8. Listopadu 2038, 7:38

"Perkins si nechal poslat posily. Stanice je až po strop narvaná federálama," zašeptal Hank kdesi za mými zády.

Stále jsem ležela na pohovce čelem k opěradlu zachumlaná do hřejivé deky. Jediné, co mi oproti večeru chybělo, byla Connorova náruč. Kam zmizel android jsem zjistila hned, jakmile jsem zaslechla jeho hlas.

"Markus se chystá k poslednímu pokusu o odboj. Bude to buď a nebo," odpověděl poručíkovi stejně tak tiše.

Předpokládám, že se obávali, že by je mohl slyšet Gavin. Naprosto jsem je chápala, jelikož otec mého dítěte dokázal být pořádný idiot a jistojistě by okamžitě utíkal nahlásit jejich nedisciplinovanost na vyšší místa.

"Nebude to hezký, Connore. Seš si jistej, že se toho chceš motat?"

V Hankově hlase jsem slyšela oprávněné obavy, které jen stěží zakrýval. Bylo mi jasné, že by ho nejradši uklidil co nejdál od všeho nebezpečí, jenže to teď nebylo možné. Stáli jsme na prahu války a nemohli jsme před tím zavřít oči.

"Umím se o sebe postarat, poručíku Andersone," odvětil Connor vstřícně. "A vy byste se měl postarat o to, aby se všichni, kterých se to netýká, dostali pryč z města."

"Rozhodně pomůžu s evakuací, ale věř mi, že Vivian neodejde. Na to je až moc paličatá."

Na chvíli jsem zatajila dech, když jsem zaslechla své jméno. Nebyla jsem ten typ, který rád poslouchá, když se o něm mluví. Nicméně Hank měl v jednom pravdu – má tvrdohlavost mi rozhodně nedovolí stáhnout uši, utéct z města a nechat všechno za zády. A rozhodně bych se do toho nenechala od nikoho nutit.

"Neměla by tu zůstávat, je to nebezpečné. Navíc strážník Reed..."

"Neber si mě laskavě do huby, plechovko!" zabručel nespokojeně Gavin, který se očividně právě vzbudil a vylezl z pokojíku naší dcery.

Tehdy už jsem své předstírání spánku vzdala a rozespale se na pohovce posadila. Původně jsem se do jejich pošťuchování ani plést nechtěla, nicméně Gavinova další slova mě okamžitě načepýřila

"A už vůbec nemluv o mý holce, jasný?"

"Bývalé holce," doplnila jsem okamžitě, za což jsem si od něj vysloužila jízlivý úšklebek.

"Mohla bys pro jednou aspoň předstírat, že jsi na mojí straně, co?"

"Nikdy, drahoušku," odvětila jsem s letmým úsměvem a prsty se přitom pokoušela zkrotit rozcuchané vlasy.

"Máme počkat až se dohádáte, nebo můžeme konečně probrat v jak blbý jsme právě situaci, co?" ozval se rozmrzele Hank, který už měl před sebou opět otevřenou láhev piva. Nejradši bych ji vzala z jeho ruky a rozbila mu ji o hlavu, aby pochopil, že alkohol po ránu naše problémy jen sotva vyřeší.

"Jak jako my?" odpověděl mu okamžitě Gavin. "Stačí pár dní a fedíci pochytaj všechny podělaný androidy, co ve městě zůstaly. Narvou je do lisů a zbavěj se jich. Nám všem se bude žít hnedka líp. Už se nemůžu dočkat, až z tebe udělaj slisovanou kostku, ksindle," otočil se škodolibou radostí na Connora, který proti tomu nehnul ani brvou.

Hank praštil oběma rukama do stolu a s mírným zavrávoráním se zvedl od stolu. "Tak teď mě poslouchej, cucáku!" zvedl hlas a já už moc dobře věděla, že je zle, a že se do toho musím bezodkladně vložit.

"Oba jste jak malé děti!" zamračila jsem se a postavila se mezi ně, abych jim přerušila oční kontakt. "Můžeme tu stát a hádat se až do soudného dne, který může mimochodem přijít dost brzy, nebo jít dělat něco alespoň trochu užitečného."

"A to je podle tebe co, slečno všechno-vim-nejlíp?" poznamenal Gavin posměšně a založil si ruce na hrudníku.

Zhluboka jsem se nadechla a dovolila si chvíli na zklidnění myšlenek. Můj bývalý mě občas štval tolik, až jsem se obávala, že ho jednou prostě zabiju, a pak se ho pokusím pohřbít na zahradě. To jsem si ale momentálně nemohla dovolit, jelikož jsem na kopání hrobu neměla dostatek času. Musela jsem to tak odložit na jindy.

"Hanku," začala jsem hned, jakmile mě přešel nával vražedných myšlenek, "vážně tu nemá cenu vysedávat. Běžte se podívat, jestli můžete pomoct s evakuací nebo s čímkoliv jiným."

Na svá poslední slova jsem dala významný důraz. Nemohla jsem před Gavinem zmínit cokoliv o pomoci androidům nebo revoluci. Mohlo by se nám to šeredně vymstít a já nechtěla nic riskovat.

"Přece tě tu s ním nenechám," zamračil se poručík a já letmo povytáhla koutky do úsměvu. Jeho starostlivost se mě opravdu dotýkala a velice jsem si ji vážila. Jenom na ni právě teď nebyl nejvhodnější čas.

"Už jsem nějakou dobu dospělá, Hankie, postarám se o sebe." Vděčně jsem stiskla jeho rameno a povzbudivě přikývla. "Jen běžte, spojíme se."

Oba dva se velice neochotně zvedli od stolu a já je trochu zachmuřeně doprovodila až ke vchodovým dveřím.

"Nechali shodit všechny telefonní linky, Viv. Nebudeme mít možnost si zavolat, jestli se něco podělá," pokusil se mě Hank ještě jednou přesvědčit o tom, že je hloupost se rozdělovat.

Já ale tentokrát potřebovala mluvit jenom s Gavinem a k tomu nebylo potřeba dalších párů zvědavých očí.

"Najdu si vás. A kdyby ne, tak si vy najdete mě," ujistila jsem svého starostlivého ochránce.

Hned potom jsem ale svou pozornost zaměřila na androida, který se za celou dobu do konverzace nezapojil. Zlehka jsem se prsty dotkla hřbetu jeho ruky a zadívala se mu do tmavých očí, než jsem se naklonila blíž k jeho uchu.

"Nenech je, aby tě dostali, Connore," zašeptala jsem tak tiše, aby ta slova zaznamenal jen jeho sluch. Přitom jsem si krátce opřela svou tvář o jeho a těsně sevřela víčka k sobě. "Ještě ti toho musím spoustu ukázat."

Cítila jsem, jak se mu srdce rozbušilo rychleji, a jak mi jeho prsty na zlomek okamžiku pevně stiskly dlaň. Oba jsme do rychlého rozloučení promítly obavy o naši nejasnou budoucnost, jelikož jsme dobře věděl, že už se nikdy nemusíme vidět.

"Přijdu si pro tebe, Vivian. Slibuji," odpověděl mi polohlasem, načež mě okamžitě pustil a otočil se k odchodu. Nakonec mi s Hankem zmizeli z dohledu, aniž by se byť jedinkrát ohlédli zpátky.

Zavřela jsem za nimi dveře a opřela se o ně zády. Hrudník mi svírala podivná nejistota a zoufalství. Začínala se ze mě stávat emocionální troska, a to se zatím díkybohu téměř nic nestalo. Navíc mě čekal nepříjemný rozhovor s Gavinem, který už stál uprostřed chodby a díval se mým směrem s němou otázkou v očích.

Rozhodla jsem se nechodit kolem horké kaše a přešla rovnou k jádru věci: "Potřebuju, aby ses chvíli postaral o Margot, Gave."

"A co budeš dělat ty, hm? Zachraňovat androidy? Do prdele, Ivy, jsou to jenom podělaný plechovky!"

"Jedna z těch plechovek zachránila život tvojí dcery!" vyštěkla jsem bojovně. Ten tam byl klid, se kterým jsem chtěla tenhle rozhovor vést.

"Nebejt jich, nebyl by v první řadě vůbec žádnej důvod ji zachraňovat!"

Gavin okamžitě zvedl hlas a bojovně přimhouřil oči. Věděla jsem k čemu tohle vedlo, jelikož už náš tehdejší pokus o soužití byl plný křiku a slz. Tentokrát byl jeho vztek nicméně vystupňován nenávist vůči androidům a ke Connorovi obzvlášť.

"A kdybychom uměli létat, nepotřebovali bychom letadla," poznamenala jsem ironicky, "jenže neumíme a tohle je realita. Nemůžu před ní zavřít oči."

"Přestaň si už sakra hrát na mesiáše! Sedni si na zadek a starej se o svoje dítě. To by tě mělo zajímat!"

"Naše dítě!" opravila jsem ho a bojovně stiskla ruce v pěst. "Starala jsem se o ni sama šest let. Ty to těch pár dní určitě taky zvládneš. Pokud ne, pořiď si androida, ten to možná zvládne líp."

Že jsem překročila pomyslnou čáru Gavinovy trpělivosti jsem pochopila téměř okamžitě. Jeho dlaň mi prudce dopadla na tvář, až se mi na okamžik zajiskřilo před očima.

"Neopovažuj se se mnou znovu takhle mluvit, Vivian!" zavrčel a v koutku úst mu vztekle zacukalo.

Ještě chvíli jsem si držela dlaň na pálící tváři, než se ve mně vzedmula vlna hněvu. Znovu jsem se narovnala a propíchla ho tvrdým pohledem.

"Nebo co? Zase mě praštíš? Ubožáku."

Očekávala jsem další ránu a podvědomně jsem se před ní přikrčila, ale žádná nepřišla. Gavin si mě místo toho přitáhl blíž, opřel si svoje čelo o moje a prsty obou rukou mi zapletl do vlasů.

"To jsem nechtěl, Ivy. Mrzí mě to," zamumlal kajícně.

Já už takových omluv ale slyšela až příliš na to, abych jim ještě věřila. Mé tělo mě ovšem i přesto zrazovalo a podvolilo se jeho dotykům. Říká se, že stará láska nerezaví a já Gavina kdysi opravdu milovala. A i když už byl můj cit daleko střízlivější, stále se na něj jen těžce zapomínalo.

"Prosím, Gave," zašeptala jsem téměř plačtivě, "nechci se jednou stydět za to, že jsem jen zavřela oči a otočila se zády, když bylo správné postavit se čelem."

"Jsi šílená!" zamumlal a naprosto nečekaně se ke mně přitiskl rty. Všechno uvnitř se téměř bolestivě sevřelo, když jsem se pokoušela odolávat pokušení, které přede mě najednou postavil. Nakonec jsem se stejně neubránila krátké chvilce slabosti, kterou jsem ale rychle ukončila jemným tlakem na Gavinův hrudník.

"Dohlédni na ni, ano? Pokud to půjde, zmizte z města. Řekni Margot, že za vámi brzy přijdu. Nechci ji zbytečně stresovat."

"Asi toho budu brzo litovat, ale ať je teda po tvým," přikývl nakonec k mému obrovskému překvapení a ještě mě krátce objal.

Pevněji jsem se k němu přitiskla a zavřela oči, abych si dodala tolik potřebnou odvahu, než jsem se znovu odtáhla a promluvila: "Dávejte na sebe pozor a prosím, neříkej nikomu o Connorovi s Hankem. Potřebuji je."

"Pozor s těma prosbama. Už jich máš trochu moc, Vivan. Padej, než si to rozmyslím," ušklíbl se, ale já věděla, že to nemyslel ve zlém.

Byla jsem si stoprocentně jistá, že nikomu nic neřekne. Už jsem ho přece jen trochu znala a tentokrát se nezdálo, že by se mi chystal vrazit nůž do zad. Možná proto jsem mu ještě přátelsky vlepila pusu na tvář, než jsem opustila svůj dům.

Popravdě jsem netušila, co budu dělat a jestli vůbec zvládnu jakkoliv pomoct. Nicméně jsem to musela alespoň zkusit. Znala jsem pár podobně smýšlejících lidí a to bylo první místo, kam jsem se mínila vydat. Nezbývalo mi, než se modlit a doufat v zázrak.