v šoku, začnu se možná zoufale smát. Celou dobu jsem si naivně myslela, že půjde jenom o revoluci. Že se ukážeme a dáme světu vědět, že i lidé mohou stát na straně androidů. Nikdy bych nečekala, že mě potká něco takového. Stokrát raději bych si stoupla před dav ozbrojenců a křičela aktivistické slogany, než si vybírala mezi dvěma androidy toho správného.

Aby toho nebylo málo, z nebe znovu začaly padat husté provazce deště se sněhem, které nám během krátkého okamžiku promočily oblečení téměř na kost. To si z nás zřejmě i příroda dělala dobrý den.

"Vivian," oslovil mě mezitím druhý Connor, který už došel téměř až k nám, "nikdy bych ti neublížil, to přece víš. Ukázala jsi mi, že můžu někam patřit."

Bez jediného slova jsem mu hleděla do hnědých očí, které se mnou neustále udržovaly kontakt, a nechala ho dojít až k sobě. Hank mezitím zmáčknul pojistku spouště a byl připravený kdykoliv vystřelit na druhého androida, kdyby se byť jen pohnul. Jednou rukou stále pevně svíral mé rameno a byl napjatý k prasknutí.

"Nenech ho, aby se tě dotkl, Vivian," zaslechla jsem za sebou znepokojená slova z úst druhého robota. "Je to nebezpečné."

Rozhodla jsem se ho neposlechnout. Android se prsty dotkl mé tváře a já natáhla ruku, abych mu ji mohla položit na levou stranu hrudníku. Srdce mu pravidelně tepalo a na tváři se objevil letmý úsměv. Najednou jsem měla jasno. Nikdy v životě jsem si nebyla jistější.

"Ustup ode mě a už nikdy se mě nedotýkej," zasyčela jsem nenávistně, když jsem do robota prudce strčila.

Neočekával můj útok, a tak zavrávoral a udělal několik kroků dozadu, než se zastavil o Hankovo auto. Poručík okamžitě zareagoval a přesunul hlaveň zbraně pro změnu na jeho hlavu, ačkoliv s ránou stále ještě vyčkával.

"Jsi si jistá, děvče?" zeptal se trochu nerozhodně Hank.

"Naprosto," odvětila jsem mu okamžitě a po pár krocích, o které jsem couvla, jsem se otočila na druhého androida.

Sledoval mě nechápavým pohledem, který jsem tak dobře znala. Jak jsem jen mohla přehlédnout ty obyčejné drobnosti, které dělaly Connora Connorem? Zřejmě za to mohlo jeho podivné chování, které mě původně tolik zaskočilo a znejistělo, ale veškeré pochyby teď byly pryč.

"Jak jsi to pozna-" začal se svým dotazem, ale já okamžitě přerušila veškeré jeho snahy o konverzaci.

Přeběhla jsem těch pár metrů, které nás od sebe dělily a s prudkým nárazem se mu vrhla do náruče. Pod nečekanou vahou musel ustoupit o dva kroky dozadu a zachytit moje boky oběma rukama, abychom se společně neskáceli na zem. Já mu navíc bez varování zapletla prsty obou dlaní do mokrých vlasů a bezmyšlenkovitě se k němu přitiskla rty.

Šlo jen o krátký polibek vyvolaný momentální euforií. Byla v něm spíš vděčnost a úleva, než jakákoliv vášeň. A jak rychle jsem se na androida vrhla, tak rychle jsem se zase stáhla, jelikož se mi vrátil zdravý rozum a já si uvědomila, že jsem dospělá ženská a ne žádná pomatená puberťačka.

Connor navíc na můj pokus o – jemu dosud na vlastní kůži nepoznanou – sociální interakci nijak nezareagoval. Skoro bych si troufla tvrdit, že ho vlastně k smrti vyděsila. Díval se na mě jako na strašáka, který právě vylezl z pod jeho postele, a já jasně slyšela zběsilé bušení umělého srdce. Velice rychle se ale probral ze svého zaskočení, naučeným pohybem si urovnal uzel na kravatě a promluvil už zcela vyrovnaným tónem: "Měla by sis zacpat uši, Vivian."

V první chvíli mě napadlo, že se android dočista zbláznil a něco v jeho softwaru se nenávratně porouchalo. Hned záhy jsem ovšem zjistila, že je zcela v pořádku. Tichem noci se totiž rozezněl hlasitý výstřel ze zbraně.

Leknutím jsem doslova poskočila na místě a prudce se ohlédla za nečekaným zvukem. Ještě jsem stihla zahlédnout, jak se tělo druhého androida svezlo po Hankově autě k zemi s průstřelem uprostřed čela.

"Podělanej android!" ulevil si Hank a zastrčil svou zbraň zpátky za pas. Hned na to se obrátil směrem k nám a nabručeně založil ruce na hrudníku. "Sakra, Connore, tos mi nemoh říct, že je víc takovejch jako seš ty? Ten zmetek mě úplně zblbnul."

"Přišel jsem vás sem kvůli tomu varovat, poručíku Andersone."

"Trochu s křížkem po funuse, nemyslíš?"

Jejich rozhovor jsem poslouchala jen na půl ucha, jelikož jsem ještě stále hleděla na bezvládné tělo druhého androida. Bylo pro mě těžké odosobnit jeho obličej od Connora a jen stěží jsem v sobě dusila emocionální výlevy, které jsem tak nerada dávala najevo. V tu chvíli jsem skoro úplně přestala vnímat svět kolem sebe.

Zareagovala jsem až na několikáté vyslovení mého jména a to teprve tehdy, když ho na mě Hank prakticky zakřičel: "Vivian, sakra! Nestůj tu jako bludnej kořen a běž dovnitř. My zatím tuhle plechovku někam odklidíme a přijdeme, jasný?"

Nezmohla jsem se na slovní odpověď, takže jsem jenom mechanicky přikývla a rozhodla se udělat to, co po mě Hank chtěl. V tuhle chvíli to bylo to nejjednodušší. Potřebovala jsem totiž nutně pár minut sama pro sebe, aby mi z toho všeho náhodou nepřeskočilo.